Alfred Brendel na své pražské masterclass dokázal, že je i v 90 letech skvělým pedagogem

Česká filharmonie spolu s institutem Prague Music Performance připravili večer věnovaný Alfredu Brendelovi, a to při příležitosti jeho 90. narozenin. V pondělí 27. září 2021 tak mohlo pražské publikum po dvou letech znovu potkat tohoto legendárního klavíristu v pedagogické roli, přičemž byli i tentokrát jeho studenty členové Tria Incendio a modelovým skladatelem Franz Schubert. Na závěr proběhl křest DVD s názvem Alfred Brendel: My Musical Life a jeho knihy v českého překladu Když dozněl potlesk.

Alfred Brendel (zdroj Česká filharmonie)
Alfred Brendel (zdroj Česká filharmonie)

Jak při zahájení zmínil moderátor dnešního večera, Marek Šulc, tento večer byl oslavou naplněného života a práce Alfreda Brendela. Ovšem byl to právě Brendel, kdo dnes nejvíce pracoval a nejméně slavil: přes tři hodiny (pouze s asi patnáctiminutovou přestávkou) dával v plné koncentraci rady mladému triu, jak posunout jeho již tak muzikální, promyšlenou a secvičenou interpretaci ještě o stupínek výš. V devadesáti letech neuvěřitelný výkon.

Naopak hodně slavilo Trio Incendio, kterému se dostalo množství dobrých podnětů k interpretaci konkrétních míst v Schubertově Triu č. 2 Es dur (D. 929). Tato doporučení je však možné skvěle uplatnit i v jiných skladbách, a to nejen u tohoto nástrojového obsazení; z masterclass tedy profitovali i hudebníci v publiku. A ani nevadilo, že množství z podnětů, které jsme dnes vyslechli, známe již z Brendelovy masterclass a přednášky, jež v Praze uvedl v březnu 2019.

Jedná se totiž převážně o připomínky, které slouží k vytvoření co nejpoctivějšího, nejzvnitřněnějšího či nejstylovějšího obrazu skladby, a ty není na škodu zopakovat vícekrát. Nejvíce se mnou zarezonoval Brendelův apel na to, aby žádná z technických pasáží nebyla brána jako přehlídka virtuozity, ale spíše jako výraz emocí. Na to se dostalo například při repetovaných tónech ve třetí větě, nebo při rozsáhlých technických pasážích v klavírních partu v první větě, kdy Brendel nabádal klavíristku Karolínu Františovou, aby toto místo nehrála jako „tu nejvytříbenější etudu“, jak tento způsob hry sám nazval, ale trochu zpomalila a místo vnitřně prožila. A hle, celá hudební plocha, u níž posluchač předtím obdivoval „pouze“ technickou zdatnost klavíristky, začala dýchat životem. Zažili jsme ten moment, kdy se posluchač přestane zaměřovat na interpreta (vždyť ten je „pouhým“ sluhou hudby), ale začně vnímat skladbu samotnou.

Aby to však nevyznělo, že Trio Incendio není muzikální! Naopak. Klavíristka Karolína Františová, houslista Filip Zaykov a violoncellista Vilém Patras jsou všichni velice vyspělí hráči, kteří kromě pokročilé hráčské techniky předkládají i názor, jak hudebně uchopit určité charakterové nuance, které se ve skladbě vykytují. Navíc tvoří hudebně velice soudržnou trojici, která spolu i přes nedlouhou společnou cestu (hrají spolu asi pět let) umí geniálně komunikovat. (Vždyť ani Brendel neměl žádné připomínky k jejich souhře!) Nicméně po dnešku je znát, že je stále ještě možné se s přihlédnutím na některé interpretační detaily dostat dál.

Trio Incendio (foto Vilém Žák)
Trio Incendio (foto Vilém Žák)

Brendelovy poznámky totiž téměř vždy směřovaly na detaily, a to od roviny tónů (často nabádal, aby dlouhé tóny zpívaly, aby zbytečně nebyly zkracovány odtahové noty či lehké doby, nebo aby byly všechny noty technické pasáže striktně vysloveny), vztahů mezi tóny (například vyzdvihl potřebu – a to zvláště u Schuberta – připravit každý akcent; pohanil interpretační „nešvar“, že několik za sebou se opakujících tónů o stejné výšce by mělo být hráno s důrazem na první z nich: Brendel je toho názoru, že by měly mít všechny stejnou intenzitu; nebo se rozhovořil o relativitě sforzata, které by nemělo skončit svou zvukovou působnost prvotním nárazem) až po kratší hudební plochy (zde Brendel, jako již minule, podotknul, že každou frázi není potřeba končit diminuendem, jak se to dost běžně dělá). Také trio nabádal k většímu rozlišování dynamiky (například mezi pianem a pianissimem musí být slyšitelný rozdíl, přičemž i pianissimo musí být velice intenzivní) a s klavíristkou pracoval na provedení synkop tak, aby se v hudebním toku posluchač orientoval (kromě důrazů se dostali i na vizuální stránku, tedy pohyb trupu).

Brendel se znovu ukázal jako pedagog, který umí ocenit kvalitu práce svých žáků a snaží se své připomínky sdělovat co nejjemněji (přestože se někdy i on nechal strhnout touhou po dokonalosti interpretace). Bylo proto velice příjemné sledovat jeho pedagogickou práci, i když délka masterclass (vzhledem k tomu, že se jednalo o jeden soubor a jedno dílo) se posluchačsky zdála být na svém horním limitu. Poté, co diváci burácejícím potleskem téměř přetrhli Brendlovu slovní nit, následovala už jen krátká tečka ve formě křtu Brendelova DVD a knihy Když dozněl potlesk. „Jsem rád, že se mi ještě jednou podařilo se do Prahy dostat,“ dodal při svém závěrečném proslovu muž dnešního večera Alfred Brendel.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments