Alcina v labyrintu šalby a mámení

  1. 1
  2. 2
V úvodu roku 2022 zařadila Janáčkova opera premiéru Alciny Georga Friedricha Händela, jež byla zároveň očekávána jako největší operní událost letošní sezóny v brněnském Národním divadle. Václav Luks společně se svým souborem Collegium 1704 tak svým hudebním nastudováním navázal na podobný úspěšný „händelovský počin“ z roku 2009, kdy poprvé v historii pražského Národního divadla uvedli ke 250. výročí úmrtí Georga Friedricha Händela operu Rinaldo. I tentokrát je celý projekt výsledkem mezinárodní spolupráce, která byla letos realizována v koprodukci s Théâtre de Caen a Opéra Royal du Château de Versailles za podpory Gesamtkunstwerk Bratislava a Bohemian Heritage Fund.

Georg Friedrich Händel: Alcina – Národní divadlo Brno (foto Marek Olbrzymek)
Georg Friedrich Händel: Alcina – Národní divadlo Brno (foto Marek Olbrzymek)

Dílo Alcina HWV 34 pochází z roku 1735 a Händel se při jejím vzniku nechal inspirovat libretem opery L’Isola di Alcina Riccarda Broschiho, uváděnou od roku 1728 v Římě, kterou vytvořil anonymní autor na základě veršovaného hrdinského eposu z šestnáctého století Orlando furioso od Ludovica Ariosta. Pro svou 34. operu Händel záměrně sáhl po námětu s kouzelnými prvky, skýtající prostor pro řadu scénických efektů, v té době velmi oblíbených. Takovýto námět mu umožňoval využít nákladného jevištního vybavení jeho nového divadla na Covent Garden v Londýně. S magickými scénami, v nichž můžeme vystopovat anglické vlivy (například vliv Henryho Purcella), zde kombinuje také prvky italské (forma opery seria) a francouzské opery (zařazení baletních scén, původně určených pro francouzský baletní souboru v čele s Marií Sallé). Vedle mísení různých stylů, jež není pro dobu baroka typické, také zároveň přidává samostatný sbor, který ale novátorsky není složen ze sólistů – v brněnské premiéře jej tvoří Collegium Vocale 1704.

Děj opery nás zavádí na ostrov mocných čarodějek Alciny a její sestry Morgany, jež do svého světa lákají mladé muže – jako příslib nové lásky. Ty však vzápětí zaklínají do podoby zvířete, kamene, či rostliny. Síle Alcinina kouzla podléhá také křesťanský rytíř Ruggiero a zapomíná kvůli ní na svou snoubenku Bradamante. Ta se však nevzdává. V přestrojení za rytíře Ricciarda, za doprovodu kouzelníka a Ruggierova bývalého vychovatele Melissa, se vydává na ostrov, aby snoubence získala zpět. Ve své mužské podobě zaujme Bradamante Morganu, která kvůli ní zavrhne i svého milence Oronta. Proplétání vzájemných vztahů protkaných magií kouzel pak vyústí v odhalení Bradamantiny identity a procitnutí Ruggiera. Rozbitím Alcininy perly láme Ruggiero její moc a umožňuje tak za velkého jásotu společný odchod z ostrova všem – včetně zakletých milenců, jež získávají zpět svou podobu. Na ostrově zůstává jako jediná Alcina, zoufalá a opuštěná žena plná bolesti.

Georg Friedrich Händel: Alcina – Národní divadlo Brno (foto Marek Olbrzymek)
Georg Friedrich Händel: Alcina – Národní divadlo Brno (foto Marek Olbrzymek)

Ačkoliv bývá Alcina, klíčová postava celého příběhu, zobrazována negativně, v Händelově pojetí v ní můžeme vidět opuštěnou ženu, marně toužící po ideálním vztahu, jejíž osud se od ostatních zcela liší. Zatímco Morgana, stejně jako všechny ostatní osoby, zažívá při svých proměnách proces návratu (Morgana se po odmítnutí Ricciardem vrací k Orontovi, Ruggiero k Bradamantě, Oberto znovu nalézá svého otce, zakletí milenci získávají zpět svou podobu), Alcina se jako jediná nepohybuje v kruhu, ale kráčí vpřed vstříc své zkáze. Při svém hledání opravdové lásky prochází spletitým citovým vývojem – zamilovanost do Ruggiera postupně vystřídá hluboké zranění v důsledku jeho zrady, které následně graduje do stavů démoničnosti, až se na závěr propadá do hlubokého smutku a zoufalství.

S výzvou vyjádření všech těchto poloh v kaskádě brilantních melodií se představitelka hlavní role, Pavla Vykopalová, velmi dobře vyrovnala. V jejím ryze ženském projevu, kterým prodchnula svou pestrou, ale pěvecky velmi obtížnou roli – náročnou mimo jiné i na délku sólových árií – dominovala především lyricko-melancholická složka Alcininy osobnosti, která podtrhla její pojetí role jako citově tápající ženy. Také postava druhé kouzelnice, Morgany, skýtá velký prostor pro širokou škálu vnitřních poloh. Ale na rozdíl od své sestry v sobě nese i prvky komické a její představitelka, Doubravka Součková, se v této roli skutečně zaskvěla. Pěvecký part plný lesku a mladistvé energie vyvážila stejně kvalitním hereckým výkonem a kouzelnice v jejím podání byla smyslnou, vášnivou a omylnou ženou, naplněnou smíchem i slzami.

Georg Friedrich Händel: Alcina – Národní divadlo Brno (foto Marek Olbrzymek)
Georg Friedrich Händel: Alcina – Národní divadlo Brno (foto Marek Olbrzymek)

Jako rytíř Ruggiero se představil jediný zahraniční sólista dnešní premiéry, americký kontratenorista Ray Chenez. Při ztvárnění této postavy, oscilující mezi odevzdáním se dvěma ženám a tím i dvěma světům – fantasknímu a reálnému – u něj dominoval především suverénní pěvecký projev, díky němuž si mohli diváci vychutnat jednu z nejoblíbenějších Händelových árií vůbec: Verdi prati. Svým energickým pěveckým i hereckým projevem zaujal rovněž představitel Melissa, Roman Hoza. Jako herecky výrazná se projevila také Václava Krejčí Housková, jejíž barevný alt vynikl jak v mužském partu Ricciarda, tak v ženské poloze Bradamante. Lyrický soprán Andrey Široké v roli Oberta působil chlapecky nevinně. Role Oronta se se ctí zhostil Ondřej Koplík. Silnou stránkou byly také vstupy tanečníků, představujících milence proměněné ve zvířata. Choreografie se ujal Jan Kodet. Postava tučňáka sice vyvolávala občas rozpaky, ale její akce na jevišti korespondovala s přesahy do komických prvků opery buffa a u diváků se vesměs setkávala s pozitivním ohlasem.

Georg Friedrich Händel: Alcina – Národní divadlo Brno (foto Marek Olbrzymek)
Georg Friedrich Händel: Alcina – Národní divadlo Brno (foto Marek Olbrzymek)

Jednu z umělecky nejvýraznějších složek celé opery tvořila scéna, kterou navrhl Dragan Stojčevski. Celé představení Alciny není sice divákovi podáváno jako autentické barokní divadlo, přesto se podařilo prvky barokního divadla do moderní scény skvěle zakomponovat a její dominanta – zprvu velmi stroze působící dům na ostrově – se před očima diváka postupně rozvíjí do magického Alcinina palácového „labyrintu“. Jednoduchými prostředky, jako byly například velké zrcadlové plochy, se podařilo nejen odrážet vnitřní rozpoložení postav, ale také rozkládat a občas i tříštit realitu do kubistického obrazu imaginativního světa. Celkový strhující dojem scény podtrhoval také světelný design Daniela Tesaře a kostýmy Alexandry Gruskové. Ačkoliv barokní „podívaná“ trvala více než čtyři hodiny, podařilo se dramaturgyni Patricii Částkové a režiséru Jiřímu Heřmanovi rozvíjet dramatickou nit až do samotného závěru.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


3.4 7 votes
Ohodnoťte článek
5 Komentáře
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments