Aleksandar Marković: V Brně jsem prožil svá dosud nejšťastnější léta

Post šéfdirigenta nabídla Státní filharmonie Brno šestatřicetiletému srbskému dirigentovi Akeksandaru Markovićovi hned prvním společném vystoupení před čtyřmi lety, na sklonku léta 2009 řídil pak v Brně svůj inaugurační koncert. Absolvent dirigování ve třídě uznávaného Leopolda Hagera na vídeňské Universität für Musik und Kunst Darstellende má za sebou úspěšné vystoupení u řady zahraničních orchestrů, velmi dobře je znám také na Slovensku, zastával mimo jiné i post šéfdirigenta opery v Innsbrucku. Právě dnes večer se Aleksandar Marković představí společně se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu v pražském Rudolfinu.O spolupráci Aleksandara Markoviće s brněnskými filharmoniky slyšíme výhradně příznivé zprávy, a tak mě v úvodu našeho povídání přirozeně zajímalo, jak pan Marković hodnotí tuto zatím tříletou životní kapitolu.

V Brně jsem prožil dosud nejšťastnější léta svého profesního i osobního života. Můj vztah s orchestrem zatím neutrpěl jediný šrám, vyhnuly se mu intriky i špatná energie. Filharmonie Brno je prvotřídní těleso s hladkým, vyrovnaným zvukem, bohatou tradicí, technickou zdatností, mimořádnou pružností, příjemnou pracovní atmosférou a spoustou citlivých, nanejvýš muzikálních hráčů.

Dokud se dokážou vzájemně inspirovat a podněcovat.

Orchestr dokáže s velkým pochopením a citem zahrát Mahlera, Brucknera, rádi uvádějí Dvořáka, Čajkovského. Ovšem se zaujetím a kvalitou dokážou přednést téměř jakékoliv další skladby, včetně složitých partitur současníků. A to i tehdy, pokud nejde vyloženě o srdeční repertoár. Jejich Janáček je už legendární, tedy Janáčkova symfonická díla. Těžko se ale můžeme profilovat jako specialisté na Janáčka, pokud se zároveň nevěnujeme jeho operní tvorbě. Brněnskému působení předcházela funkce šéfdirigenta Tyrolského zemského divadla. Jaká to pro vás byla zkušenost? Člověk nemůže přehlédnout, že jste na šéfovský post nastoupil jako velmi mladý!

Pojem “mladý” je relativní. Důležité je, zda jsem byl připraven. Naplánoval jsem si několik kroků, které jsem chtěl zvládnout do své třicítky, a podařilo se mi je uskutečnit: v sedmadvaceti jsem získal manažera, v osmadvaceti jsem zvítězil ve významné mezinárodní dirigentské soutěži, v devětadvaceti jsem nastoupil na místo hlavního dirigenta. Léta v Innsbrucku mi přinesla řadu zkušeností, protože jsem byl zodpovědný za čtyři i pět operních produkcí v sezoně, a k tomu jsem řídil symfonické koncerty. Mým cílem bylo nastudovat široký repertoár různých stylových období, věnoval jsem se italské, německé a francouzské operní literatuře. Naučil jsem se pracovat se zpěváky a tanečníky, koordinovat mnohdy složité inscenační nároky s kvalitním hudebním provedením, a získal jsem sebedůvěru. Mohl jsem zevrubně nahlédnout do psychologie zkoušení a do řízení kulturní instituce. To jsou záležitosti, ve kterých se chci zdokonalovat po celý život.

Hodláte se také nadále věnovat repertoáru symfonickému i opernímu?

Byla to právě ohromná láska k oběma hudebním oblastem, která mě přivedla na dráhu dirigenta. Vybrat si nyní jednu či druhou z nich, to rozhodně není moje cesta. Repertoár je barevný stejně jako život sám, nedokážu si představit, že bych ho přestal objevovat. Ochudil bych tak sebe i orchestry, s nimiž pracuji.

Právě probíhající sezona je naplněna nádhernými projekty, každý týden je pro mě událostí. Čím víc hudby dýchám, tím lépe se cítím. Pokud bych měl zmínit několik konkrétních záležitostí, pak třeba koncert s Filharmonií Brno ve vídeňském Konzerthausu nebo mé v pořadí už druhé vystoupení v Rudolfinu v této sezoně. Patří vůbec do vašeho života i další aktivity, třeba jakožto odpočinek od hudby?

Rád sportuji, čtu a setkávám se s inteligentními lidmi. Také si ale vychutnávám samotu, což je jistě pochopitelná, přirozená protiváha k mému profesnímu životu.

Skrjabinova hudba svítí jako slunce, vyzařuje z ní taková životní energie a síla vůle, že jsem jí jednoduše ohromen. Je to životní filozofie převedená do zvuků, rozkrytí největších tajemství prostřednictvím tónů, je to zpráva o kousku božství v každém jednom člověku. Vyjadřuje podstatu existence, vypovídá o vítězství nad obavami, o boji, pochybnostech, nejistotě, o úlevě, která se dostavuje po zdolání životních překážek. Skrjabinova hudba hovoří o aktu lásky, který je klíčem k božství, a zdůrazňuje, že extáze pramenící z fyzické lásky je cestou k nalezení Boha. Pro mnohé náboženské výklady je Skrjabin samozřejmě problematický, mystický a provokativní. Každopádně to byl ohromný vizionář. Všechny zmíněné kvality jeho hudby se dokonale uplatňují v orchestrálních dílech, jimiž chtěl obdarovat svět. Skrjabinově hudbě se systematicky věnuji už tři sezony. Během nich jsem několikrát dirigoval 2. a 3. symfonii, Le poème de l’extase jsme uváděli v Brně v projektu věnovaném vizualizaci hudby. 1. dubna provedu 1. symfonii se Symfonickým orchestrem španělského rozhlasu a televize v Madridu. A proč Martinů 4. symfonie?

Moje okouzlení hudbou Bohuslavu Martinů se zrodilo před sedmi lety, kdy jsem šokoval publikum v Innsbrucku provedením Polní mše. Ano, říkám šokoval, protože lidé v Rakousku nejsou zvyklí slýchat tento repertoár. Některá komorní díla Bohuslava Martinů jsem znal už z dob dřívějších, a tak jsem se zaměřil na symfonie: práce na nich byla ohromnou zkušeností. Měl jsem štěstí, že jsem Martinů Čtvrtou poprvé dirigoval na menším turné po Rakousku právě s Filharmonií Brno. Miluji totiž ten pravdivý způsob, s nímž přední české orchestry Martinů hudbu přednášejí.

Profese hudebníka je pro mě tím nejluxusnějším z představitelných způsobů existence. A je jedno, ve které fázi se právě nacházím – jestli studuji, analyzuji a vstřebávám novou skladbu, jestli jsem v procesu dozrávání interpretačních představ, zkoušení, při němž své ideje představuji a předkládám orchestru, jestli jsem na koncertě, který je jakýmsi božským rituálem.  Pohroužení se do hudby je dokonalé štěstí. Ať už studuji, zkouším nebo koncertuji, vždy se cítím být naplněn pocity vyššího smyslu. A pro výsledný dojem bývá určující, zda my hudebníci dokážeme uchopit přirozenou zodpovědnost, která by se neměla rodit z obav, ale z inspirace.

Díky za rozhovor!

www.aleksandar-markovic.com