Režisér Vladimír Morávek čerpal podle svých vlastních slov inspiraci především z Formanova Amadea. Zvláštní – potřeboval v přístupu k Mozartově opeře prostředníka a cítil potřebu napodobit jeho vyjadřovací prostředky, protože chtěl mít inscenaci podobnou hollywoodskému velestylu. Navíc Miloši Formanovi svou inscenaci věnoval – popravdě řečeno, nevím, zda by filmového Pana režiséra takovým dárkem potěšil.
Režisér Morávek považoval za svou povinnost zapracovat do své Kouzelné flétny postavu jejího skladatele Wolfganga Amadea včetně hysterického smíchu Toma Hulceho. Mozart (herec Ondřej Mataj) se vyškrábe ze zvýšeného orchestřiště na forbínu a je tam. Dost často bezmocně diriguje, po chvíli si ho už nikdo nevšímá. Občas zkolabuje. Ujme se role tlumočníka – tlumočníka s plačtivým, intonačně chudým hlasem (položiv polomrtev – spíš to druhé) převádí to, co zbylo z německé prózy do češtiny. Patrně by bylo méně umrtvující, kdyby byla alespoň ta próza v češtině (zvláště když se mnozí z jevištních mluvčích s němčinou velmi potýkají). Próza na titulkovacím zařízení přeložena není, tedy vlastně je, ale jen do angličtiny.
Jako výtvarné východisko si režisér Morávek zvolil mozartovsky motivovaný kolážový svět pana Miroslava Huptycha – svým způsobem další obranný val – ve scénografickém řešení Martina Ondruše. A kostýmy Tomáše Kypty. Výtvarný rámec na jedničku.
Odtud vychází režijní koncepce – jako by oživovala ty prapodivné postavy na obřích grafikách pana Huptycha, kterými je pojednáno mnoho revuálních opon. A tak se na jevišti (a vlastně i v hledišti) pořád něco hýbe – „akrobati“ drobně cupitají, žáby poskakují, sloni a myši přijíždějí z boků na jeviště jako v barokním divadle. Občas někdo pootočí dřevěným kolem, které jakoby spouští a zvedá dekorace zavěšené na tazích. Jen sólisté se nehýbou, stojí jako voskové figuríny přelíčené na bílo s černými šmouhami (Pamina ne).
Děj není srozumitelný ani pro operního harcovníka, který tuto operu už poměrně slušně zná. Všechno plyne v až zarážející sterilitě inscenačních prostředků, k nimž patří nekončící počet všech možných rekvizit. Paní Milada Jonášová v programu k inscenaci krásně připomněla, v jaké oblibě mělo obecenstvo v Mozartově době „hry plné kouzel a exotických bytostí“, mezi něž Flétna bezesporu patří. Užívaly „kouzelné pomůcky, nejlépe různé hudební nástroje, které po rozeznění vládnou nevídanou mocí“. Zvonkohra mezi ně patří – zde v podobě pyramidy (mimořádně nehudební monstrum), hraje se na ni palicí. Flétna (nástroj) je u Morávka všude a rozezvučí ji už po předehře neumělým dětským způsobem chlapeček v mozartovském červeném kabátku. A tady začínají vstupy „mimokouzelnoflétnových“ zvuků do Mozartovy hudby. Hromů je nepočítaně, hudba nehudba, próza nepróza. Do toho různé smíchy, skřeky „ptáků“, zvuk metronomu či hodin, pazvuky všeho druhu. V hledišti se většinou svítí – intenzita světla se ovšem mění, občas je dokonce i normální „tma“. Diváci by teoreticky měli možnost číst si v programu složitě popsaný děj. Ale stejně by neměli šanci se v opeře orientovat. Na jevišti je tolik postav, že občas málem nevíme, kdo je kdo. „Akrobati“ tančí také na chůdách a občas také krásný jevištní obraz, tableau, zahalí mha. A také se promítá filmové zrnění. Oči i uši zahlceny.
A kde je Mozartova hudba a zpěv? Ta se touto změtí efektů všeho druhu prodírá jen ztěžka. Jaroslav Kyzlink opravdu není mozartovský specialista a jeho ohlášená snaha o očištění historických interpretačních nánosů (totéž proklamoval na tiskové besedě i pan režisér) vydestilovala hudbu až do aseptičnosti. Orchestr hraje Mozarta legato, v daných frázích, ale zcela bez chuti a zápachu, tedy bez výrazných kontrastů, ať už jakéhokoli druhu (a že jich v Kouzelné flétně potenciálně je!). Jako podle metronomu. A pak najednou strašně rychlé tempo téměř nezvládnutelné, ať již u sólistů nebo u sboru. Zarážející nekoordinovanost tempa orchestru a jeviště, jakoby nezájem o sezpívání ansámblů. Dejme tomu, že tři dámy Královny noci zní jako trio, ale z géniů (tady dívky v bílém) je slyšet první soprán a ostatní dva (dvě) jako by tam nebyli(y). Sólisté zpívají většinou na proscéniu a akustika jim nepomáhá. Týká se to všech s výjimkou Jany Sibery jako Královny noci. Zdá se, že posunutí orchestřiště vzhůru, prý víc než jak tomu kdykoli bylo (vzpomeňme třeba na Zahradnici z lásky, když ji ve zvednutém orchestřišti dirigoval mozartovský pan Alessandro De Marchi). Hlasy pěvců znějí odhaleně a zdálo se, že Richard Samek a Jan Šťáva, ba občas i Marie Fajtová se necítili úplně ve své kůži. Asi není příjemné být takto pasivní součástí inscenace. Papageno Miloše Horáka je zatím jaksi nedopečen.
Zdá se vám má glosa emotivní? Ano, je. Je to však jenom glosa – emotivní reakce na viděné a slyšené.
Hodnocení autorky glosy: 50 %
Wolfgang Amadeus Mozart:
Die Zauberflöte
(Kouzelná flétna)
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Dirigent: Jaroslav Kyzlink (alt. David Švec)
Režie: Vladimír Morávek
Scéna: Miroslav Huptych, Martin Ondrúš
Kostýmy: Tomáš Kypta
Sbormistr: Martin Buchta, Adolf Melichar
Sbormistr Kühnova dětského sboru: Jiří Chvála
Choreografie: Leona Qaša Kvasnicová
Pyrotechnické efekty, záře a zjevení: Ivan Martínek
Dramaturgie: Beno Blachut
Orchestr a sbor Národního divadla
Balet Opery Národního divadla
Akrobatická skupina Long Vehicle Circus
Premiéra 5. února 2015 Stavovské divadlo Praha
Sarastro – Jan Šťáva (alt. Pavel Vančura)
Tamino – Richard Samek (alt. Jaroslav Březina)
Královna noci – Jana Sibera (alt. Olga Jelínková)
Pamina – Marie Fajtová (alt. Yukiko Šrejmová Kinjo)
Papageno – Miloš Horák (alt. Jiří Brückler)
První dáma – Petra Perla Nôtová (alt. Gabrijela Ubavić)
Druhá dáma – Michaela Kapustová (alt. Jana Horáková Levicová)
Třetí dáma – Václava Krejčí Housková (alt. Kateřina Jalovcová)
Papagena – Lucie Hájková (alt. Lenka Pavlovič)
Monostatos – Aleš Voráček (alt. Ondřej Koplík)
První ozbrojenec – Jan Markvart (alt. Václav Lemberk)
Druhý ozbrojenec – Aleš Hendrych (alt. Roman Vocel)
První genius – Eliška Soukupová (alt. Marie Šimůnková)
Druhý genius – Kateřina Zikmundová (alt. Tereza Lázňovská)
Třetí genius – Amálie Koppová (alt. Karolína Motýlová)
První kněz – Josef Hervert
Druhý kněz – Martin Davídek
Mozart – Ondřej Mataj (alt. Martin Donutil)
Foto Hana Smejkalová
