Vilém Tell jako působivý začátek i dramaturgický klíč
V úvodu večera zazněla předehra k opeře Vilém Tell Gioacchina Rossiniho. Dílo bylo zařazeno nejen jako efektní úvod koncertu, ale též z důvodu využití jeho nejslavnějšího motivu v Symfonii č. 15 A dur Dmitrije Šostakoviče, kterou koncert končil. Došlo tedy k velmi zdařilému dramaturgickému zarámování večera. Pod taktovkou Andreje Borejka se stala Rossiniho předehra úspěšným vstupem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK do koncertu. Byla provedena s jistotou a šarmem. Bylo zajímavé sledovat, jak se pod rukama uměleckého tělesa rodí nosná koncepce, dokazující, jak se autor vyrovnal s novou výzvou v oblasti operní předehry. Oproti předcházejícím dílům není totiž sonátovým allegrem, nýbrž vznikla řetězením čtyř kontrastních částí, jež ilustrují budoucí děj o slavném švýcarském bojovníkovi proti habsburské nadvládě Vilému Tellovi. Až poslední čtvrtá část předehry je v typicky rossiniovském efektním duchu. Ta je mezi ostatními formovými celky nejslavnější, a proto je také citována ve zmíněné Šostakovičově patnácté symfonii. Zde se stává konvenčním symbolem. Celek předehry připomíná hudební myšlení francouzského skladatele Hectora Berlioze, Rossiniho současníka. K vazbě na Berliozovo dílo nemuselo dojít pouhou náhodou. Dílo bylo totiž určeno francouzskému publiku, a bylo tedy premiérováno v Paříži v roce 1829. Stalo se jednou z položek naplnění smlouvy Gioacchina Rossiniho s francouzskou vládou na tvorbu a provozování jeho oper ve Francii. Předehra k Vilému Tellovi je zahájena v zajímavé instrumentaci, neboť ji hraje skupina pěti violoncell. Hlavní melodii v ní podal koncertní mistr skupiny Miloš Jahoda. Zvukový celek violoncellového původu zněl v intonační čistotě a jednotě. Předznamenal vysokou interpretační kvalitu realizace celé skladby, jež vyvrcholila strhující finální částí předehry. Energie, výraznost i ujednocenost interpretace slavného závěru skladby daly také rozhodující impuls pro nadšený aplaus publika.
Beethoven v rukou Alexandry Dovgan získal mimořádnou hloubku
Další skladbou, jež byla zařazena před přestávkou, byl Klavírní koncert č. 1 C dur Ludwiga van Beethovena. Sólistkou se stala teprve devatenáctiletá pianistka ruského původu Alexandra Dovgan, dnes žijící a studující ve španělské Málaze. Informace o tom, že byla označována za zázračné dítě nebo že byla přijata s velkým věkovým předstihem na věhlasné hudební učiliště, odsune do pozadí okamžik, kdy se zaposloucháte do její hry. Vtáhne vás svým kouzlem ušlechtilosti a neochvějné perfekce pod svá křídla. A v této pozici chcete zůstat. Beethovenův první klavírní koncert dal této křehké dívence mimořádnou příležitost pro vlastní klavírní básnění i pro její představení technické brilance. Koncert je totiž zatím jen odleskem Mozartova a Haydnova vzoru, a je tedy na sólistovi i orchestru, aby přidal nadhodnotu v interpretaci. Tuto příležitost Alexandra Dovgan využila svrchovaně. Tematické vstupy podala s náležitou expresivitou, nebylo možné však nepodlehnout ani kouzlu provedení jejích pasáží či doprovodných figur, ať plnily v partituře sebetriviálnější funkci. Nejenže byl slyšet každý tón, ale každý tón vydával v podání pianistky též informaci, v jaké konotaci se právě nachází.
Nechť slouží ke cti dirigenta Andreje Borejka i Pražských symfoniků, jak dynamicky ustupovali Dovganiným kreacím a jaký prostor pro rozeznění své hry dostala. Vrchol interpretace celého koncertu vidím v pomalé větě Largo, konkrétně v prezentaci jejího hlavního tématu As dur v úvodu skladby sólovou pianistkou, kde se v každém tónu zračila závažnost i kouzlo Beethovenovy hudby. Někdy na takovou informaci nestačí ani celá sonáta, pianistka Alexandra Dovgan to byla schopna vyjádřit v několika málo tónech. Z výše uvedeného popisu je zřejmé, že po odeznění koncertu následoval bouřlivý potlesk.
K orchestrální složce dlužno dodat, že na začátku koncertu, v rámci takzvané první expozice, byla prezentována hlavní myšlenka v až překvapivě ostrých staccatových konturách. Stalo se to ovšem pochopitelným interpretačním záměrem v okamžiku, kdy v hlubokém rozdílu, velmi měkce, byla provedena vedlejší myšlenka v Es dur. Dirigent Andrej Borejko tím dosáhl pozoruhodného výrazového efektu. Podíl úspěšného orchestrálního partnerství vůči pianistce Dovgan lze hledat na mnoha místech. Stal se výrazným spolutvůrcem úspěchu celého Beethovenova opusu. Pianistka nadšenému publiku zahrála ještě přídavek Preludium G dur, op. 32, č. 5 Sergeje Rachmaninova. Hrála jej poněkud rychleji, než je obvyklé, ale neztratilo nic ze své poetiky. Těšíme se, že se tato vycházející hvězda světového klavíru do Prahy opět vrátí.
Šostakovičova Patnáctá jako zrcadlo lidského osudu
Po přestávce zazněla Symfonie č. 15 A dur Dmitrije Šostakoviče, labutí píseň jeho symfonického oboru. Jeho geneze trvala více než čtyřicet let. Kompoziční jazyk autora byl celý život kompaktní, v postupném souvislém vývoji, a tak není divu, že najdeme intonační spojitosti mezi jeho První symfonií f moll z roku 1925 a Symfonií č. 15 A dur z roku 1971. Šostakovič prošel ve svém životě mnoha peripetiemi, kterým dominovalo napětí mezi ním a sovětskou vůdčí kulturně politickou linií. Není tedy divu, že se v závěru života snažil o retrospektivu. Optikou tvrzení Gustava Mahlera, že „symfonie musí obsahovat celý svět“ (1907), slyšíme v Šostakovičově Patnácté „divadlo světa“, ve kterém se pohybují roztodivné postavy, od loutek z maňáskového divadla až po shakespearovské hrdiny či tragické postavy, v mnohých případech se míhají postavy indiferentní. A jakou roli v něm hraje Vilém Tell, neohrožený bojovník za svobodu a spravedlnost? Slovy Franze Kafky „někdo takový tu přece musí být“. Patnáctá symfonie Dmitrije Šostakoviče není dílem moderním, ale dílem postmoderním. Nejde tolik o dataci vzniku, přičemž zakladatelské dílo hudební postmoderny Sinfonia Luciana Beria vzniklo již v roce 1969, ale především proto, že jeho vnímání je podobně vystavěno na asociacích a symbolech z běžného života či na rozšířených citacích. V konstelacích asociací a symbolů se ve velkoryse koncipovaných dílech Šostakoviče i Beria, byť u každého jinak, zrcadlí celý svět. Oba se ptají po smyslu lidské existence, Šostakovič vehementně filozoficky pojatým citátem „Muss es sein?“ z Beethovenova Smyčcového kvartetu č. 16 F dur, op. 135, opakovaným mnohokrát v harmonických konotacích z Lisztovy symfonické básně Preludia. Odpověď „Es muss sein“ se objevuje ve smířlivém závěru Šostakovičovy skladby též.
V Šostakovičově Patnácté symfonii se střídá symfonická hudební řeč s komorními pasážemi. Nechybí ani samostatná sóla. V nich se úspěšně představil opět violoncellista Miloš Jahoda, koncertní mistryně Rita Čepurčenko, v samostatném upozornění nelze vynechat ani všechny vedoucí dechových nástrojových skupin. Dirigent Andrej Borejko vytvořil s Pražskými symfoniky v Šostakovičově díle upřímnou uměleckou zpověď člověka, který se postupně vyrovnává se životem a v jeho závěru získává klidný nadhled. Posluchači tuto zpověď ocenili upřímným potleskem.
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK: Alexandra Dovgan & Beethoven
21. října 2026, 19:30 hodin
Obecní dům, Praha
Program
Gioacchino Rossini: Předehra k opeře Vilém Tell
Ludwig van Beethoven: Klavírní koncert č. 1 C dur op. 15
Dmitrij Šostakovič: Symfonie č. 15 A dur op. 141
Účinkující
Alexandra Dovgan – klavír
Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK
Andrej Borejko – dirigent
