Alina Nanu: V baletu je ideál vždycky trochu nedosažitelný

Ve čtvrtek byla online premiéra, cítila jste se alespoň trochu jako po premiéře? Přeci jen, záznam byl natočený v předstihu.
Ano, ano. Ve čtvrtek jsem se na premiéru také dívala a upřímně, měla jsem pocit, jako kdyby byl den představení.

Takže nepatříte k těm, co se na sebe neradi dívají? Tanečníci k sobě bývají hodně kritičtí.
Je normální, že k sobě tanečník bývá kritický. Samozřejmě jsem měla lehkou trému, je to rozdíl se vidět z pohledu diváka, z druhé strany. Navíc jsem se chtěla podívat na celé představení, protože je to nevšední zážitek a tak krásná inscenace.

Jak dlouho jste balet připravovali, respektive čekali na jeho uvedení?
Premiéra byla plánována už na květen 2020. Na jaře probíhaly přípravy a pak přišel lockdown a uvedení inscenace bylo odloženo na další sezonu. Jenomže ani v této sezoně k premiéře před diváky nedošlo, a tak jsme rádi, že se nám podařilo i přes covidovou dobu představení nastudovat, zaznamenat a uvést online.

Nové nastudování Spící krasavice připravila s Baletem ND Marcia Haydée, na konci přenosu měla velmi emotivní řeč k souboru, působilo to, že se s ní pracovalo hezky.
Moc. Marcia Haydée patří k baletním legendám. Ještě nedávno při nastudování Oněgina jsem se dívala na nahrávku s Marcií v hlavní roli (původní Taťánou) a obdivovala jsem ji, a teď jsem měla příležitost s ní osobně zkoušet, což je pro mne velký dar. Je to veliká osobnost, je tak energická a otevřená! Mám radost, že se to celé povedlo. Už napořád ve mně zůstanou uchovány krásné chvíle, které jsem s ní zažila na jevišti Státní opery například během sólové zkoušky, kdy se mi věnovala. Byla se mnou na jevišti, prováděla mne touto rolí, předávala mi zkušenosti. Byla to skvělá spolupráce – stejně jako s Pablem Aharonyanem, choreologem, který s námi Spící krasavici také zkoušel.

Soubor je ve velmi dobré formě, Spící krasavice je jedním z baletů, který prověří technickou úroveň opravdu nekompromisně.
Ano, je to technicky náročné. Protože to je čistá klasika, je to výzva.

Jak teď fungují denní tréninky a zkoušky v divadle?
Na rozdíl od začátku lockdownu, kdy jsme cvičili doma, nyní už zkoušíme na baletních sálech nebo na jevišti. Jsme samozřejmě pravidelně testováni, k čemuž patří i to, že zkoušíme v rouškách a po menších skupinkách. Teď se věnujeme přípravě nové premiéry (Forsythe / Clug / McGregor) na další sezonu, na lepší časy, kdy doufám, že se s diváky budeme moci setkat živě. A těšíme se na květnové turné do Barcelony.

Co je na roli Spící krasavice nejtěžší? Je to opravdu velké pas de deux, nebo nějaká maličkost, kterou si divák ani neuvědomí?
Nejde o jeden moment, každé jednání má své výzvy a stylové požadavky. Snažím se, aby byla Aurora v každém jednání jiná. Aurora je ze začátku dospívající dívka, princezna, v druhém jednání jde o vizi, její pohyby jsou snové, neuchopitelné… A svatba? Ta je královská, elegantní, imperiální…

Ve Spící tančíte s Dmytrem Tenytskyym, na řadě světových scén je běžné, že partneři spolu fungují dlouhodobě napříč repertoárem, jak je to v souboru Baletu ND?
V Národním divadle nemám na všechny role stejného partnera. Je dobré tančit s různými partnery, s každým je totiž jiný kontakt, vzniká jiná chemie.

Soubor ND je aktuálně hodně mezinárodní, vy sama jste Moldavanka, i když mluvíte tedy skvěle česky, ale zní ještě vůbec na sále čeština?
Ano, zní. Ale také různé další jazyky.

Náš dnešní rozhovor děláme po vaší zkoušce v divadle, už připravujete nové představení?
Zkoušíme už na další premiéru. Měli jsme teď zkoušku na The Second Detail Williama Forsytha.

Jak se vám Forsythe tančí?
Je to zase úplně něco jiného. Super pocit. Je strašně příjemné se to učit, zkoumat. Já jsem Forsytha ještě netancovala, stejně jako u Aurory to bude poprvé. Mám letos takovou sezonu novinek.

Filip Barankiewicz trochu změnil systém hraní na tzv. bloky, vyhovuje vám to?
U nás to nejsou úplně striktní bloky, ale ano, když je něco nazkoušené, i stylově, je lepší se na to soustředit, odehrát sérii představení a pak se zase věnovat další choreografii.

Byl ve vaší kariéře moment, kdy jste si řekla, to je ono? To je ta chvíle, pro kterou to celý život dělám?
Ano, byly šťastné momenty, například když jsem se stala první sólistkou nebo obdržela Cenu Thálie. Ale práce na jakémkoliv představení a všeobecně celá kariéra je zajímavá tím, že nikdy nemáte pocit „ano, to je teď“. Neexistuje totiž moment, kdy si můžete říct: Mám hotovo. Pořád je co zlepšovat, vyvíjet se, jít dál.

Jste na postu první sólistky pod tlakem?
Když děláte nějakou práci, nasadíte nějakou laťku a už nechcete jít pod ni. Samozřejmě, v nejlepším případě to chcete udělat líp. Prostě se snažím pořád zlepšovat.

Už šest let jste první sólistkou, získala jste dvě Thálie, máte za sebou většinu velkých rolí klasického repertoáru a řadu projektů z oblasti současné tvorby. Není těžké udržet si motivaci?
Pro mne ne. Každá práce na novém představení je strašně motivující. Vždycky ta role, které se aktuálně věnuji, mi přináší nové podněty.

Stalo se vám někdy, že jste dostala roli, do které jste neměla chuť?
Nestalo se mi, že by se mi do nějaké role nechtělo. Každá role je jiná, některé vám sednou hned na první zkoušce a jiné musíte usadit, dostat choreografii pod kůži, ale vždycky je to zajímavý proces.

Co vás na baletu fascinuje dnes? Všichni víme, proč se do baletu zamilujeme jako malé holčičky, ale jak to cítíte z dnešního pohledu?
Mám ráda kouzlo jeviště, že mohu prožívat i vyprávět různé příběhy… A i to, že ten vysněný ideál je trošku nedosažitelný.

Máte oblíbenou některou světovou balerínu?
Mám jich víc. Dneska je to mnohem dostupnější, můžete se dívat a inspirovat na Instagramu, na YouTube. Mám hodně oblíbených, to bych vyjmenovávala dlouho.

Před dvěma lety jste nechtěla prozradit svou vysněnou roli, abyste to nezakřikla, nesplnila se už?
Jedna vysněná se mi splnila. Mám na role štěstí.

Tak už ji můžete prozradit?
Taťána v Oněginovi. Kvůli příběhu, charakteru, viděla jsem fotografie ještě v dobách prvního internetu a říkala jsem si: „Jé, kdybych se mohla podívat na celé představení,“ pak jsem to časem samozřejmě viděla celé a chtěla jsem ji tančit. Knížku mám přečtenou několikrát a opatrně jsem si myslela: „Kdyby jednou…“

A za vysněnou Taťánu jste loni dostala svou druhou Thálii. Je pro vás to ocenění důležité?
Měla jsem radost, že jsem byla oceněna za představení, které je moje srdcová záležitost, za právě tu vysněnou roli.

Do konce kariéry máte ještě čas, ale přesto se zeptám, přemýšlíte někdy, co potom?
Zatím nad tím úplně vážně neuvažuji, ale někdy přemýšlím, co by mě zajímalo. Určitě bych ale chtěla zůstat v oboru.

—

Alina Nanu je primabalerínou Baletu Národního divadla, kde působí od roku 2012, před tím dva roky tančila v souboru Státní opery, kde byla hned po prvním roce jmenována sólistkou. Přečtěte si více…