Album týdne Normana Lebrechta: Kdo říkal, že hudební utrpení nemůže být krásné?

Mezi hudebním utrpením a hudebním vytržením někdy vede překvapivě tenká hranice. Rozhoduje o ní nejen skladatelova představivost, ale také schopnost interpreta odhalit krásu tam, kde ji posluchač na první pokus ještě nedokáže najít. A právě taková setkání stojí za pozornost.

Norman Lebrecht
3 minut čtení
Lucienne Renaudin Vary (zdroj Český národní symfonický orchestr)

Málokterá moderní skladba klade na hráče i posluchače takové nároky jako trubkový koncert kolínského skladatele Bernda Aloise Zimmermanna z roku 1954 s názvem Nobody knows the trouble I see. Zimmermann rozhodně nebyl jedním z těch veselých atonalistů, po jejichž koncertě si publikum cestou domů brouká chytlavé melodie. Je to ten typ umělce, který v každé polévce najde vlas a na všem si najde mouchu. Jeho opera Die Soldaten je jako stvořená pro ty, kterým Bergův Vojcek připadá nesnesitelně bezstarostný. Ve věku dvaapadesáti let si sužovaný depresemi a postupující slepotou vzal život.

Třináct minut trvající trumpetový koncert, inspirovaný afroamerickým spirituálem, ždímá do krajnosti každé vlákno sólistových schopností i posluchačovy trpělivosti. Člověk si po něm připadá vyčerpaný a poněkud zdeptaný. Jenže o dva dny později vám najednou dojde, že by to vlastně mohl být geniální kus – kdyby ho ovšem hrál někdo, kdo na to má.

Toto provedení v podání mladé francouzské trumpetistky představuje možná to nejlepší, co lze z této skladby vykřesat. Šestadvacetiletá Lucienne Renaudin Vary zvládá každý tón s naprostou suverenitou a orchestr Orchestre National de France kolem ní vytváří atmosféru téměř posvátného úžasu. Pokud někdy dosáhlo nějaké hudební dílo dokonalosti v jediném provedení, pak je to právě tento případ. Bez váhání si ho poznačte jako absolutní posluchačskou povinnost roku 2026.

Zbytek nahrávky je převážně jazzový. Najdeme tu hravou parafrázi Griegova Peera Gynta, hudební odkazy na Dizzyho Gillespieho, Tea for Two i Hoagyho Carmichaela. Celé album pak vrcholí až očistným vyústěním v podobě Amazing Grace. Lucienne už nějakou dobu sleduji na YouTube a její umění mě pokaždé doslova připraví o řeč. Opravdu mi není jasné, proč ji ještě nikdy nepozvali na závěrečný koncert BBC Proms.

Album na Spotify:

Ukázka na YouTube:

On My Mind

Bernd Alois Zimmermann: Nobody Knows the Trouble I See, koncert pro trubku
Edvard Grieg: Ranní nálada (ze suity č. 1, Peer Gynt)
Louis Yule Brown: We’ve Got a World That Swings
Tommy Wolf: The Ballad of the Sad Young Men
Dizzy Gillespie: Tour de Force
Federico Mompou: Damunt de tu només les flors
Anonym: Nobody Knows the Trouble I’ve Seen
Ray Dennis: Everything Happens to Me
Vincent Youmans: Čaj pro dva (Tea for Two)
David Probst: On a Same Wavelength: V.
Hoagy Carmichael: Georgia on My Mind
Anonym, slova John Newton: Amazing Grace

Lucienne Renaudin Vary – trubka
Franck Agulhon – bicí
Hugo Lippi – kytara
Thomas Bramerie – kontrabas, baskytara
Vincent Bourgeyx – klavír, varhany
Tim Allhoff – klavír, varhany
Heinrich Köbberling – bicí
Henning Sieverts – baskytara, kontrabas
L’Orchestre National de France
Quatuor Hanson
Cristian Măcelaru – dirigent

Label: Warner Classsics
Datum vydání: 6. listopadu 2026
Hodnocení Normana Lebrechta: *****

Sdílet článek
0 0 hlasy
Ohodnoťte článek
Odebírat
Upozornit na
0 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted