Marek Štryncl: Nesmíme se klanět strachu!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5
Poučená interpretace staré hudby už není žádnou novinkou ani v našich luzích a hájích. Velký kus práce na tomto poli odvedl i violoncellista, dirigent a badatel Marek Štryncl, zakladatel a umělecký vedoucí souboru Musica Florea. Před tím, co se svými hudebními přáteli dokázal, musí člověk smeknout. Rozhodně ale nespí na vavřínech, naopak. Neustále vymýšlí nové a nové projekty a své zkušenosti předává dál. Vede například Mezinárodní letní školu staré hudby ve Valticích. V aktivitách ho nezastavila ani koronavirová omezení. Hned jak to šlo, tedy před pár dny, třeba obnovilo činnost jeho přenosné barokní divadlo Florea Theatrum. Pod taktovkou Marka Štryncla a v režii Magdaleny Švecové na jeho úzkostně dřevěných prknech uvedla Musica Florea (na nádvoří pražského Lichtenštejnského paláce) hned dvě opery v jednom večeru – O komínku od kameníků špatně vystaveném od Karla Jana Loose a Služku paní, dílo Giovanniho Baptisty Pergolesiho.

Marek Štryncl 2019 (foto Petra Hajská)

Tohle spojení je možná trochu nečekané!
Možná ano, ale oba kusy jdou hezky dohromady. Operkou Karla Loose jsme se zabývali už v devadesátých letech, v Praze a ve Valticích. Po mnoha letech jsme se k ní tedy vrátili. Na první pohled se zdá, že harmonická složka této operky je velice jednoduchá, ale není tomu tak. Karel Loos dokázal velmi sofistikovaným způsobem harmonickou různorodost hezky zakrýt. Podobně jako Bach, když skládal nějakou světskou kantátu. S ohledem na téma opery se nejedená o nějakou složitou kompoziční strukturu. Některé pěvecké či harmonické figury jsou velice dobře napsané, přesto Loos používá lidové prvky, které z tohoto díla dělají jakoby čistě lidovou záležitost.

Oproti Loosovu dílu O komínku od kameníků špatně vystavěném je Pergolesiho Služka paní operou hodně známou.
Je, přestože jde vlastně o dvě intermezza původně vložené do jiného dramatického kusu. Ta ale mezi diváky a posluchači natolik zdomácněla, že se hrají samostatně. Pro mě je to velmi zajímavé dílo. Pergolesiho známe především díky jeho duchovním dílům, a tady je taky slyšíme. Ne, že by se vykrádal, ale některé prvky, nálady, afekty používá pomocí hudebního výraziva i zde. 

Na Loosovu operu jste tedy určitě nezapomněl. Nicméně – před téměř dvaceti lety jste řekl, že váš životní styl ovlivňují vaše roztržitost a právě zapomnětlivost. Opravdu?
Ano. Zapomnětlivost je fenomén, který je u mě běžný, ale zjistil jsem, že má i jisté pozitivum. V tom, co dělám, tedy v interpretaci staré hudby – či spíš stylové interpretaci – to může být klad. Pokud se chceme věnovat tomu, jak mohla v době svého vzniku ta – která hudba znít, měli bychom vymazat svoje dosavadní zvyky a stereotypy, to, jak jsme ji doposud vnímali. Ukázalo se, že u mě je to vlastně normální. Jak zapomínám, není problém uchopit hudbu a její interpretaci vždy novým způsobem. Paradoxně možná dokonce autentičtějším vzhledem k době jejího vzniku.  

Pomáhá vám ona, řekněme, nezatíženost, i coby instrumentalistovi? Připomeňme, že jste původem violoncellista…
Jistě. Barokní hudbu hrajeme na barokní nástroje, klasicistní muziku na klasicistní a romantickou na romantické. Nejen pro nás smyčcaře, ale třeba i pro dechaře je obvyklé střídat instrumenty, v tom musí být člověk velice flexibilní. Když se celoživotně zaměří na jedno určité držení nástroje a fixuje je, tak tu flexibilitu ztrácí. Není schopen potřebné změny. Proto je důležitá ta „zapomnětlivost“, jak o ní mluvíme. Filosofie má termín „epoché“ – jde o snahu opustit něco, k čemu člověk duševně (častokrát nevědomě) dospěl, oprostit se od toho. Konkrétně u nás pak můžeme instrument různými způsoby držet a různě na něj hrát. Týká se to například držení smyčce. Díky tomu, co jsem řekl, ho mohu držet různě, na středu nebo na kraji, podle toho, jak se v tu – kterou dobu hrálo.

Marek Štryncl diriguje orchestr Musica Florea a sbor Collegium Floreum (zdroj archiv autora)

Provází vás ta „zapomnětlivost“ i na koncertech, třeba když jste v roli moderátora?
Pokud se to týká hudební „zapomnětlivosti“, tam jsem problém nikdy neměl. Člověk najede na vlnu umělecké prezentace a funguje to. Ale náš způsob interpretace je natolik zajímavý, že je dobré s ním lidi na koncertech seznámit, pokud to okolnosti dovolují. Trvalo mi dlouho, než jsem si zvykl, že můžu s publikem při koncertě komunikovat. Zpočátku jsem měl takovou trému, že jsem nebyl schopen říct souvislou větu. Postupem doby ale člověk pozná, že některé strachy jsou zbytečné, že život jenom ztěžují a člověk se jim nesmí klanět. Touha předat ostatním nějaké poselství ve mně nakonec probudila odvahu a zmíněná komunikace se pro mě stala důležitou cestou k posluchačům.

Pocházíte ze Skuhrova u Jablonce, konzervatoř jste studoval v Teplicích, začínal jste v tamní Severočeské filharmonii. Máte dodnes k tomuhle kraji vztah, táhne vás to tam?
No jéje! Do Teplic jezdíme s Musicou Floreou každý rok, prezentujeme zde koncerty s různým repertoárem. Teplice jsou, řekl bych, mým druhým domovem. Strávil jsem tam osm nebo devět let, konzervatoř, studium jsem si ještě protáhl, dělal jsem dirigování. K němu mě dotáhl Jan Valta, skvělý člověk, učitel, dirigent i klavírista. V Teplicích jsem zůstal ještě nějaký čas po škole, protože Musica Florea původně sídlila v Krupce u Teplic, tam jsme zkoušeli a odtamtud jsme jezdili na koncerty a různé akce. Až později jsme přešli do Prahy, ukázalo se, že z praktického hlediska je to nutnost.

Kvůli kontaktům?
Když u nás dnes chcete dělat autentickou interpretaci na dobové nástroje naplno, až na výjimky nemůžete být zaměstnán jako instrumentalista v nějakém orchestru. Nedá se to dobře kombinovat. Většina z nás je na volné noze, a to je možné jenom v Praze, v ostatních městech není tolik příležitostí, aby se tím člověk na volné noze mohl uživit. Proto jsme přešli do Prahy.

Nicméně na Teplice vzpomínáte s láskou…
Na Teplice nedám dopustit, protože tady se rozhodlo o mém profesním zaměření. Navíc tu byla i ve starém režimu určitá svoboda, a po politických změnách na přelomu osmdesátek a devadesátek už teprve! Když se člověk chtěl umělecky vyjádřit, měl k tomu obrovské pole. Uvedu příklad. Na konci prvního ročníku řekl jeden můj kamarád: já se zabývám kompozicí, napíšu mši. A já jsem opáčil, že mu ji provedu. S panem ředitelem jsme se domluvili, že nám přes víkend poskytne školu, dal jsem dohromady asi šedesát lidí plus sbory, kamarády z různých ročníků… a tohle všechno šlo. Samozřejmě, ne všichni tomu přáli, cítili, že jim lezeme do zelí, ale ty možnosti jsme i tak měli. Dokonce jsme absolvovali turné, hráli po kostelích… a tak.  

Marek Štryncl (foto p. Vrabec)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
  5. 5

Mohlo by vás zajímat


5 2 votes
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments