Album týdne Normana Lebrechta: Jak rozluštit symfonii – Šostakovičova poslední hádanka

Norman Lebrecht, 16.03.2025 6:00

Šostakovičova Patnáctá symfonie je tak trošku záhada, zejména způsobem využití citací z jiných děl a pro smíšené pocity, které vyvolává. Co chtěl vlastně Šostakovič touto symfonií říci? Někdo ji vnímá jako veselou – téměř až dětskou – hříčku. Jiní ji řadí k Šostakovičovům temnějším dílům a přirovnávají ji ke starému člověku na pokraji smrti, kdy mezi minulostí a přítomností není žádný rozdíl a vzpomínky z dětství se stávají skutečnějšími než současnost. A jiní poukazují na její podobnost s tvorbou a životním příběhem Daniila Charmse, ruského surrealistického básníka, spisovatele a dramatika. Symfonie nám připadá matoucí… Ale možná právě v tom je její smysl?

Dmitrij Šostakovič napsal svou poslední symfonii pouze levou rukou. Po infarktu prodělaném v roce 1966, po kterém následovalo několik pádů a zlomenin, zůstal těžce invalidní. Jeho řešením bylo naučit se zvládat klavír jednou rukou tak, aby zastoupila obě a s každým pohybem pečlivě šetřil síly. Možná právě proto některé stránky jeho patnácté symfonie zůstávají částečně prázdné, jako by mu už nezbývalo dost sil na doplnění všech nástrojových partů.

Maxim Šostakovič, který v roce 1972 řídil premiéru, označil toto dílo za „autobiografii od kolébky až po hrob“. To je ale ovšem jen část příběhu. Symfonie začíná radostnou atmosférou pouti a burácivou citací Rossiniho Viléma Tella. Šostakovič se vysmívá nejen svému osudu, ale možná i životu samotnému. Patnáctiminutové Adagio nepřináší ani stín útěchy. Třetí věta, trvající pouhé čtyři minuty, jen prohlubuje neklid, než nás finále – střídání Adagií a Alleger – dovede k jakémusi smíření s tím, že osud si s námi často hraje podle vlastních pravidel.

Patnáctá symfonie zůstává hádankou, kterou jen málokterý dirigent dokáže rozluštit. Jedinou nahrávkou, která mě dosud skutečně přesvědčila, je ta pod vedením Kurta Sanderlinga – blízkého spolupracovníka Šostakoviče, jenž dokonale rozuměl jeho vnitřnímu světu i jízlivému humoru. Sanderling však, pokud vím, nikdy nenabídl klíč, který by tuto hádanku pomohl rozluštit.

Tato nahrávka vznikla pod taktovkou Bernarda Haitinka, který se začal Šostakovičem hlouběji zabývat až na sklonku svého života a v roce 2015 ji provedl s Bavorským rozhlasovým symfonickým orchestrem. Haitink se nenechal odradit technickými nástrahami partitury a nechává hudby dýchat a plynout, stránku po stránce, jako velkou nezodpovězenou otázku. Je to mistrovské hudební vyprávění, v němž se záměrná absence rozuzlení na konci symfonie jeví jako jediný možný závěr. A právě v týdnu, kdy svět přišel o Sofii Gubajdulinu, skladatelku, která sdílela Šostakovičovo sovětské utrpení, se zdá, že právě tato pronikavá interpretace dává naší smrtelnosti jistý smysl.

Album na Spotify: