Ana María Martínez a její česká stopa

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Ana María Martínez patří k výrazným a velmi žádaným pěvkyním na významných světových scénách v Americe i v Evropě, od opery v Chicagu, Houstonu, Washingtonu a Santa Fé až po Londýn, Paříž, Vídeň nebo Mnichov. Je také pravidelnou koncertní partnerkou Plácida Dominga. Prahu navštívila v minulosti vícekrát, na začátku července tentokrát nepřijela do hlavního města koncertovat, ale přijala nabídku natočit v Rudolfinu sopránový part v Requiem Juraje Filase. Náš rozhovor vznikl v krátké přestávce během posledního nahrávacího dne.

Rudolfinum je místo, kde jste v roce 2000 natočila svoje první sólové album. Jak na to vzpomínáte?

Moje nevlastní matka, ač se nezabývá hudbou, ale psychologií, mi tehdy řekla:„Měla bys mít své vlastní CD, je dobré mít zdokumentováno, jak se tvůj hlas vyvíjí.“ A tak jsem to udělala, dokonce jsem si nahrávku sama vyprodukovala. Ke spolupráci jsem získala skvělé osobnosti, zvukovým mistrem byl Michael Fine a doprovázejícím orchestrem Pražská komorní filharmonie, volba Rudolfina jako místa nahrávky tak byla docela logická.

Je pro mě velmi emotivní, když se sem dnes vracím po tolika letech. Nahrávat v tak krásné historické budově je pro mě stále neuvěřitelný zážitek. Uvědomuji si krásu sálu, jeho výbornou akustiku i dozvuk. To místo je skutečně velmi inspirující.

Trvalo skoro pět let, než se vaše první nahrávka dostala do širší distribuce…

Ano. Můj otec nakonec přišel s myšlenkou oslovit Naxos. Udělal si totiž vlastní průzkum a podle něj právě Naxos byl společností s nejrozšířenější celosvětovou distribucí. Řekl mi:„Poslyš, pojďme prostě zaklepat na jejich dveře a uvidíme.“ Materiál byl už kompletně sestříhán a připraven k vydání, takže oni si nahrávku poslechli a rozhodli se ji ihned vydat. Album potom díkybohu získalo i výborné recenze.

Co si říkáte, když tu nahrávku slyšíte dnes? Změnila jste se za těch třináct let?

Především si vzpomenu na svoji tehdejší životní etapu. Pokud se říká, že oči jsou oknem do duše, pak si myslím, že hlas je jejím zvukem. Můj hlas byl, řekla bych, o něco lehčí, než je dnes. Také jsem se mezitím stala matkou. Říká se, a je to pravda, že těhotenství a mateřství hlas obohatí a prohloubí. Já si myslím, že když se žena stane matkou, tak se změní celý její pohled na život. Změní se její vztah k celému světu, její starosti se orientují jiným směrem, její zkušenosti jsou bohatší. To všechno se potom projeví i v samotném hlase.

Zpíváte i dnes některé ze skladeb, které jste tehdy nahrála?

Některé z nich jsou stále na programu mých koncertů. Na albu je také „Un bel di vedremo“, árie Cio-Cio-San z Pucciniho opery Madama Butterfly. V té době jsem si vůbec nedokázala představit, že do takové role budu někdy obsazena, a vidíte, teď ji pravidelně zpívám!

Dnes jste tedy v Rudolfinu znovu po mnoha letech, tentokrát proto, abyste se podílela na nahrávce Requiem Juraje Filase. Jaké bylo vaše setkání s tímto autorem a s jeho hudbou?

Před několika měsíci jsem byla přes svého managera oslovena producenty této nové nahrávky, následně jsem obdržela partituru a také živý záznam díla z koncertu s otázkou, jestli bych je chtěla zpívat. Okamžitě jsem se do té skladby zamilovala a ihned jsem souhlasila.

Maestra Filase jsem osobně potkala až první den po příletu do Prahy, tedy jen před několika málo dny. Juraj patří mezi lidi, které začnete mít rádi od prvního momentu, kdy je potkáte. Je to opravdu jedinečný člověk. Jeho vášeň a krásu jeho duše cítíte i v jeho hudbě. Jako skladatel má svůj jedinečný hudební jazyk, o tom není pochyb, jeho hudba se nedá přirovnat k tvorbě nikoho jiného. Jsem velmi šťastná a poctěná tím, že se na nahrávce jeho Requiem mohu podílet.

Jde v každém případě o zásadní dílo. Dirigent Kent Tritle řekl jako první, že se tu setkáváme s jakýmsi requiem pro 21. století. V hudební literatuře máme několik vynikajících zhudebnění tohoto textu, Kent zmínil v první řadě dílo Verdiho a také Brittenovo Válečné requiem. Teď je tedy na světě requiem Filasovo. Nejen proto, že jde o zádušní mši, ale i pro pohnutky, pro které bylo toto dílo zkomponováno, jde o určitý symbol dnešní doby.Co vám běží hlavou, když zpíváte svá sóla v částech Recordare nebo Lacrimosa?

První emoce přišly už v době, kdy jsem part začala studovat. Mám stále na mysli to, co maestra Filase inspirovalo, tedy tragédii 11. září. V procesu samotného nahrávání sice tuto emoci stále cítím a snažím se ji vyjádřit, ale zároveň už musím mít trochu odstup od utrpení a bolesti, protože na tomto místě je důležitá především koncentrace. Řekněme, že mou úlohou není plakat, já musím být tím co možná nejsprávnějším nástrojem, který onen pocit zprostředkuje posluchači. Na mně je, abych emoci předala nezkresleně, expresivně a co nejlépe.

Tragédie 11. září ovlivnila celý svět, nejen Spojené státy, ten den si bude pamatovat navždy každý, kdo byl tou událostí zasažen. Filasovo dílo je krásné i tím, že ve svém závěru vyjadřuje naději. Jeho poselství je v přesvědčení, že člověk se nikdy nesmí sklonit před strachem, terorem, násilím a nenávistí. Samozřejmě jsme navždy poznamenáni a v našich srdcích zůstává velký smutek, je důležité nezapomínat a předávat ono poselství dál. Budeme si připomínat a ctít ty, kteří zahynuli, ale zároveň musíme udržovat naději, kterou budeme potřebovat stále, k dalšímu životu, k lásce…

Znáte se dobře s dirigentem vznikající nahrávky Kentem Tritlem?

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


1
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
1 Comment threads
0 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
1 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
HanaS

Fakt moc pěkný, zajímavý a fundovaný rozhovor!