„Ančerl! Je tady někde Ančerl?!“

Texty Ivana Medka (21)

Ještě jednou se vracíme ke Karlu Ančerlovi, jako ho viděl a znal Ivan Medek. V rozhovoru pro Rudolfinum Revue z podzimu 2007 – tedy krátce před stým výročím Ančerlova narození – Medek popisuje Ančerlovu práci v České filharmonii (1950–1968), podobnosti s Talichem, který byl Ančerlův učitel dirigování, ale také Ančerlovy válečné zážitky, kdy byl vězněm v Terezíně a Osvětimi. Vědělo se u nás po roce 1945, že v Karlu Ančerlovi se skrývá velký český a světový dirigent?

To se nevědělo. Pár lidí, kteří ho znali nejenom z Osvobozeného divadla, ale i z jeho práce v rozhlase, věřilo, že je schopen mimořádně mnoho udělat zejména pro českou soudobou hudbu. Ale vlastně nikdo netušil, že v něm je mnohem víc.

Bylo to tím, že byl Ančerl těsně po válce ve stínu Rafaela Kubelíka?

To není úplně přesné. Kubelík byl dirigentem ČF souvisle už mnoho let, když se Ančerl teprve vrátil z koncentračního tábora. Nejdřív se dostal do takzvané Opery 5. května, pozdějšího Smetanova divadla, nyní takzvané Státní opery (ta ovšem nemá nic společného ani se státem, ani s operou). Tam se ukázalo, že je to člověk mimořádně pohotový, schopný ohromné repertoárové šíře, což se dřív netušilo. Jeho pozdější práce v rozhlasovém orchestru tato pozitiva jenom potvrdila.

Proto se v roce 1950 stal uměleckým šéfem České filharmonie?

To je velmi choulostivá otázka. Když odešel po velice krátkém úseku Václav Neumann, debatovalo se – samozřejmě především v orchestru – kdo by mohl na jeho místo nastoupit. Hráči chtěli Šejnu, kterého dobře znali, a najednou se na ministerstvu rozhodlo, že šéfem bude Karel Ančerl. Filharmonici to těžce nesli. Ne proto, že by s Ančerlem nesouhlasili, ale protože se rozhodlo mimo ně, což je u orchestru tak citlivého jako Filharmonie vždycky velmi vážná otázka. Myslím ovšem, že se s tím překvapivě rychle nejen smířili, ale pochopili, že Ančerl je lepší řešení. Šejna byl dobrý dirigent, ale chyběla mu systematičnost a smysl pro tvrdou práci s orchestrem.

Mělo na Ančerlovu práci ve Filharmonii vliv jeho členství v komunistické straně?

Na Ančerla se jednou na jakési hodnotící poradě obořili členové orchestru: „Vám se to dělá, když jste člen strany, vy si můžete všechno dovolit!“ Ančerl si mě pak vzal stranou a říkal: „To je úplný nesmysl, protože lidi se v partaji dělí úplně jinak. Partaj potřebuje lidi, kteří jsou na ní závislí, kteří by nemohli pracovat nikde jinde než tady a nemohli by udělat kariéru jinak než prostřednictvím strany. Ve chvíli, kdy partaj vidí, že je o vás zájem někde jinde, tak jste pro ni v podstatě nepřítel bez ohledu na to, jestli v ní jste nebo ne, bez ohledu na to, co říkáte, nebo dokonce vykřikujete.“ To je důležitá věc, potvrzující, že Ančerl si svoji pozici ve Filharmonii vydobyl skutečně bez ohledu na stranickou knížku. To členství vlastně vůbec nehrálo žádnou roli. Nikdy.

Ančerl byl Talichův žák. Dalo se to poznat v jeho dirigentském projevu? A čím se naopak lišil?

Myslím, že se to dalo poznat v důrazu na preciznost a zvukovou vyrovnanost. Úplně jiný byl v cítění velkých melodických oblouků. Ančerl byl rytmik, který si vždy věděl rady s komplikovanou strukturou skladby, ale myslím, že ho tolik nezajímala taková ta melodická širokodechost, která byla Talichovi velmi blízká.

Talich jako šéf také výrazně spoluurčoval dramaturgii…

Samozřejmě i Ančerl vytvářel svou dramaturgii zcela originálně a osobitě také zacházel s některými díly. Jeho velkým číslem, které hrál všude ve světě, byla například svita z Prokofjevova Romea a Julie, kterou ovšem sestavil podle vlastního výběru. Myslím, že daleko účinněji, než to udělal Prokofjev.

Ančerl byl člověk, který měl rád hudbu 20. století. Na té vyrostl a miloval ji. Díla jako Bartókův Koncert pro orchestr, Stravinského Petruška nebo Svěcení jara Ančerlovi „seděla“, což se nedá vždycky říct o ostatních dirigentech. Kromě toho miloval Brahmse, což je velmi důležitý moment pro růst symfonického orchestru, zvlášť takového, který sám Ančerl označoval jako těleso povýtce dvořákovské. Hovořil o problému, který musel řešit v Brahmsově První symfonii, která začíná tím velikým tahem smyčců, kde je potřeba udržet forte v jedné linii, kde se nedají vůbec dělat žádná espressiva, žádné boule a žádné dojetí – hudba musí znít, jako by to bylo vytesané z kamenů. Říkal: „To je veliký problém, protože filharmonici mají sklon hudbu nějakým způsobem oživovat, zdá se jim to takové moc primitivní – ale naučit je to po „brahmsovsku“ stojí za to.“ V době, kdy byl ve Filharmonii Ančerl, Brahmsovy čtyři symfonie byly základem repertoáru, mohly se hrát ve dne v noci.

Stalo se, že se s nějakou skladbou minul?

Vyskytovaly se takové případy, například když jsem mu jednou řekl – a to byla moje chyba – že by měl dirigovat Schubertovu Nedokončenou. Ančerl říkal, že velmi rád, ale pak se ukázalo, že to není jeho parketa. Právě proto, že je tam potřeba jistého mélosu, dojetí, sentimentu, a to mu bylo cizí.

Jaké byly jeho zkoušky?

Pracoval velmi ekonomicky, velmi zřetelně a byl dokonale připravený. Filharmonici věděli, o co mu jde, a spolupracovali s ním. Zpočátku s jistou ne snad nechutí, ale jaksi neutrálním očekáváním. Takovýto stav je vždycky obtížné překonat – vytvořit si těleso, které vám půjde vstříc, které neudělá jen to, co se mu řekne. To se Ančerlovi postupem času povedlo. Velmi dobře to charakterizoval Karel Šrom, který byl Ančerlovým důvěrným přítelem: když měl Ančerl jednou narozeniny, orchestr se rozhodl – sám! – že se naučí předehru k Prodané nevěstě v takovém tempu, že se šéf bude divit. A podařilo se to.

Jak často Ančerl coby šéf ČF dirigoval v cizině?

Tehdy byla úplně jiná situace než dnes. Hostování bylo závislé na dlouhém plánování dopředu a také na problémech politických! Ančerl ale například často hostoval u Berlínské filharmonie. Říkal mi, že tam jednou dirigoval Brahmse a byl nešťastný, když zjistil, že orchestr pořád hraje, jako kdyby před ním stál Karajan. Ančerl z toho byl nervózní, a když mluvil s Karajanem, zmínil se o tom. A Karajan? „Nic si z toho nedělejte. Já když jsem sem přišel, orchestr hrál všechno tak, jako kdyby před ním stál Furtwängler. Dlouho trvalo, než si hráči zvykli.“

Jak probíhal Ančerlův odchod do ciziny v roce 1968?

Po mém soudu byl ten odchod trochu smutný. Ančerl měl tehdy penzijní léta. Teoreticky mohl odejít do důchodu a s nikým o tom nemluvit. Ale on řekl Jiřímu Pauerovi, že uvažuje o odchodu do penze. A tam myslím Jiří Pauer udělal fatální chybu, když řekl: „Tak dobře.“ Nepokusil se Ančerla přemluvit, aby do té penze nechodil. Měl jsem pocit, že se to Ančerla hluboce dotklo, že se vlastně hluboce urazil. Měl nabídku z Toronto Symphony Orchestra, kterou okamžitě přijal. Sovětská okupace pak toto vše jen stvrdila. Vrátil se pak rok nato, když byly hranice ještě otevřené, a na Pražském jaru dirigoval Asraela, jakého jsem málokdy – po Talichovi – slyšel.

Sledoval jste jeho práci v Torontu?

Ančerl nastoupil po Seiji Ozawovi a měl pozici svým způsobem lepší než jeho předchůdce, což se u nás vůbec neví. Byl také zván ke koncertům do Ameriky, kde se ukázalo, že třeba Newyorská filharmonie by o něj měla ohromný zájem. Zdraví se mu ale tak horšilo, že to prostě nestihl a umřel.Čím žil Karel Ančerl mimo svět hudby?

Tak dobře osobně jsem ho neznal. Vím, že měl domek v jižních Čechách. Tam jezdil, tam měl své kamarády, tam byl šťastný a spokojený. A kromě toho měl rodinu. Miloval svou ženu, miloval své dva syny a trvalo dlouho, než se ho vnitřně dotklo, že ho vlastně svým způsobem trápí. Ti kluci totiž mohli úplně všecko, byli jako taková divoká zvířátka, která nikdo nekrotí. Byl to přirozený důsledek toho, že celá Ančerlova původní rodina zahynula v koncentračním táboře, stejně jako rodina Hanky, jeho ženy. Na obou synech pak pochopitelně velmi viseli a tím je rozmazlovali.

Mluvil Ančerl někdy o svých válečných zážitcích?

Mluvil o nich velmi otevřeně. Třeba o svém nástupu do Osvětimi. Když je přivezli z Terezína a stáli ve čtvercích na tom velikém dvoře, než přišli esesáci, najednou slyšel, že někdo zavolal: „Ančerl! Je tady někde Ančerl?“ Když se ozval, ten člověk na něj křikl: „Stojíš ve špatném čtverci, pojď sem!“ Ančerl poslechl. Krátce poté šel ten „původní“ čtverec do plynu. Ilegální správa v táboře, ta fungovala dokonale.

Taky vyprávěl, že když mu bylo jednou velmi špatně, najednou ho přeložili k jednomu velmi nepříjemnému esesákovi jako pucfleka. Říkal, že to ze začátku vypadalo jako trest – že ho dávají k jednomu z nejhorších zvířat. A najednou něco uklízel a ten esesák začal zpívat a povídá: „Ty Žide smradlavej, to byl velkej skladatel, ten Wagner!“ Ančerl povídá: to byl, ale tohle je Beethoven, co zpíváte. Esesák k němu přišel, kopl ho: „Ty smrade, ty se vyznáš v hudbě?“ Ančerl řekl: „Ano.“ A v tu chvíli měl napůl vyhráno, například od toho esesáka dostal boty, což ho dostalo do kategorie lidí, kteří se nemuseli tak příšerně bát pochodů smrti. Protože kdo neměl boty, měl třeba jenom dřeváky, tak to neušel. Ančerl říkal: jenom zásluhou tohoto neřáda jsem přežil. A potom taky vyprávěl, ale to nevím, jestli je možné publikovat… Leželi na pryčnách a někdo říkal, poslyš, ty seš muzikant. – Jo, to jsem. – Tak jsi znal třeba toho Janáčka, že jo? – Ančerl: No, znal, vím o něm. – A ten chlap: A von prej měl poměr s nějakou ženskou odněkud z Budějovic, jak vona se jmenovala – s nějakou Židovkou? – To měl, to je pravda. – A chlapík: ona to byla trošku taková kurva, ne? – Načež se odkudsi ozvalo: Jestli to ještě jednou řekneš, tak ti rozbiju hubu, to byla moje maminka. – To promluvil ten chlapeček, kvůli kterému Janáček dostal zápal plic, když se na Hukvaldech ztratil. I když to s tím zápalem plic se vyvrací…

A ještě jeden zážitek. Když Ančerl s partou asi čtyř kamarádů utekl z pochodu smrti, dostali se už blízko českých hranic k nějakému domu. Sklepem se do něj dostali a zjistili, že v něm asi bydlel nějaký německý lékař, který krátce předtím utekl. Zjistili, že spíž je přecpaná jídlem a nastala šílená situace. Ančerl se prý postavil do dveří té spíže a křičel: „Neblázněte! Jsme živí! Zachránili jsme se z toho šíleného hladu, a zítra můžeme umřít, když tohle sníme. Musíme si vzít jenom pár věcí.“ Něco málo tedy snědli, ale byli hrozně unavení. Shodili hadry, vykoupali se, navlékli na sebe nádherná pyžama a šli spát. Ráno se ozvalo bouchání na dveře. Rudá Armáda! A oni vůbec nevěděli, jak těm Rusům vysvětlit, že nejsou Němci, ale koncentráčníci! Vojáci jim to pochopitelně vůbec nechtěli věřit – koncentráčníci v hedvábných pyžamech? Rusové hlavně pořád chtěli nějaký šnaps. Ten tam ale nebyl, jenom velké množství vína. Ančerl říkal, že přinutit Rusy, aby pili víno, což byl cíl – opít je! – byl nadlidský úkol. Víno jim připadalo strašně kyselé, pátrali pořád po nějaké kolínské. Ale nakonec se podařilo úplně je opít. Ančerl a zbylí utečenci si vzali zpátky ty koncentráčnické mundúry… A dostali se pak už šťastně domů.

Závěrem: v čem vidíte největší Ančerlův přínos českému interpretačnímu umění?

Myslím, že po období, kdy se pomalu začalo zapomínat na Talicha a jeho nekompromisnost v práci s orchestrem, přišel Karel Ančerl, který toto oživil. A byl svým způsobem ideálním řešením. Přinesl totiž mimo jiné prvky, které začaly být běžné ve světě a které bylo možné vystavit jakékoli konkurenci. A to, co dělal, dělal důsledně. Ne vždycky mu orchestr rozuměl, ale to není nic nového, to jsou běžné věci. S tím se musí počítat.A připojujeme ještě Medkův proslov na vernisáži výstavy „Karel Ančerl 100“, kterou v roce 2008 připravila Česká filharmonie: 

Na Karla Ančerla vzpomínám s velkou úctou a svým způsobem i s láskou. Mám pocit, že Karel Ančerl byl u České filharmonie čím dál tím lepší. Když začal, byla tam určitá nedůvěra ze strany orchestru – pochopitelná, protože orchestr byl zvyklý ze svých dějin na to, že si své dirigenty volí sám, ne že jim je předepisuje nějaký ministr, zejména když tím ministrem byl Zdeněk Nejedlý. Ale to je jiná otázka. Na Ančerla si zvykli, on si je získal velmi pečlivou, jednoduchou, ale tvrdou prací a byl čím dál tím lepší i jako muzikant lyrik. Řekl bych, že jeden z jeho vůbec nejlepších výkonů nebyly Kartinky, Prokofjev nebo Stravinskij – to se u něj jakoby předpokládalo –, ale Asrael, kterého sem přijel zahrát v době, kdy už byl v Torontu a kdy ještě v roce 1969 mohl naposledy před Českou filharmonií stát. Tehdy jsem si plně uvědomil, že jeho ztráta je veliká pro českou hudbu a zejména pro Českou filharmonii.
Ančerl byl ještě z toho typu starých dirigentů, kteří měli odpovědnost za budování orchestru a jeho stálou práci – ne jenom přijít, dirigovat a zase zmizet. Projevovalo se to také v repertoáru, který byl budován velmi pečlivě, střízlivě a pedagogicky. Takže v době Ančerlova působení se filharmonické publikum spoustu věcí naučilo a bylo to publikum kultivované a stabilní. Přál bych dnešním filharmonikům takové obecenstvo.

(Pokračování)
Foto archiv, City of Toronto Archives,