Alexander Zemlinsky – Neprávem opomíjený článek v evoluci hudby

Existoval vůbec někdy skladatel, který měl v životě větší smůlu než Alexander Zemlinsky? Byl to Brahmsův svěřenec, Mahler si u něj objednával skladby, vyučoval Arnolda Schönberga a Ericha Korngolda a jeho orchestrální díla byla vůbec posledními záchvěvy pozdního romantismu, těsně předtím, něž se celý svět vrhnul do války.

Ve dvacátých letech se více než kdokoliv jiný zasloužil o uvádění moderních oper v Praze a v Berlíně. V roce 1939 na poslední chvíli unikl před Hitlerem do Ameriky. Ale zdá se, že za každým z jeho úspěchů na něj číhal jedovatý had. Mahler se odstěhoval z Vídně jen pár měsíců poté, co tam Zemlinsky dorazil. Sláva Schönberga a Korngolda zcela zastínila tu jeho, operní domy si ho nevážily, a jen chvíli poté co v Americe podepsal smlouvu s vydavatelem ho skolila těžká mrtvice, na jejíž následky pak ve svých sedmdesáti letech pomalu zemřel.

Ani po jeho smrti se situace nezlepšila. Na chvíli se svezl na vlně popularity Mahlera v osmdesátých letech, ale jeho hudba neobstála v nesmyslných srovnáváních. Jakákoliv naděje, že se něco změní u příležitosti 150. výročí jeho narození v tomto roce, skončila kvůli koronavirovým omezením. Zemlinsky opět prohrál.

A prohráli jsme i my všichni, protože Zemlinsky je zásadním chybějícím článkem v evoluci hudby, vídeňský hlas, který nebyl typický evropský běloch ani křesťan. Zemlinského rodina pocházela z Balkánu, jeho předkové byli muslimové, katolíci a židi, jeho otec pracoval jako sekretář ve vídeňské Sefardské synagoze, která zachovávala staré turecké a hispánské tradice. Ještě jako premiant na Vídeňské konzervatoři složil symfonii d moll a klarinetové trio po vzoru Brahmse a jeden Schubertovský smyčcový kvartet – žádná z těchto skladeb se zrovna nevyznačovala svou originalitou.

Svůj vlastní hlas našel až díky mladé a smyslné Almě Schindler. Toužil po ní ze své klavírní stoličky a podle jejích deníků se jejich vztah téměř dočkal dovršení. Pak ale Alma potkala Gustava Mahlera a Zemlinsky dostal košem. „Odpusť mi to,“ prosila tehdy Alma, „já už se vůbec neznám.“ V tom samém dopise píše: „Pokud jsi takovým mužem, za jakého tě považuji, přijdeš za mnou v pondělí, podáme si ruce a poprvé se políbíme jen jako přátelé. Buď dobrým mužem, Alexi.“

Protože byl dobrým mužem, Zemlinsky Almě pomohl vylepšit těžkopádné milostné písně, které napsala pro Mahlera, a po svatbě jejího nového muže uvedl do světa hudby nové generace – seznámil Mahlera se svým radikálním švagrem Arnoldem Schönbergem. Mahler na oplátku uvedl Zemlinského pohádkovou operu Bylo, nebylo… a skladatele najal jako dirigenta. Pak ale prohlásil Schönbergovu tvorbu za hudbu budoucnosti a Zemlinského dílo zanechal bez povšimnutí.

Zemlinsky složil přepychovou orchestrální suitu Die Seejungfrau (Mořská panna), pojmenovanou po blízkém, ale nedosažitelném objektu lásky. Jeho vroucí vášeň pro Almu je úžasně slyšet na nové nahrávce Vasilije Petrenka s Royal Liverpool Philharmonic. Suita byla velmi úspěšná, ale Zemlinsky ji velmi rychle přestal uvádět – dnes se už můžeme jen domýšlet, proč. Poté napsal sadu orchestrálních písní (op. 13), plných zpocených těl, úzkostného měsíčního svitu a přemítání o středomořských nocích. Alma mezitím začala Zemlinským pohrdat a nazvala jej „nejošklivějším mužem ve Vídni“ – jeho pomačkaný obličej zjevně neodpovídal jejímu árijskému ideálu.

Mahlerova smrt v roce 1911 Zemlinského přiměla ke složení Lyrické symfonie pro dva hlasy a velký orchestr, inspirované Mahlerovou Píseň o zemi. Zatímco Mahler zhudebnil překlady klasických čínských básní, Zemlinsky sáhl po textech Rabindranatha Thákura, prvního neevropského nositele Nobelovy ceny za literaturu. Jako vždy ho zajímala jinakost a cizost.

Jeho jednoaktová opera Der Zwerg (Trpaslík) je adaptací příběhu Oscara Wilda o deformovaném otrokovi, který se zamiluje do krásné španělské princezny – další zjevná náhrada za Almu. Ještě předtím napsal operu na motivy Wildovy nedokončené Florentské tragédie. Žádná z jeho oper nebyla velkým hitem. „Zcela jistě mi schází ono zvláštní cosi, co člověk potřebuje – dnes více než kdy dříve – k úspěchu,“ svěřil se v dopisu Almě. „Mít lokty je samo o sobě k ničemu – člověk musí také vědět, jak je použít.“ Byl ředitelem Nového německého divadla v Praze a kapelníkem v berlínské Krollově opeře, ale nedokázal těchto pozic využít k prosazení svého vlastního díla. Byl příliš ochromený pocitem odlišnosti a nedostatkem sebevědomí.

Dlouho předtím, než podobné téma zpracoval Bertolt Brecht, napsal operu na motivy čínské legendy o křídovém kruhu. Dokončil ji těsně před Hitlerovým nástupem k moci. Korngold a Schoenberg už se mezitím uchýlili do Hollywoodu. Když se Zemlinsky na konci roku 1938 dotrmácel do New Yorku, dirigent Metropolitní opery Arthur Bodansky přesvědčil New York Times, aby otiskli opěvující celostránkový článek s titulkem „Zemlinsky Comes to Live Here!“ („Zemlinsky se k nám stěhuje!“) a zařídil pro skladatele smlouvu s hudebním vydavatelem. Zemlinsky napsal píseň s názvem „Trápení“. Schönberg ho několikrát zval, ať přijede na návštěvu do slunné Kalifornie, ale v Zemlinském už nezůstalo dost života na to, aby přicestoval.

Letos v létě bychom měli slyšet o dost více Zemlinského. Zdá se, že na Salcburském festivalu od něj nebude nic a v rámci BBC Proms zazní jen jeho mladistvé klarinetové trio. Tady nejde jenom o následky koronavirové pandemie. Na vině je zásadní nepochopení místa, které Zemlinsky zastává ve vývoji hudby. Většinou je považován jen za jakéhosi pseudo-Mahlera nebo pseudo-Schönberga, on však byl multikulturní hudební kaleidoskop, směsice různých civilizací, unikátní hlas odjinud.

Moje cesta k Zemlinského tvorbě byla dlážděna nahrávkami jeho komorní hudby v podání LaSalle Quartet. Každé další dílo zjevně následovalo Schönbergovo ponoření do atonality a serialismu, aniž by přitom jakkoliv ztratilo Zemlinského tvrdohlavou disidenci. Jeho druhý kvartet z roku 1915 je přehlednou historií celého žánru, od Schubertovy Smrti a dívky po Schönbergovu Zjasněnou noc. Je stejnou mírou vzdělávající a pohlcující. Třetí kvartet, napsaný v roce 1924, je podrážděně disharmonický, aniž by propadal serialistickému dogmatismu. Ten čtvrtý, z roku 1936, vypovídá o blížící se kulturní apokalypse. Zemlinského hudba je jako barometr stojící v cestě hurikánu, který zaznamenává důležitá data o klimatu, než ho bouře roztrhá na kusy.

Pořád se nevzdávám naděje na vzkříšení. Zemlinského hudba je poutavá, jeho nápady jsou bohaté a různorodé, jeho osobnost je nepolapitelná, ale přesto vyžaduje pozornost. Zemlinského štěstí se jednou musí vrátit. Jeho čas přijde.