Americký kontratenorista Randall Scotting v jihočeské Třeboni

  1. 1
  2. 2

Dne 17. dubna se představil v půvabném prostředí Městského divadla J. K Tyla v Třeboni kontratenorista Randall Scotting, spolu s českou sopranistkou Zuzanou Kohoutovou a za doprovodu maďarské klavíristky Gabrielly Gyökér, na zajímavě stylově koncizně laděném hudebním večeru.

Jedná se o první jarní cyklus nazvaný Třeboňské jaro. Tento soubor osmi komorních koncertů pořádá Město Třeboň, odbor kultury a cestovního ruchu. Má za cíl naplnit hudební dramaturgií volnější prostor, který ve městě Třeboni vzniká mezi zimní a bohatou letní sezonou lázeňsky proslulého desetitisícového města.

Program koncertu byl vybrán stylově a zaměřen na oblast hudebního baroka v části prvé (Georg Friedrich Händel, Antonio Vivaldi, Giovanni Maria Ruggieri), ve druhé polovině večera naopak na ukázky interpretace písňové tvorby vrcholné německé literatury – Hugo Wolfa, Gustava Mahlera, Richarda Strausse. Až po ukázku z italské avantgardy, prezentované Lucianem Beriou, žákem slavnějšího Luigiho Dallapiccoly, milovníkem dodekafonií a punktuálních skladeb, ne však v tomto extrovertněji laděném písňovém výletu.

Motivace návštěvy koncertu byla patrně především ve fenoménu hlasového oboru protagonisty večera – Američana Randalla Scottinga, ověnčeného řadou mezinárodních úspěchů. Jak často lze ostatně v Čechách slyšet pravý, nefalšovaný hlas kontratenoru? Udělat si představu o jeho ryze hlavové, falzetové funkci, o technice hlasu a škole, kterou nazýváme staroitalskou? Nesmíme ji ale zaměňovat s novoitalskou školou, která připravuje pěvce již pro dramatický typ bel canta, čili správně neobelcanta, jak ho operní fandové znají z nejpopulárnějšího období italské opery devatenáctého století. Staří Italové ještě neměli ani potuchy o tom, že existuje nějaký hrtan a hlasivky, vše u nich bylo výlučnou činností dechu, ve který plně věřili. Žili tehdy ve šťastné době neznalosti laryngoskopického zrcátka, v neznalosti fyziologických škol… Dnešní cílený výcvik kontratenorů, rozvíjející vrchní hlasový rejstřík, jeho rezonanční nasycení a zesílení, může ale z těchto znalostí čerpat. Kdo se dovolává pojmu staroitalská škola, dovolává se zároveň účelné a kvalifikované práce s hlavovým rejstříkem, tedy falzetem, jakožto základnou hlasové techniky.

Moderní kontratenorista dnešní doby dospěje k technice svého registrálně-hlavověpreferovaného hlasu důkladným specializovaným školením. Randall Scotting se navíc po technickém studiu v USA na Juilliard Opera Center v New Yorku důvěrně seznámil se střední Evropou, když se dostal díky stipendiu Fulbrightovy nadace na Akademii Franze Liszta v maďarské Budapešti. Prestižní vysokou školu, známou v pěvecké metodice důsledným přijímáním italské školy v bázi technické. Interpretačně, ale v duchu středoevropských tradic pozornou nejen k italské, ale zejména k rozsáhlé německé tvorbě, včetně bohaté německé tvorby písňové. Poznal zde především dílo světově proslulých Maďarů Bély Bartóka a Zoltána Kodályho, které chtěl studovat a interpretačně prožít. Škoda že dramaturgie druhé části večera ukázku z tvorby těchto mistrů maďarské hudby nezvolila.

Na koncertu v Třeboni preferoval pěvec v první části logicky sloh hudebního baroka, který nabízí rozsáhlý repertoár pro kontratenory. Po vstupním duetu z opery Rinaldo Georga Friedricha Händela zaujal Randall Scotting pěvecky zejména v ukázkách z italsky zpěvného díla Antonia Vivaldiho – Orlando furioso. Jeho kulatě znějící kontratenor právě zde nabyl na tónové nosnosti, hlas zněl vyrovnaně, s registrálně bezešvým propojením do znělých spodních hlasových poloh s jejich pěkným hrudním prozněním.V duetu z Händelova díla Giulio CesareCaro! Bella! Più amabile beltà – ukázal virtuózní perfekci hlasové zběhlosti a dokonale tvořeného trylku.

Spolu s Randallem Scottingem se představila sympatická mladá sopranistka Zuzana Kohoutová, rodačka z nedalekého Pelhřimova, pódiově příjemně přirozená. S protagonistou večera ji spojuje studium zmíněné Akademie Franze Liszta v Budapešti, kde je žačkou proslulé dramatické sopranistky Evy Marton, světově známé Turandot, Toscy či Isoldy nedávné minulosti. Lehký, koloraturně lyrický typ sopránu Zuzany Kohoutové přesvědčuje příjemnou barvou, velmi dobrým posazením tónů do masky, což činí její hlas přirozeně barevným a prostorově nosným, bráno akustickými limity malého divadla v Třeboni.  Zejménav árii V’adoro pupille z Händelova Julia Caesara zněl její pohyblivý soprán lehce, svěže, s pěknými mezza voce. Předešlá nasazení tónů spíše „z roviny“ v přechodové oblasti Händelovy Agrippiny se zde vytratila a převládlo lehké nasazení těchto poloh pocitem „shora“. Druhá polovina písňové části působila soustředěně. Zejména ve světě písní Richarda Strausse – Die Nacht, opus 10, Morgen, op. 27, a Nichts, op. 10, se cítila sopranistka zřejmě jakoby na své interpretační „parketě“ ve frázování, dynamickém odstínění a vnitřním prožitku. Zároveň i ve velmi dobré dikci originální němčiny.V písňové části překvapil kontratenorista Randall Scoting promyšlenou interpretací písně Denk’es, o Seele! – z působivého cyklu předního německého novoromantického skladatele písní Hugo Wolfa a jeho písní na Mörika – Mörika-Lieder. Dramaturgickou nápaditostí v kontrastu skladeb bylo zařazení písní Quattro Canzoni popolari Luciana Beria, u nás velmi málo známého italského avantgardisty. Luciano Berio, věhlasný Dallapiccolův žák, zde posloužil jako důležitý kontrast ve zvolené koncepci písňové části koncertu, s gustem odlehčeně Randallem Scottingem pojaté.

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - R.Scotting, Z.Kohoutová, G.Gyökér (Třeboňské jaro 2015)

[yasr_visitor_votes postid="161627" size="small"]