Čtenáři Opery Plus blogují
Andrea Chénier – francouzský básník a zároveň jedna z posledních obětí Robespierrovy hrůzovlády. Jeho příběh se stal inspirací pro italského hudebního skladatele Umberta Giordana, který ve spolupráci s libretistou Luigim Illicou, zkomponoval jeden ze skvostů mezi veristickými operami. Dílo, které se vyznačuje strhující a dramatickou hudbou, vypjatou emotivitou i atmosférou příběhu, je svým stylem nezaměnitelně italské – ve zvukové barevnosti a melodice blízké Puccinimu, v údernosti davových scén pozdnímu Verdimu. Jeho světová premiéra se v milánském Teatro alla Scala konala v roce 1896. Pouhý rok poté se premiéra této Giordanovy opery konala také v Praze a další inscenace byla v pražském Národním divadle uvedena teprve po sto devatenácti letech – premiéra nového nastudování této opery se konala pátého květnového večera letošního roku.
Výsledná podoba inscenace vznikla spoluprací dirigenta Petra Kofroně, režiséra Michala Dočekala, scénografa Martina Chocholouška a kostýmní výtvarnice Kateřiny Štefkové. Orchestr Národního divadla pod vedením Petra Kofroně podal kompaktní výkon znějící volumenem expresivně, místy však postrádal veristickou agogiku. Režisér Michal Dočekal pojal koncepci inscenace v klasické podobě – navíc ji obohatil o několik moderních prvků. Základní premisa je zřejmá – nejprve vyjádřit lesk života posledních předrevolučních dní aristokracie (kostýmy všech společenských vrstev plně odpovídaly dobovým reáliím), která tvořila vrcholek společenské pyramidy v období tak zvané „ancien régime“ a pomocí proměn hlavní dekorace vyjádřit celkový úpadek, který nutně musí nastat.
Počátek děje opery se odehrává v čase těsně před vypuknutím revolučních událostí – podoba scény v prvním jednání architektonicky odpovídá dobovému interiéru panského sídla. Hlavní dekorace zůstává po celou dobu představení konstrukčně neměnná – nejprve bezvadné a zářící rokokové fasády zámku hrabat z Coigny však postupně vlivem událostí degradují – pozbývají lesku, okna jsou postupně vytlučena a zdivo poškozeno. Režisérem takto zvolená koncepce příznivě ovlivňuje celkovou atmosféru děje a protagonistům jednotlivých rolí poskytuje dostatek prostoru – s výjimkou scény s plakáty zobrazující portrét (Robespierra?) s umrlčí lebkou místo hlavy. Vše je efektní, ale oba protihráči Andrea Chénier (Hector Sandoval) a Carlo Gérard (Roman Janál) se pohybují mezi množstvím plakátů a chvílemi se vizuálně ztrácejí, čímž původně dramatické okamžiky jejich konfliktu pozbývají napětí.
Tenorista Hector Sandoval (Andrea Chénier) věrohodně vyjádřil postoje idealisty, pro kterého láska a společná smrt (je odsouzen ve vykonstruovaném politickém procesu) s milovanou bytostí znamená větší smysl než nenaplnitelné ideály revoluce. Výborně zpíval ve vyšších hlasových polohách, ve spodní poloze však častokrát zanikal. Nosným pilířem inscenace však byl pěvecký i herecký výkon barytonisty Romana Janála – jeho hlas zněl ve vší barevnosti a plnosti, na několika místech s mírným vibratem ve vysokých polohách. Jeho Carlo Gérard je typem člověka, jehož pocit ponížení z celoživotního podřízeného postavení, ze kterého se v reáliích tehdejší doby nebylo možné vymanit, jej dovede do řad revolucionářů a který až příliš pozdě pochopí důsledky veškerých událostí. Solidní pěvecký výkon sopranistky Petry Šimkové – Alvarez (Maddalena z Coigny) gradoval v průběhu děje opery – místy postrádala ve frázi plastičnost, také o potřebném verismu v jejích hlasu lze pochybovat – postupně se zbavila lehké nervozity, zpívala čistě a její duety s výše zmíněnými představiteli obou mužských rolí patřily k silným momentům večera.
Zejména závěrečná scéna přípravy a odchodu vstříc smrti se svým vyvoleným byla velmi emotivní. Herecky přesvědčivě ztvárnila dívku z dobré rodiny, pouze její vzezření během postupujícího času neodpovídalo interpretovanému příběhu jejího života v revolučních létech (její rodné sídlo bylo vypáleno, musela utéci a skrývat se, přesto byla stále oblečená v poměrně elegantních šatech, které nenesly stopy životního strádání). Z galerie rozsahem menších rolí je nutné upozornit na dvě pěvkyně – sopranistku Simonu Procházkovou (Hraběnka z Coigny), která sice pěvecky působila poněkud zastřeně, ale na poměrně malém prostoru dokázala věrohodně vytvořit postavu povýšené a afektované aristokratky, nechápající soudobé společenské změny, a mezzosopranistku Elišku Weissovou (Madelon) – pěvecky odvedla hezký výkon, rozsah její postavy dal však spíše vyniknout jejímu hereckému projevu.
Nevidomá Madelon obětuje revoluční Francii to poslední, co jí na světě zbývá – svého jediného vnuka – poté se sama bez opory vydá vstříc nejisté budoucnosti…
Premiéra Giordanova Andrey Chéniera potvrdila opodstatněnost zařazení tohoto titulu do repertoáru Národního divadla v Praze. Inscenace režírovaná Michalem Dočekalem se celkovým vyzněním soustředí na to podstatné – tím by mělo být sdělení, že lidská mysl je po staletí stejná a mění se pouze dobové kulisy a kostýmy.
I váš text rádi v této rubrice uveřejníme. Naše adresa: [email protected].
