Na pondělním recitálu se Alexandra Stychkina, vítězka prestižní pařížské soutěže Marguerite Long, představila jako emotivní a technicky brilantní pianistka. Program koncertu byl vystavěn na kontrastu středoevropské expresivity (Janáček a Šostakovič) a romantické introspekce (Schumann, Liszt). Koncert byl rozdělen na dvě části. První polovina nabídla vážnost a niternost, druhá pak virtuozní a romantické momenty.
Na programu zazněla jako první skladba Leoše Janáčka s názvem 1. X. 1905 (Z ulice dne 1. října 1905). Janáčkova dvouvětá sonáta patří mezi klíčová díla české klavírní literatury. V první větě (Předtucha, označené jako „Con moto“) Stychkina vystavěla oblouk, který respektoval Janáčkovu fragmentární formu – krátké motivy, rytmické nepravidelnosti a ostré dynamické kontrasty pojala jako logické celky, nikoli nahodilé výkřiky. V úvodu přistoupila k akordickým úhozům s přesnou kontrolou ataku – zvuk byl plný, ale nikdy hrubý. V dlouhých frázích dokázala zachovat plynulou deklamaci, která připomínala mluvní rytmus Janáčkova jazyka. Pedál využívala střídmě, především pro spojování harmonických bloků, čímž dosáhla čisté faktury bez ztráty spektrální hloubky.
Druhá věta (Smrt) byla ukázkou její schopnosti tvořit tón ve statickém prostoru. V pomalém tempu se opírala o velmi jemnou kontrolu úhozu, zvuk byl měkký, znělý i v pianissimu. Dynamické oblouky modelovala organicky, bez náhlých přechodů. Závěrečná decrescenda působila jako přirozené vyhasnutí – sál v tu chvíli doslova „nedýchal“. V celku šlo o interpretaci, která kombinovala věcnost s hlubokým vnitřním napětím – přesně v duchu pozdního Janáčka.
Šostakovičova sonáta z roku 1943 je rozsáhlou formou, jejíž tři věty vyžadují nejen virtuozitu, ale především architektonické myšlení. V úvodní větě (Allegretto) Stychkina jasně artikulovala tematické kontrasty: suché, téměř neoklasické výstavby střídala s expresivními, motoricky pojatými úseky. Tempo bylo zdrženlivé, umožňující jasné členění formy a logické frázování. Při výstavbě vrcholů se opírala o pevný, plastický úhoz a precizní kontrolu pedálu. Pozoruhodná byla její práce se středním rejstříkem, který udržela průzračný i v nejhustší textuře – znak technické kultivovanosti.
Druhá věta (Largo) byla vystavěna s velkým smyslem pro horizontální linii. Každá fráze měla logický směr a vývoj, což zvýraznilo melancholický charakter hudby. Pianistka dokázala udržet homogenní zvuk i při velmi dlouhých dozvucích, bez rozpadání rytmické integrity. Její pedálová technika zde byla mimořádně rafinovaná – pracovala s polopedálem a častým uvolňováním, takže i při širokém legatu zůstaly harmonie čitelné.
Třetí věta (Allegro non troppo) přinesla syntézu předchozích dvou: rytmická přesnost spojená s vnitřní energií. Stychkina zdůraznila taneční i groteskní aspekty, aniž by upadla do sarkasmu. Její rytmická artikulace byla ostře definovaná, ale nikdy mechanická. V závěru volila spíše rezignovaný než heroický charakter – jako vědomé ztišení po vnitřním zápase. Celkově šlo o interpretaci, která vystihla filozofickou hloubku sonáty, bez okázalosti či povrchního patosu.
Po přestávce se klavíristka představila cyklem devíti miniatur – Lesními scénami op. 82 Roberta Schumanna. Každá miniatura zachycuje jinou náladu nebo obraz z lesa – od idylických až po temné a tajemné. Schumann využívá lyrického, romantického hudebního jazyka s jemnými dynamickými a barevnými odstíny, což Alexandra Stychkina dokázala velmi dobře zachytit a podtrhnout.
Zvukomalebnou virtuózní etudou Šumění lesa S.145/1 Franze Liszta, evokující zvuk větru a listí v lese, klavíristka Stychkina dokázala, že je opravdu mistryní klavíru, neboť provedení skladby přineslo svěží vítr i mezi publikum.
Pomyslnou tečku za prvním recitálem udělalo opětovně Lisztovo dílo, konkrétně Uherská rapsodie č. 15, patřící mezi nejznámější Lisztovy rapsodie a využívající maďarské lidové motivy a dramatické kontrasty. Od úvodních pomalých kadencí až po finální presto zachovala klavíristka jasnou rytmickou strukturu. V tanečních epizodách (friska) předvedla brilantní kontrolu oktáv, precizní repetic a rytmické figury bez ztráty artikulační čitelnosti.
Závěrečný vrchol vystavěla s naprostou jistotou, bez efektu, spíše s noblesou a vědomím formální logiky — její Liszt měl blíže k Busonimu než k romantickému exhibicionismu. Tato skladba vyžaduje brilantní techniku a zejména silný výraz, což je ideálním závěrem koncertu. Provedení skladby zvedlo publikum doslova ze židle a rozhodně je na místě ocenit klavíristčinu technickou bravuru i dramatický náboj.
Mladá pianistka potvrdila, že je opravdu interpretkou mimořádné pověsti. Technicky byla bez výraznějších slabin – každý náročný moment zvládla sebevědomě, s jistou rukou a inteligentním frázováním. Ale to, co zářilo nejvíc, byla schopnost vnést do skladeb duši. V tichých pasážích uměla doslova „dýchat s hudbou“, v dramatických momentech se nebála exprese, kterou ale umí využívat přesně v místech, kde patří, nikoliv přehnaně.
Akustika Vesmíru byla klavíristce velmi nakloněna, neboť bylo posluchači umožněno slyšet jak jemné detaily, tak i silnější dynamiku. Publikum bylo pro tyto nuance velmi vnímavé, potlesk po každé odehrané části svědčil o jejich opravdovém zaujetí.
Oba kontrasty programu – dramatičnost úvodu a lyrický vrchol druhé části fungovaly velice dobře. Výběr programu ukázal nejen technické schopnosti interpretky, ale také dramaturgické cítění.
Koncert byl jednoznačně vnímán jako výjimečný hudební zážitek spojující hluboké emoce a brilantní klavírní techniku. Alexandra Stychkina tak potvrdila, že patří mezi nejvýznamnější mladé talenty současné klasické hudby.
R1 Alexandra Stychkina
6. října 2025 19:00 hodin
sál Vesmír, Ostrava
Program:
Leoš Janáček: 1. X. 1905 (Z ulice dne 1. října 1905) JW VIII/19 (13´)
I. Předtucha II. Smrt
Dmitrij Šostakovič: Sonáta pro klavír č. 2 h moll op. 61 (25´)
Robert Schumann: Lesní scény op. 82 (20´)
Franz Liszt: Šumění lesa S.145/1 (4´)
Ferenc Liszt: Uherská rapsodie č. 15 S. 244/15 (7´)
Účinkující:
Alexandra Stychkina – klavír
