Premiéra Kouzelné flétny je velkou operní událostí zasluhující zcela zvláštní pozornost. Dorazil jsem na ní v očekávání mimořádného zážitku a slavnostně naladěn. U vchodu Stavovského divadla jsem minul ředitele Národního divadla – to jen utvrdilo mou domněnku, že se tomuto Mozartovu dílu dostává patřičné péče a úcty. Po zbytek včera jsem již jen složitě a namáhavě v předváděné inscenaci střípky Flétny hledal.
Upravte toho Schikanedera!
V první řadě bylo libreto opery (na můj vkus až příliš) upraveno. V programu je to oficiálně uvedeno (strana 49) jako: „úprava libreta Vladimír Morávek, 2015“. Skromnost stranou. Rozhovor prince s ptáčníkem se nekoná, tří dámy už Papagenovi nepřičarují zlatý zámek na ústa, Papagena ve druhém jednání není stařenou zkoušející ptáčníkovu vůli a tak bych mohl pokračovat. Výsledkem je, že dvě hlavní postavy opery Tamino a ptáčník Papageno, jsou zcela upozaděny a není vůbec pochopitelné, že na cestu se vydávají spolu a proč se na ni vůbec vydávají. Absence zámku pak činí ptáčníkovu neschopnost mluvit zcela absurdní a tak bych mohl pokračovat. Třeba Královnou noci (úporně označovanou jako Královnu planoucí hvězdy). Ta pro změnu na jevišti figuruje až příliš.
Zjevuje se mimo své dvě hlavní árie, je přítomna dokonce v Sarastrově zástupu (ten jí dokonce políbí ruku – troufnu si odhadnout, že to je vůbec světová premiéra tohoto aktu), ba co více objeví se na scéně i v závěru opery, po svém pádu do věčné tmy.
A chyběl už jen Salieri.
Aby scéna byla ještě méně přehledná, byla přidána řada (nepochopitelných) postav. Celý koncept inscenace stojí na stále přítomném a vrávorajícím Mozartovi. Ten ve své mysli diriguje a řídí provedení Kouzelné flétny. Budiž. Ale co je naprosto temné: proč neustále text opery překládá. Dlouho jsem se nesetkal s tak rušivým fenoménem. Ptáčník vysloví větu, Mozart ji přeloží – rozumět nakonec není ani jednomu. Tento nápad je důsledně veden celým představením. Vlastní zpěv už naštěstí překládán není. I tak je toto tlumočení a přítomnost Mozarta na jevišti vyčerpávající, protože Amadeus na scéně neustále hlučí: směje se (ano jako v českém dabingu Amadea: opravdu objevné), rozhazuje notové zápisy a tak dále. O to více jak navozuje atmosféru Formanova filmu, vzdaluje se inscenace vlastní Kouzelné flétně. A pokračujme dále: tři dámy nestačí, na scéně figurují další dvě temné dámy (snad jsem počítal správně) nosící jakási světla a artefakty. Kostýmy mírně od třech dam odlišné, smysl jejich přítomnosti skryt. Po jevišti v různých formacích poskakují jakási stvoření (nekorespondující s libretem) snad nejvíce připomínající cosi mezi ptákem a andělem. Lidské masky ptáků se pak v různých okamžicích zjevují v hledišti a na galeriích. Řízený chaos. Do poslední chvíle jsem očekával příchod Salieriho. Ten naštěstí nedorazil (v programu ale samozřejmě figuruje). Ze skvělého filmového nápadu se opakováním stává klišé.
Výtvarná stránka scény? Opulentnost.
Scéna Miroslava Huptycha je vizuálně opravdu bohatá. Působí promyšleně a především nesmírně pracně. Systém výtvarně rozličně provedených opon nenechá divákovo oko odpočinout. Snad nejvíce scéna připomíná leporelo – z boku scénu doplňují přijíždějící a odjíždějící lvi, sloni a myši. Obdobně jako v dětských skládačkách.
Problémem je kombinace této pestrosti s počtem osob na jevišti. Divák pak má problém opticky odlišit Královnu noci od Tamina (to mírně přeháním) a pohledem těká. Zvláštní zmínku zaslouží světelný design. Tak intenzivní práci s hledištním osvětlením jsem ve Stavovském divadle ještě neviděl. Zahřmění při příchodu Královny noci a zlověstné zablikání hlavního lustru je dobrým momentem překvapení. Tím, jak světla zhasínají a opět se rozněcují po celé tři hodiny – moment zajímavosti mizí. Světelná čára dělící jeviště na polovinu je pak tak intenzivní, že přímý pohled do jejího plného osvitu ohrožuje zdraví sítnice. Hlavně diváci na galeriích dostávají plný zásah.
Scénu bych si mohl prohlížet bez opery, vystavenou v galerii, hodiny. Je originální a zajímavá – bohužel v plném provozu Amadea dirigujícího Kouzelnou flétnu přetěžuje divákovi senzorické orgány a ten pak trpí nesoustředěností. Sledovat trojokého slona? Nebo Amadea na stole? Tamina? Nemožné.
Zvláštní uznání zaslouží kostýmy a kostýmní výtvarnictví. Vkusné, vhodné a přiměřené. Tomáš Kypta se vyznamenal.
Pěvecké výkony
Myslím, že zpěv včerejšího večera lze označit za solidní a nadprůměrný. Ve výborné formě byl Richard Samek jako princ Tamino. Árie Dies Bildnis ist bezaubernd schön byla vynikající.
S neméně dobrým Milošem Horákem jako Papagenem se bohužel zvláštně na scéně míjeli a Papagenův humor zanikal pod tíhou inscenace (a simultánního překladu Amadea). Ptáčníkova úvodní árie byla nicméně veselá, jak má být, árie Ein Mädchen oder Weibchen wünscht Papageno sich! přiměřeně tragikomická. Výborné. Jana Sibera Královnu noci předvedla bezpečně a jistě. První velká árie se mi zdála malinko jistější – skvěle oddělila její dvě části, veleznámá Der Hölle Rache mi připadala zrychlená, závěrečné „slyšte, slyšte, slyšte“ nemělo čas dopadnout do hlediště. Drobnost a detail. Monostatos svou němčinou opravdu připomínal cizince, Papagena krácením role nějak ve změti obrazů zanikla a stejným neduhem trpěly i tři dámy (to je ale obvyklá daň za vystupování ve skupině). Hvězdou večera se tak stala princezna Marie Fajtová. Árie Ich fühl´s byla v kombinaci s minimálním pohybem exkluzivní. Vystihla smysl této části libreta až na dřeň. Skvělé.
Pád Královny planoucí hvězdy a jiné nejasnosti
O scénickém chaosu jsem se již zmínil. Zbytečné nebo nedotažené jsou některé další momenty. Po svém pádu královna prostě odejde jakoby nic (aby v zápětí podstoupila resurekci), funkce dětského herce je rovněž nejasná (v závěru se prohání i dětský retro kočárek ve stylu S tebou mě baví svět). Na scéně je sto a jeden artefakt (jehlany, meče, soustředné kruhy), zvonkohra má tvar, že by se za něj nemusel stydět Erich von Däniken.
Vlastní flétna se na jevišti snadno přehlédne. A do toho se smějící Mozart. Vrávorající, překládající a padající. A to je koneckonců symbolické. Pátého února měl daleko více premiéru Amadeus. Kouzelnou flétnou byl pouze volně inspirován.
I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected]
Foto Hana Smejkalová
