Ale zkuste ho zastavit!

Večer k šedesátým narozeninám Josefa Veselky 
Texty Ivana Medka (59)

V roce 1970 slavil sbormistr Josef Veselka své šedesáté narozeniny. Přesně ve výroční den (7. března) pořádalo pražské Divadlo hudby slavnostní večer k jeho poctě. Hovořil na něm a hudební ukázky vybíral Ivan Medek. Josef Veselka je v té době sbormistrem Pražského filharmonického sboru, vytváří epochu, na kterou se dnes díváme s úctou. Tehdejší kvalitu Veselkova sboru přitom Ivan Medek komentuje lapidárně: „O jeho umělecké úrovni je dnes snad zbytečné mluvit, když je slyšet.“

Slavnostní a jubilejní příležitosti, to je jeden z nejtěžších, a proto často také nejnudnějších žánrů. Jak snadné je utopit se v přehledu oslavencova života, ve výčtu pracovních výsledků a dosažených cílů. Jak často v takových chvílích vládne frázovitost, neupřímnost a servilita. Ivanu Medkovi se podařilo vykreslit portrét Josefa Veselky, který je výstižný a v němž nechybí nic podstatného, ale nechybí tu ani humor.
***

(hudba: Johann Sebastian Bach – Jesu meine Freude)

Měl by to správně být večer beze slov a bez pohledů do minulosti, protože slova bývají tak často zastřená a nejasná proti čisté a přesné řeči hudby – a dívat se zpátky, otočit se – to si může dovolit jen ten, kdo se alespoň na chvíli dovede zastavit. Ale zkuste ho zastavit! Zkuste si to někdy, jít na procházku s panem profesorem a třeba jen tak trochu zpomalit, jakoby z taktických důvodů, že jako už by toho chození mohlo být dost, že by bylo možné si odpočinout? Bude to zrovna tak marné jako se pokoušet zastavit ten na stráních Moravy pramenící potok hudby, která bez přestání zní v něm, kolem něho a z něho. Jen dnes, dnes snad to můžeme na chvíli připustit. Za prvé se pan profesor nemůže bránit a musí na chvíli poslouchat, i když sebe samotného – a pak jsme toho „bycha“ opravdu mohli zastavit, aby nám v jeho proudu neuplavalo těch pár kytiček a lístků s pozdravy, které sem dnes večer byly přineseny.

A protože beztak všichni víme pro koho, můžeme rovnou začít zprávou, že Veselkovým se narodil další kluk. To, že se to stalo přesně před šedesáti lety – 7. března 1910 – v Novém Městě na Moravě, je v našem případě dost důležité nezapomenout dodat. Ke křtu, kde dostal jméno Josef, jej donesli, pak už ale chodil sám. Nejdřív do školy, vlastně do škol. Protože dobrodiní povinné školní docházky využíval bohatě a už v mládí objevil, že latina je nejen řečí Caesarovou, Catullovou a Ovidiovou, ale i jazykem chorálů, podařilo se mu na Brněnské univerzitě studovat současně klasickou filologii, filosofii a hudební vědu. Nu a pak, od svých pětadvaceti let v roce 1935, učil. Tím bychom vlastně mohli skončit, protože to dělá dodnes.

Exegi monumentum aere perennius,
regalique situ pyramidum altius,
quod non imber edax, non Aquilo impotens
possit diruere aut innumerabilis
annorum series et fuga temporum.

Není-liž pravda, pane profesore?

Známku za výslovnost jste si jistě už poznamenal, za pravost tohoto citátu z Horatia ručí Státní pedagogické nakladatelství, a za jeho oprávněnost?

Že to teprve ukáže budoucnost? Ale ne. Co všechny ty velké ceny za gramofonové desky, co posluchači doma i za hranicemi, členové sboru, žáci atd.? Jen o jedné věci by bylo nutno s Horatiem polemizovat. A to je ten dokonavý čas. Vy jste přece žádný pomník nedokončil. Děláte na něm každý den znovu, protože v hudbě to ani jinak nejde.

Pamatujete se ještě na toho rozcuchaného fundatistu od svatého Mořice v Kroměříži? Nebo na sny a plány těch dvacetiletých mládenců v Brně? Bylo vám jednadvacet, když jste založil Moravana, a docela určitě jste chtěl dobýt celý svět. To chce každý v těch letech, ale jen málokdo si uvědomí, že svět není jen to, co je kolem, ale častěji to, co je skryto. Třeba v řádkách partitur. A hlavně, že to nejde bez zuřivé dřiny, a stejně člověk nikdy nemůže říct „teď už to umíme“. Vystupuje na jednotlivé stupně, nechává na nich stopy a jde dál. Moravan – to byla velká a krásná kapitola, která by snad i sama o sobě stačila k právu bilancování. Ale vždyť vy jste od samého počátku současně dělal sbormistra v OPUSU, psal kritiky a články do novin, učil na brněnských středních školách, jezdil už před válkou a hlavně po ní po domově i cizině a kdovíco ještě. Ne, to nebyla tovaryšská léta, mistrovské zkoušky jste v cechu svaté Cecílie složil už dávno, ale ten dosud nejvyšší stupeň jste měl přece jen ještě před sebou. A protože cesta k němu vedla vždycky poctivě jen hudbou, dovolte nám, abychom se teď před tím velkým krokem trochu nadechli a byli z prvních, kdo budou poslouchat jednu z vašich posledních nahrávek. Je to ještě skoro teplý, čerstvý pásek s Orffovými Triumfy Afrodité.

(hudba: Orff – Triumfy Afrodité – část)

Při takových příležitostech, jako jsou životní jubilea, se obvykle mluvívá hlavně o dosažených úspěších a ohlasu práce jubilanta. To samo by byla velká kapitola a hlasy z domova by v ní byly asi mnohonásobně převáženy počtem i velikostí chvály a obdivu těch, které přicházejí ze zahraničí. Ať už jako reakce na koncerty, nebo na gramofonové desky. Není to ale nic neobvyklého. Náš domov vždycky byl a je i dnes pro velké umění trochu těsný. Ale výpočet úspěchů a přehled zájezdů, i když imponuje, nikdy skutečně necharakterizuje uměleckou práci. Ta spočívá v něčem jiném. Nelze si ji představit bez tvrdošíjné vášnivé zaujatosti, vracející se v každodenních zkouškách jakoby k základům hudební gramatiky.

Tradice sborového zpěvu u nás je velká a slavná, to každý ví. Připsat k ní novou a stejně velkou kapitolu není snadné. A přesto se to Josefu Veselkovi podařilo v plné míře. Navíc tím nejpřirozenějším a nejlogičtějším způsobem, bez revolucí a překotných změn, v navázání na tradici a ovšem v jejím důsledném domyšlení a dotvoření. Podmínkou ovšem byla realisace toho nejdůležitějšího – úplná profesionalizace práce pěveckého sboru. To se mohlo podařit na nejvyšší úrovni – a o to tu přece stále jde – především u Českého pěveckého sboru.

Zde byly všechny podmínky v teorii a zčásti i v praxi připraveny již Janem Kühnem a pak ovšem připojením sboru k mateřskému ústavu České filharmonie. Po Kühnově smrti a po krátkém působení ve funkci uměleckého poradce se Josef Veselka stal od sezony 1959–60 hlavním sbormistrem tohoto tělesa a tvůrcem jeho nynější umělecké tváře. Sbor se stal profesionálním souborem, jaký v této podobě nemá snad nikde obdobu. O jeho umělecké úrovni je dnes snad zbytečné mluvit, když je slyšet. Ale ta profesionalizace, o které bylo hovořeno, to není jen věc způsobu a formy zaměstnání. Je to především záležitost uměleckého stanoviska, způsobu, průběhu a i tempa denní práce. Ta může někdy být i únavná, rozčilující, vždycky je a musí být zneklidňující, ale neměla by z ní mizet radost, bez které se asi vůbec nedá zpívat. Spojit toto dohromady je dar, který není dán každému. A řekneme-li, že dnes, po více než deseti letech dřiny, je to právě toto z výkonu Pražského filharmonického sboru, jak se od nedávné doby jmenuje Český pěvecký sbor, slyšet, je to možná víc než všechny kritiky dohromady. Protože radost, která je slyšet, je také rozdávána. A to je největší dar, který nám dnes zasloužilý umělec profesor Josef Veselka dává. My mu k jeho šedesátinám těžko můžeme dát něco víc než právě jeho hudbu a trochu slov s přáním, aby se nezastavil. Ani při své práci, ani na svých procházkách, z nichž ta poslední – ale to bude ještě moc a moc dlouho trvat – by měla vést k bráně, za kterou bude ztrémovaná svatá Cecilie rozezpívávat a ladit ten největší sbor.

(zvuk: Janáček – Slava z Glagolské mše – nahrávka s Českou filharmonií a Karlem Ančerlem)
(v další části programu pozdravy přátel a spolupracovníků)

Úvodní foto: archiv rodiny Medkovy