První sólista, kterého jsem kdy slyšel hrát Elgara, byl francouzský cellista Paul Tortelier v Royal Festival Hall – byl elegantní, expresivní, cudně romantický a přednesl půlhodinovou neposkvrněnou krásu. Byl jsem jen kluk, muselo to být před šedesáti lety. Od té doby jsem slyšel pokus ještě jednoho francouzského cellisty o Elgarův koncert, ale do teď žádného houslistu.
Renaud Capuçon je v mnohém zjevení. Posunuje přízvuk z flegmatického na více gallský a dynamiku na šeptavou tendresse. V této interpretaci je tolik individuality, že jsem si celou dobu říkal, proč mě to neuchvacuje. Problém byl, myslím, v Londýnském symfonickém orchestru, který se, pod taktovkou Simona Rattlea, snaží až příliš dílo prodat emotivními přeryvy. Elgar funguje nejlépe, když je dirigent v interpretaci střídmý, jako byl například Adrian Boult, John Barbirolli nebo Vernon Handley. Když začnete mačkat příliš mnoho knoflíků, tak se to celé nehne z místa. Také samotnému zvuku orchestru scházela okázalost, nehledě na překážky dané současnou situací.
S Capuçonem lépe spolupracuje klavírista Stephen Hough. Je to ideální konverzační partner, který nikdy drze neskáče do řeči a neuspěchaně vstřebá každý výrok, než nabídne promyšlenou odpověď. Je to klidný a civilizovaný dialog v době, kdy si lidé naschvál nerozumí. Kdyby si jen takto mohli popovídat Boris a Macron.
Elgar: Violin concerto – Violin Sonata
Renaud Capuçon
Sir Simon Rattle
Stephen Hough
London Symphony Orchestra
Label: Warner Classics
Datum vydání: 5. března 2021
Hodnocení Normana Lebrechta: **/*****
