Jsem díky technice plně soběstačný, říká skladatel Vladimír Hirsch

Vaše připravované CD Katagenesis nevyšlo v prosinci 2020, ale dle vašeho FB vyjde 8. března 2021. Jaká je na něm hudba? 
Název Katagenesis je v biologii definován jako zpětný vývoj druhu. Já ho užívám v tomto případě přeneseně ve dvojím významu – konstatování společenské regrese, ale též v odlišnému slova smyslu jako cestu k původnímu základu věcí. Dialektika sdělení. Album není výjimečně plně konceptuální, sdružuje však v sobě skladby s podobnými technologickými, skladebnými i tematickými principy, proto je soustředěno pod společný zastřešující název. Obsahuje mou 5. a 6. symfonii a oblíbené téma variací na Svatováclavský chorál s názvem “Do Not Let Us Perish” (Nedej nám zahynouti) ve své x-té verzi. Musím uvést, že mé symfonie mají jen rámcově klasickou formu, s tradičním klasickým útvarem tohoto typu mají společný jen původní význam tohoto slova, jakkoli stavebně a epicky se snažím kompoziční strategii symfonie tak, jak je standardně chápána, do jisté míry více či méně ctít, není to ovšem nijak svazující pravidlo.

O+

Jak jinak ještě ovlivnila a ovlivňuje situace kolem Covid-19 váš život? Jako skladatel s tím asi nemáte problém, protože skládáte doma nebo ve studiu. Ale jako muzikantovi zvyklému prezentovat svá díla na pódiích – chybí vám živé koncerty a publikum?
Ano, jsem zvyklý pohybovat se ve fyzicky uzavřeném prostoru, abych si mohl, ničím nerušen, vytvořit vlastní prostor jiného typu, proto mi daný stav příliš nevadí, ale přímý kontakt s posluchačem a tím i zpětná vazba samozřejmě výrazně chybí. Člověk se trochu vzpomínkami a s jistým mrazením v zádech vrací do beztvarosti a šedi doby, kdy byl nucen – jakkoli z jiných důvodů – omezit své aktivity na ryze soukromé. Obecně zažíváme nepochybně nepřirozený stav s příslušnými riziky následků zvýšené incidence sociální frustrace, odosobnění a náhražek skutečného světa světem virtuálním, což je navíc bohužel obecný trend i za normálních podmínek, který pandemická situace jen výrazně prohloubila, obnažila a učinila tak více než zjevným. Možná by nyní nepřehlédnutelnost těchto symptomů mohla vést k obecnějšímu společenskému vědomí jeho nebezpečí.

Cituji vás: „Mým cílem byl posun nad rocková schémata ve smyslu organické integrace hudebních principů soudobé vážné hudby a post-industriální materie v homogenní celek… nikoli tedy sloučenina, ale dále nedělitelná struktura.“ Můžete tento výrok blíže vysvětlit?
Snad ano. Mísení stylů začalo být populární již v 60. letech minulého století a dospělo postupně až do běžného způsobu tvorby vzhledem k postupné vyčerpanosti jednotlivých žánrů. Přiznám se, že mnoho z těchto stylových odnoží mi nekonvenuje a považuji je za umělý produkt, neorganický konvolut, esteticky z mého hlediska (ano, je to zcela osobní subjektivní vnímání věcí, nečiním z něho žádné rádoby objektivní závěry) velmi sporný. Proto se pokouším o způsob tvorby, kde by sepětí vlastní alternativy vážné hudby s prostředím postindustriální kultury bylo ve svém výsledku produktem, jenž by splňoval požadavky fyziologické koexistence a symbiózy jednotlivých prvků tak, že by jak po stránce formální, tak obsahové vytvořil (opět dle mého estetického cítění) jeden přirozeně fungující organismus. Zda se mi to daří či nikoli, nemohu samozřejmě posoudit, to je na jiných. Asi bych v této souvislosti mohl citovat mého producenta Toma Saivona: “Jeho hudba je alchymistickou transmutací osobité formy soudobé vážné hudby s dark-ambientními, industriálními a noisovými atributy do homogenní podoby. Tento akt představuje současně metafyzicky ústřední myšlenku skladatelova konceptu integrované hudby, spočívající ve střetu i smíření duchovně odlišných světů uvnitř jedince.”

Snažil jsem se prostě postupně vytvořit vlastní pracovní model v tónorodých principech, kompozici i orchestraci, se vzrůstajícím důrazem na úlohu primárně nehudebních komponent a jejich přeměnu v plně hodnotnou součást skladby, využívaje nejprve analogovou, s postupem času pak digitální techniku ke spojení primárně odlišných prvků do živého tvaru. Industriální zdroje zvuku, ambientní struktury a terénní nahrávky jsou tímto způsobem muzikalizovány či naopak – autentický zvuk nástrojů (především z obsazení klasického orchestru) je přeměňován (opět pouze dle mého soudu) v nový design.

Vaše hudba zní „industriálně a poněkud temně“ – máte nějaké známky toho, zda jsou mezi posluchači dark-ambient hudby převážně muži?
Genderové zastoupení v rámci tohoto a příbuzných žánrů je trvale docela vyrovnané, vedou sice muži, ale nikoli výrazně, při pohledu na mně dostupné statistiky je to přibližně v poměru 3:2. Soudě podle reakcí, mohu za sebe dokonce říci, že ženy coby posluchači se zdají být často ze své podstaty věrnějšími, entuziastičtějšími a vnímavějšími recipienty, což je jistě dáno i často výrazně emotivní složkou mé produkce, možná je to ale prostě jen tím, že chlap se takto z principu nevyjadřuje. (úsměv) I když je tvůrčí aktivita převážně na straně mužů, v širším spektru žánru existuje celá řada projektů, kde ženy hrají významnou roli, ať již jako svébytné autorské a performativní subjekty, interpreti, vizuální umělkyně, organizátorky, atd. 

Existují mezi vašimi skladbami i veselé či optimistické?
Ale jistě, patří do mých exkurzí mimo hlavní směry práce, jsou mým oblíbeným únikem a odpočinkem.

Inspiroval jste se nějakou hudební osobností? Chodíte na koncerty soudobé vážné hudby?
Nepochybně. Mým favoritem, a to nejen mezi českými skladateli, je Miloslav Kabeláč, kterého dle mého soudu dosud české millieu adekvátně neocenilo. Inspirací byly i osobnosti jako Leoš Janáček, Bohuslav Martinů či Alois Hába, jakkoli se to může zdát na první pohled v prvních dvou případech nepříliš korespondující s mou produkcí. Mohl bych ovšem uvést celou řadu skladeb z mé vzdálenější minulosti, kde tyto vlivy jsou sice poněkud skrytě, ale zcela jistě patrné. Na koncerty vážné hudby jsem dříve chodíval pravidelně. Jak na “tradiční” klasiku, kde si však vybírám spíše hudbu 20. století, tak na koncerty hudby soudobé. V současnosti (pominu-li koronavirus) jsem již sporadickým návštěvníkem. Jako posluchač se prostě už moc necítím, byv určitě i nespravedlivě příliš kritickým a koncentrovaným na vlastní tvorbu. Pokud bych měl mluvit o vzorech, pak můj obdiv i inspirace patří v mých starších pracích skladatelům jako Igor Stravinskij či Béla Bartók, a vzhledem k mému dalšímu směřování, především dle mého soudu, nejinovativnějším osobnostem mikropolyfonie, elektronické hudby a polymodality, jakými jsou Iannis Xenakis či György Ligeti.

Iannis Xenakis vizualizuje svou hudbu – pokusil jste se o něco podobného?
Ne podobným způsobem, tedy ne formou grafického záznamu, často však spojuji hudbu s obrazem v rámci živých vystoupení, která jsou v poslední dekádě prakticky vždy doprovázena videoprojekcí, vytvořenou na základě vzájemné komunikace obou médií, a to jak emotivní či dějové, tak i partikulární, např. rytmické, prostorové, apod.

V jednom rozhovoru jsem se dočetla, že vaše rodina byla za totality perzekvována, přesto jste vystudoval prestižní obor – lékařství. Zároveň jsem z jiných zdrojů slyšela, že na různých vysokých školách byli lidé, kteří nesouhlasili s režimem a snažili se, aby se děti disidentů a z perzekvovaných rodin na vysoké školy dostaly – byl to i váš případ? Nebo to byla jen shoda okolností, že jste se přestěhovali do Prahy a garnitura si toho nestihla všimnout?
Nejsem si vědom žádné pomoci tohoto typu, nicméně nutno říci, že můj otec byl velmi úsporný ve svých informacích směrem k rodině a je klidně možné, že se jednalo o jeho aktivitu, se kterou jsem nebyl seznámen. Byl mužem činu a jeho ohledy vůči matce, která prožila těhotenství s mou sestrou v době jeho uvěznění v Jáchymově, aniž by tušila, zda a kdy se vrátí s následným celoživotním traumatem, výrazně redukovaly témata probíraných rodinných záležitostí. Když jsem nastupoval vojenskou prezenční službu, byl jsem tamějším velitelem předvolán, označen za “nepřítele lidu” a bylo mi řečeno, že nemohu vykonávat funkci lékaře, neb by tím riskovali, že bych mohl vojáky lidové armády otrávit. Při té příležitosti jsem mohl spatřit alespoň z dálky mé osobní materiály, které dotyčný vytáhl z trezoru. Dodnes nechápu, co v balíku o tloušťce cca dvacet centimetrů mohlo být. Že chodím do kostela hrát na varhany? Že chodím na koncerty Plastic People of the Universe? Že se ve studijním kroužku vyjadřuji posměšně o systému? Trochu málo na fascikl podobný sebraným projevům všech komunistických tajemníků dohromady, nejspíše ovšem celá rodinná historie a hojná udání spoluobčanů. Že na mne a mé kamarády někteří spolužáci chodili donášet vím od našeho ročníkového učitele, který byl nejspíše jedním z těch, o kterých mluvíte, neb nás před nimi varoval. Rád na něj vzpomínám.

Jak jste se vlastně dostal ke skládání hudby?
Během výuky hry na klavír. Nebavilo mne přehrávání cizích skladeb a objevil jsem v sobě jisté improvizační schopnosti, ze kterých k mému překvapení vycházely dílčí hudební nápady. Byl jsem fanatickým posluchačem, hudba byla mou denní potřebou a detekoval jsem ji emočně coby médium mému srdci i naturelu nejbližší, nejintimnější, a současně nejsrozumitelnější prostředek vyjádření se. Transportovala mne do světa, ve kterém jsem se cítil nejlépe. Byl jsem navíc vždy poněkud do sebe zahleděným snílkem a všechny tyto skutečnosti nakonec a asi logicky vedly – i když pomalu a postupně – ke stavu, kdy potřeba skládat svou intenzitou nakonec převýšila pasivní posluchačský zážitek.

Máte nějakou teoretickou průpravu?
Chodil jsem do lidové školy umění, deset let na klavír a dva roky jsem se učil zvládat varhanní hru pod dohledem soukromého učitele. V hudební teorii jsem samoukem a není pro mne šablonou, ale celá léta jsem se snažil své hudbě vtisknout vnitřní řád i pravidla či kritéria, avšak na základě ryze osobního, spontánního estetismu či cítění. V akademickém prostředí jsem se nikdy nepohyboval a mé místo je nejspíše kdesi v alternativní scéně, jakkoli slovo alternativní nepovažuji za výstižné. Nicméně, berme ho, prosím, v tomto případě v jeho původním, nikoli v invertovaném stylovém významu.

Skladatel Jiří Teml se mi v rozhovoru svěřil, že ho hudební nápady potkávají při jízdě tramvají. Máte vy nějaký podobný modus operandi?
U mne je to jako naschvál nejčastěji, když usínám, není to ovšem pravidlo. Často je zdrojem nápadu improvizace, ale významně také okolní prostředí. Hudba nás obklopuje všude, i když ji obyčejně neslyšíme, můžu jet tramvají nebo metrem a něco mne napadne za základě slyšeného, protože pracuji s terénními nahrávkami, jež jsou nevyčerpatelnou studnicí zvuku, který je nakloněn muzikalizaci.

Slyšela jsem, že jste se podílel na vydání čtyřiceti alb. To vydáváte 1-2 alba ročně? Že byste byl jako Michal Viewegh české hudební scény?
To si nemyslím. Čtyřicet alb reprezentuje více jak čtyřicet let práce, část z vydaných věcí jsou společné projekty a některé práce byly publikovány opakovaně v různých verzích. Přiznávám, že hudba je pro mne drogou a skládám poměrně rychle, nicméně jsou alba, se kterými jsme se potýkal několik let. I třeba osm. Vzhledem k tomu, že veřejně jsem začal díky nechuti ke skládání účtů kulturním strukturám minulého režimu vystupovat relativně pozdě, v mnoha případech jsem čekal na vydání velmi dlouhou dobu, a ta se potom udála prakticky najednou v krátkém časovém úseku.

Máte skladby i v papírové podobě? Vedete si poctivě svůj archiv? Pokud ano, kolik čítá skladeb? Existují zápisy vašich skladeb v notách?
Katalog mých opusů je sice v této chvíli na čísle 98, jde však jak o rozsáhlé kompozice, tak o dílčí, jednoprvkové skladby. V papírové podobě mám pouze zlomek a jedná se o skladby pro sólové nástroje.

Pracuji s digitální technikou, primárně nehudebními prvky a zvukovými strukturami, které nelze klasickou notací zaznamenat. Samozřejmě je možnost alternativního zápisu, ale obávám se, že bych mnohem více času strávil záznamem, než vlastní prací. Jsem díky technice plně soběstačný, jakkoli výjimečně využívám služeb některých instrumentalistů. Bez ženských vokálů se ovšem neobejdu a takových spoluprací či participací mám za sebou celou řadu.

Tudíž, pokud to chápu správně, vaše hudba existuje pouze na nahrávkách a nelze ji interpretovat – nemůže ji zahrát nikdo jiný – něco jako jazzové improvizace?
S jazzovými improvizacemi bych to nesrovnával, i ty by se daly teoreticky více či méně věrně nějak zapsat a zahrát. Jde spíše o skutečnost, že v mém případě interpretace dílčích, primárně nehudebních prvků skladeb nemůže být nikdy totožná bez dodání originálních, již upravených zvukových struktur, což sice není nemožné, prakticky by se ovšem jednalo o časově a technicky velmi náročný projekt, kde by byla nutná má osobní participace, pokud by nešlo o nějakou jednodušší věc s krátkou metráží nebo mou rezignaci na identickou podobu, neb alternativní zápis nemůže poskytnout dostatečně pregnantní informaci. Skladby pro sólové nástroje či v ryze orchestrálních aranžmá, které jsou ovšem spíše produktem mé dávné tvorby, samozřejmě interpretovat lze.

Na vašich stránkách jsem se dočetla, že jste zahájil v srpnu práci na dalším albu s názvem Ex Litteris of St Paul. Jak jste daleko s prací? Bude to mít něco společného s náboženskou tematikou? Dočetla jsem se, že jste z katolické rodiny a mnohé názvy vašich CD či skladeb zní liturgicky… nebo to evokuje jen ta latina, kterou jste jako lékař studoval?
Studoval jsem na humanitní větvi gymnázia a latina tam byla jedním z hlavních předmětů. Lékařská latina, která je kombinací starořečtiny a latiny, stačí na ni jeden semestr a představuje bazální syntaxi v lékařské terminologii, nebyla problémem ani pro studenty, kteří ji na střední škole neměli. Pro mne je ovšem latina stále živým jazykem, občas se zabývám překlady některých textů a jako názvoslovný zdroj mi velmi konvenuje. Část mých alb má skutečně liturgickou povahu, i když nikoli zcela v tradičním duchu. Mohu jmenovat skladby “Missa armata”, “Invocationes”, “Graue Passion”, atd. Vámi zmíněné album je před dokončením a skutečně vychází z jednotlivých citací listů apoštola Pavla. Současně je jakýmsi dialogem s mým synem Vladimírem (umělecky Vladimír Hirscher, resp. Caer8th), který je malířem, grafikem a výrazným představitelem českého street-artu a light-artu, autorem obalu alba. Byl to on, kdo mne inspiroval svými malbami s kosmogonickou tématikou a právě jeho představa a obraz apoštola Pavla v říze, avšak v helmě kosmonauta s knihou v náručí, byla nápadem jak poměřit jeho pohled na evoluci s mým, řekněme katolickým.

Zaujalo mě vizuální zpracování klipů – řekla bych ve stylu konceptuálního umění – kdo vám je po výtvarné stránce tvoří? Podílíte se vy osobně i na té vizuální stránce?
Převážným tvůrcem videoklipů je v Česku žijící Američanka Marianna Auster. Spolupracuji s ní přes deset let a některé vizualizace jsou naším společným dílem, především jde o doprovodná videa ke koncertům, synchronizovaná s hudbou. V roce 2011 jsme vydali DVD živé nahrávky mé “polní mše” s názvem “Cryptosynaxis”. V současné době je Marianna Auster členem jednoho z mých souborů (Skrol), její práce je plnohodnotnou součástí projektu a současně je autorkou předloh k některým deskám, ať již fotografií či koláží. Osobně vytvářím finální grafický design všech svých alb a většiny alb společných projektů, přičemž mým hlavním dodavatelem témat je fotograf Jan Vávra, jehož práce vnímám jako naprostou konsonanci s hudbou, kterou skládám. Jan Vávra je představitelem inscenované konceptuální fotografie, tzv. neo-piktorialismu.

Proč vydáváte téměř výhradně v zahraničí?
Jakkoli i v celosvětovém měřítku lze považovat industriální a post-industriální kulturu za směr pohybující se mimo hlavní proudy, české prostředí je v tomto směru ještě daleko více konzervativnější. Když jsem v polovině devadesátých let založil nový soubor, shodli jsme se s mými spolupracovníky, že českou scénu nebudeme po jistých zkušenostech upřednostňovat. Byla pro nás příliš lokální a svázaná s dědictvím některých stylů, které šly mimo nás, navíc naší ambicí bylo – přeneseně řečeno – hovořit univerzální řečí, nikoli cílit jen na určitý, geograficky či jazykově limitovaný okruh posluchačů. Chtěli jsme se konfrontovat s ohnisky žánru i prostředím, které nebylo v zajetí určitých návyků, jež nám nekonvenovaly. Tato strategie se potvrdila jako správná, naše koncerty a turné v zahraničí byly průkazem nepoměrně většího zájmu publika, než tomu bylo u nás, včetně zájmu vydavatelů. Díky tomu výrazná většina našich nebo mých desek začala vycházet a nadále vychází v cizině. V Česku jsem za více než dvacet let existence vydal jen dvě alba jednoho z našich společných projektů Aghiatrias, nepočítám-li nahrávky, které vyšly na našem vlastním labelu.

Děkuji vám za rozhovor!