Ana María Martínez a její česká stopa

Ana María Martínez patří k výrazným a velmi žádaným pěvkyním na významných světových scénách v Americe i v Evropě, od opery v Chicagu, Houstonu, Washingtonu a Santa Fé až po Londýn, Paříž, Vídeň nebo Mnichov. Je také pravidelnou koncertní partnerkou Plácida Dominga. Prahu navštívila v minulosti vícekrát, na začátku července tentokrát nepřijela do hlavního města koncertovat, ale přijala nabídku natočit v Rudolfinu sopránový part v Requiem Juraje Filase. Náš rozhovor vznikl v krátké přestávce během posledního nahrávacího dne.

Rudolfinum je místo, kde jste v roce 2000 natočila svoje první sólové album. Jak na to vzpomínáte?

Moje nevlastní matka, ač se nezabývá hudbou, ale psychologií, mi tehdy řekla:„Měla bys mít své vlastní CD, je dobré mít zdokumentováno, jak se tvůj hlas vyvíjí.“ A tak jsem to udělala, dokonce jsem si nahrávku sama vyprodukovala. Ke spolupráci jsem získala skvělé osobnosti, zvukovým mistrem byl Michael Fine a doprovázejícím orchestrem Pražská komorní filharmonie, volba Rudolfina jako místa nahrávky tak byla docela logická.

Je pro mě velmi emotivní, když se sem dnes vracím po tolika letech. Nahrávat v tak krásné historické budově je pro mě stále neuvěřitelný zážitek. Uvědomuji si krásu sálu, jeho výbornou akustiku i dozvuk. To místo je skutečně velmi inspirující.

Trvalo skoro pět let, než se vaše první nahrávka dostala do širší distribuce…

Ano. Můj otec nakonec přišel s myšlenkou oslovit Naxos. Udělal si totiž vlastní průzkum a podle něj právě Naxos byl společností s nejrozšířenější celosvětovou distribucí. Řekl mi:„Poslyš, pojďme prostě zaklepat na jejich dveře a uvidíme.“ Materiál byl už kompletně sestříhán a připraven k vydání, takže oni si nahrávku poslechli a rozhodli se ji ihned vydat. Album potom díkybohu získalo i výborné recenze.

Co si říkáte, když tu nahrávku slyšíte dnes? Změnila jste se za těch třináct let?

Především si vzpomenu na svoji tehdejší životní etapu. Pokud se říká, že oči jsou oknem do duše, pak si myslím, že hlas je jejím zvukem. Můj hlas byl, řekla bych, o něco lehčí, než je dnes. Také jsem se mezitím stala matkou. Říká se, a je to pravda, že těhotenství a mateřství hlas obohatí a prohloubí. Já si myslím, že když se žena stane matkou, tak se změní celý její pohled na život. Změní se její vztah k celému světu, její starosti se orientují jiným směrem, její zkušenosti jsou bohatší. To všechno se potom projeví i v samotném hlase.

Zpíváte i dnes některé ze skladeb, které jste tehdy nahrála?

Některé z nich jsou stále na programu mých koncertů. Na albu je také „Un bel di vedremo“, árie Cio-Cio-San z Pucciniho opery Madama Butterfly. V té době jsem si vůbec nedokázala představit, že do takové role budu někdy obsazena, a vidíte, teď ji pravidelně zpívám!

Dnes jste tedy v Rudolfinu znovu po mnoha letech, tentokrát proto, abyste se podílela na nahrávce Requiem Juraje Filase. Jaké bylo vaše setkání s tímto autorem a s jeho hudbou?

Před několika měsíci jsem byla přes svého managera oslovena producenty této nové nahrávky, následně jsem obdržela partituru a také živý záznam díla z koncertu s otázkou, jestli bych je chtěla zpívat. Okamžitě jsem se do té skladby zamilovala a ihned jsem souhlasila.

Maestra Filase jsem osobně potkala až první den po příletu do Prahy, tedy jen před několika málo dny. Juraj patří mezi lidi, které začnete mít rádi od prvního momentu, kdy je potkáte. Je to opravdu jedinečný člověk. Jeho vášeň a krásu jeho duše cítíte i v jeho hudbě. Jako skladatel má svůj jedinečný hudební jazyk, o tom není pochyb, jeho hudba se nedá přirovnat k tvorbě nikoho jiného. Jsem velmi šťastná a poctěná tím, že se na nahrávce jeho Requiem mohu podílet.

Jde v každém případě o zásadní dílo. Dirigent Kent Tritle řekl jako první, že se tu setkáváme s jakýmsi requiem pro 21. století. V hudební literatuře máme několik vynikajících zhudebnění tohoto textu, Kent zmínil v první řadě dílo Verdiho a také Brittenovo Válečné requiem. Teď je tedy na světě requiem Filasovo. Nejen proto, že jde o zádušní mši, ale i pro pohnutky, pro které bylo toto dílo zkomponováno, jde o určitý symbol dnešní doby.Co vám běží hlavou, když zpíváte svá sóla v částech Recordare nebo Lacrimosa?

První emoce přišly už v době, kdy jsem part začala studovat. Mám stále na mysli to, co maestra Filase inspirovalo, tedy tragédii 11. září. V procesu samotného nahrávání sice tuto emoci stále cítím a snažím se ji vyjádřit, ale zároveň už musím mít trochu odstup od utrpení a bolesti, protože na tomto místě je důležitá především koncentrace. Řekněme, že mou úlohou není plakat, já musím být tím co možná nejsprávnějším nástrojem, který onen pocit zprostředkuje posluchači. Na mně je, abych emoci předala nezkresleně, expresivně a co nejlépe.

Tragédie 11. září ovlivnila celý svět, nejen Spojené státy, ten den si bude pamatovat navždy každý, kdo byl tou událostí zasažen. Filasovo dílo je krásné i tím, že ve svém závěru vyjadřuje naději. Jeho poselství je v přesvědčení, že člověk se nikdy nesmí sklonit před strachem, terorem, násilím a nenávistí. Samozřejmě jsme navždy poznamenáni a v našich srdcích zůstává velký smutek, je důležité nezapomínat a předávat ono poselství dál. Budeme si připomínat a ctít ty, kteří zahynuli, ale zároveň musíme udržovat naději, kterou budeme potřebovat stále, k dalšímu životu, k lásce…

Znáte se dobře s dirigentem vznikající nahrávky Kentem Tritlem?

To je zajímavá historka. Znala jsem jeho skvělé renomé, které si vybudoval a pro něž je tolik uznáván ve svém oboru. Když jsme se osobně potkali zde na první zkoušce, řekla jsem mu: „Kente, já samozřejmě znám tvoji výbornou pověst a pravděpodobně máme mnoho společných známých, ale teď určitě vím i to, že jsme už někdy potkali…“ Velmi rychle jsme pak společně zjistili, že jeho poslední rok na newyorské Julliard School, kde studoval hru na varhany a dirigování, byl mým prvním rokem tamtéž. Začali jsme se rozpomínat na naše společné učitele a došli nakonec i ke zjištění, že jsem zpívala ve sboru jednu skladbu, kterou on dirigoval. Moc dobře si pamatuji, jak dobře nás tehdy připravil.

Opravdu jsem předem netušila, že se v Praze při společné práci potkám se svým někdejším spolužákem v roli dirigenta…Vašimi pěveckými partnery na nové nahrávce jsou tenor Matthew Plenk a barytonista Filip Bandžak. Jak se vám s nimi spolupracuje?

Oba jsem zde potkala poprvé a myslím, že jsou prostě skvělí. Jsou velmi mladí, stojí teprve na začátku své kariéry a je velmi příjemné slyšet a pocítit jejich svěžest. Setkání s nimi mi připomnělo začátek mojí vlastní umělecké dráhy. S Matthewem mám na nahrávce několik společných částí, jejichž kontrapunkt na interprety klade velké nároky. Není v nich vždy úplně jednoduchý rytmus, je nutné, abychom se dobře sladili. Při nahrávce duetů nestojíme vedle sebe, ale po obou stranách dirigenta, takže na začátku nebylo snadné naše tempa sjednotit. Po krátké době společné práce se nám ale podařilo najít správnou cestu. Výsledné hudební splynutí s oběma partnery je pro mě velkou odměnou za tuto práci.Plánujete také nějaká koncertní provedení Filasova Requiem?

O jednom nebo dvou koncertech se už teď diskutuje, zatím probíráme možné termíny, ale napevno ještě nebylo rozhodnuto nic. Rozhodně ale věřím, že to bude brzy a že budu u toho.

V celou vaší kariéře lze vypátrat jakousi „českou stopu“. Na jejím počátku jste zde v Rudolfinu natočila své první CD, v roce 2009 jste pod Jiřím Bělohlávkem zpívala svou první Rusalku na festivalu v Glyndebourne.

Zajímavé je, že Jiří Bělohlávek, zakladatel orchestru, který se mnou před lety moje album nahrával, tedy Pražské komorní filharmonie, u té nahrávky tehdy nebyl. Potkala jsem se s ním poprvé, právě až když dirigoval moji první Rusalku v Anglii, o devět let později. Musím říct, že každý, kdo se s Jiřím dostane do kontaktu, ho miluje už navždy. Je to ten nejvlídnější člověk s ohromnou přitažlivostí, který ale zároveň neustále pracuje na tom, aby z interpretů dostal to nejlepší, což přitom činí s ohromnou vášní a vždy s úsměvem. Setkání s ním bylo pro mě neuvěřitelně inspirativní.

Při pařížské produkci Offenbachových Hoffmannových povídek v roce 2012 jste zpívala pod vedením Tomáše Netopila…

Práce s Tomášem byla překrásná. Zpívala jsem tam svoji vůbec první Antonii, což je part pro každého pěvce opravdu těžký. Tomáš Netopil je velmi milý a ohromně talentovaný člověk, který stále ještě stojí na počátku další, větší kariéry.

V témže roce jste v Mnichově po Kristīne Opolais převzala titulní roli ve své druhé Rusalce v poněkud kontroverzní inscenaci Martina Kušeje, kterou hudebně připravil další český dirigent, Tomáš Hanus.

Ztvárnění bylo netradiční, možná nebylo stravitelné pro každého. Když se nad tím zamyslím, připouštím, že při vytváření nových produkcí je důležité pokoušet se i o nové pohledy. I za použití do jisté míry deformovaného pojetí může text souznít s neotřelým konceptem. Přesto pro mě, mám-li být upřímná, bylo velmi těžké se s takovým pojetím vypořádat.

Kristīne zpívala premiéru a měla za sebou celý proces zkoušek. Režisér inscenace už ale později v divadle nebyl, pracovala jsem proto jen s jeho zástupcem, měli jsme na společnou přípravu pouhých několik dní, takže nebylo dost času jít úplně do hloubky. Můj přístup byl velmi analytický. Požádala jsem o setkání s divadelním dramaturgem, který byl u celého zkouškového procesu před premiérou, seděli jsme spolu asi hodinu a já jsem jen kladla otázky, které se týkaly jednotlivých detailů, třeba vztahu Rusalky k vílám: „Jsou víly v režisérově pojetí dcerami Rusalky a Vodníka a tedy vlastně důsledkem Rusalčina znásilňování?“ A on mi řekl: „Ano, jsou to jejich děti.“ Potřebuji znát tyto podrobnosti, protože to podmiňuje můj přístup k postavám, jako jejich matka se na ně budu jinak dívat, jinak se jich dotýkat. Nejsou to moje sestry, ale moje děti! Musím proto k nim mít úplně odlišný vztah a ochranný instinkt. Já jako zprostředkovatel děje takové věci potřebuji vědět. Jak jsem řekla, i takové pojetí může fungovat, ale někdy je to opravdu nesnadná práce.

Do České republiky jste poté přijela i v letech 2011 i 2012.

To byly společné galakoncerty s Plácidem Domingem, nejprve předloni v Českém Krumlově a loni těsně před Vánocemi také ve velké aréně v Praze. Praha je nádherné místo, nejen její architektonická krása, ale i její přirozený půvab jsou prostě jedinečné. Kdykoli sem přijedu, odvážím si nezapomenutelný zážitek.

Letos se ve vašem programu české prvky i nadále objevují. V březnu jste vystupovala v Abú Dhabí, tentokrát za doprovodu prvního českého orchestru.

V Abú Dhabí jsme s Plácidem zpívali poprvé za doprovodu České filharmonie, galakoncert dirigoval Eugene Kohn, ale při večeři došlo i na další velmi příjemné setkání s Jiřím Bělohlávkem.

Dnes v Praze společně s pražskými symfoniky a Kühnovým smíšeným sborem natáčíte hudbu Juraje Filase…

… a v únoru 2014 mě v Lyric Opera of Chicago čeká moje třetí Rusalka, úplně nová produkce v režii Davida McVicara. To je velmi kreativní člověk, viděla jsem premiéru jeho Mistrů pěvců norimberských v Chicagu a to bylo nádherné, ohromující představení. O jeho nové inscenaci a jejím pojetí zatím nevím vůbec nic, nevím, jaké otázky si bude klást on ve vztahu k Rusalce, ale už teď se na ni moc těším.

Rozhodně cítím úzké spojení s českou hudbou, českými umělci i s celou vaší zemí. Je to velmi hluboký a upřímný kontakt, který vznikl zcela díky hudbě.Narodila jste se v Portoriku, ale do USA jste přišla už jako šestiletá. Když se vás dnes někdo zeptá, kde je váš domov, co mu odpovíte? Je to stále San Juan, je to Tallahassee, New York, Boston, Chicago nebo Houston?

Víte, v angličtině existuje hezké rčení: Váš domov je tam, kde je vaše srdce. Já jsem během svého života, dnes především díky svojí práci, opravdu hodně často na cestách, na mnoha různých místech. Nejdůležitější je pro mě cítit se dobře ve své vlastní kůži. Samozřejmě jsou místa a lidé, po kterých se mi stýská. Když se občas vracím na Portoriko, což se podaří možná jednou za rok, tak v momentu, kdy se letadlo blíží k ostrovu, objeví se ve mně velmi tělesná, pozitivní emoce a po přistání, když se chopím svého zavazadla a vycházím ven z letiště, ihned ucítím tu vůni, kterou bych poznala i poslepu. Vracejí se mi krásné vzpomínky na dětství. Vychovávala mě tam hlavně moje babička, která bohužel zemřela, když mi bylo osm, ale v San Juanu mám stále velmi rozsáhlé příbuzenstvo.

Můj domov je přesto hlavně tam, kde jsou moji drazí, právě teď je to v Houstonu. Ale vyrostla jsem v New York City, kde jsem žila od svých šesti let, i tam je to pro mě jako doma. Znala jsem ale New York už předtím, než se z něj stalo ultramoderní a ultradrahé město. Když jsem byla ještě dítě, bylo mnohem přirozenější a plné energie.

V New Yorku sídlí Metropolitní opera, kde jste v roce 2005 debutovala v Carmen jako Micaëla. Co vás v Met čeká v nejbližších letech?

Vrátím se tam za dva roky, abych zpívala Musettu. Pucciniho Bohému miluji, roli Mimi zpívám už od roku 1996, je to jedna z mých nejvýznamnějších rolí. A na Musettu se také moc těším.

Má příprava na vaše role nějaká specifika?

Musím stále pracovat na své fyzické připravenosti, například často běhám, protože nikdy nevím, co se ode mne bude vyžadovat, a chci být stále připravená. Tady v Praze jsem poslední tři dny běhání vynechala, ale jinak se mu věnuji pravidelně, ať venku, nebo při špatném počasí na běžícím pásu v tělocvičně.

Ke každé svojí roli mám v zásadě stejný přístup. Potřebuji o ní vědět co nejvíc a při jejich studiu je pro mě nejpodstatnější toto: Své role musím milovat, jinak je začnu podvědomě soudit. A jakmile je soudím, vzdálím se jim. Proto je všechny miluji…
***

Závěrečná Anina věta by mohla být pěkným zakončením našeho rozhovoru. Ve skutečnosti jsme byli přerušeni produkčním zhruba v polovině připravených otázek, protože Ana María byla vyžádána znovu do Dvořákovy síně k nahrávce další části z Requiem. Věřte, že slyšet ji při práci byl mimořádný zážitek. Pražská nahrávka Requiem – Oratio spei Juraje Filase by měla v mnoha rozhlasových stanicích po celém světě (včetně Vltavy) poprvé zaznít 11. září 2013.

A na druhou část otázek třeba ještě dojde někdy později…

www.anamariamartinez.com

Foto Petr Dyrc, archiv (úvodní foto) 

Mohlo by vás zajímat


0 0 votes
Ohodnoťte článek
1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments