Komorní recitál o sólistovi zpravidla prozradí více než koncert s orchestrem. Proto jsem oželela tradiční Dvořákův cellový koncert h moll na Dvořákově Praze, kterým mladá americká cellistka Alisa Weilerstein zahajovala festival s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem, a vydala se 11.září na její recitál do kostela sv. Anny na Pražské křižovatce. Na recitálu bylo zajímavé to, že Weilerstein vytvořila speciálně pro tento večer transatlantické duo s českým klavíristou Ivem Kahánkem, a protože asi neměli mnoho příležitostí se spolu setkat a sehrávat, zajímalo mě, jak tento experiment dopadne.
Na úvod dvojice zařadila Brahmsovu Sonátu pro violoncello a klavír e moll, op. 38. Po mužně odvážném začátku, kdy Weilerstein předvedla robustní tón v dolních cellových rejstřících a navnadila tak publikum na dramatický výraz, se dále kupodivu dlouho nedělo nic moc: cellistka se držela v mírné až nevýrazné dynamické rovině a první věta ubíhala v náladě možná až příliš klidné a nevzrušivé. Také se projevil malinký nesoulad s klavírem, souhra nebyla vždy úplně dokonalá. Ta se usadila lépe až v půvabné druhé větě Allegretto quasi Menuetto, kterou zahráli oba interpreti velmi hezky. Fugatový začátek předznamenal technicky náročné a bouřlivé Allegro, které dvojice vygradovala do divokého závěru ve velkém tempu. Americká violoncellistka předvedla víceméně neomezené technické možnosti, rychlost, s jakou se pohybuje po hmatníku v náročných bězích nebo skocích, pro ni je naprosto přirozená, její intonace je přesná, výraz je umírněný, nijak hysterický – i když tělem to „hraje a prožívá“ mnohem dramatičtěji.
Večer pokračoval dvěma skladbami Antonína Dvořáka. Klid lesa Weilerstein pojala hodně uvolněně, s velkou agogikou (Kahánek se tempovým výkyvům dokázal přizpůsobit bez problémů). Následovala bravurní Polonéza A dur, kterou duo podalo ve velmi svižném tempu, s technicky brilantními pasážemi a spoustou vzrušujících tempových i náladových zvratů.
Po přestávce Weilerstein uvedla nádhernou, romanticky rozevlátou Sonátu pro violoncello a klavír g moll, jednu z pouhých devíti skladeb Fryderyka Chopina, které napsal pro jiný nástroj než klavír. Věčná škoda, že jich nebylo víc! Hudba je to skvělá, dává oběma interpretům vyrovnané možnosti předvést se. Po vstupním Allegru moderatu následovalo ohnivé Scherzo, které Weilerstein zvládla lehkým tónem, v jímavém Largu se pak oba nástroje střídaly ve vedení tématu a na závěr přišlo pro oba náročné Finale: Allegro (cellistka zde mimo jiné finesy „vystřihla“ s jistotou čisté dvojhmaty ve značném tempu). Bylo to Finale plné vášně, virtuozity na obou stranách, velmi přesvědčivé a zároveň uspokojivá tečka za opravdu krásně vyladěným repertoárem romantického večera.
To, že jako přídavek zopakovali opět Chopinovo Largo a jiný neměli, lze pochopit u dvojice, která se příležitostně sešla a nemá za sebou společnou minulost a dlouhodobé budování repertoáru. Na druhé straně je třeba ocenit skvělé zacílení programu na Dvořáka a jeho romantické souputníky.+++
===Hodnocení autorky recenze: 80 %
Dvořákova Praha 2013
Alisa Weilerstein (violoncello)
Ivo Kahánek (klavír)
11. září 2013 Pražská křižovatka (kostel sv. Anny) Praha
program:
Johannes Brahms: Sonáta pro violoncello a klavír e moll, op. 38
1. Allegro non troppo
2. Allegretto quasi Menuetto
3. Allegro
Antonín Dvořák:
– Klid lesa
– Polonéza A dur
=přestávka=
Fryderyk Chopin: Sonáta pro violoncello a klavír g moll
1. Allegro moderato
2. Scherzo
3. Largo
4. Finale: Allegro
www.dvorakovapraha.cz
Foto Petra Hajská
