Novorenesanční budova pražského Rudolfina byla slavnostně otevřena v roce 1885 a od počátku sloužila hudbě a výstavní činnosti. Po vyhlášení Československé republiky se v budově usídlilo Národní shromáždění, které zde s výjimkou německé okupace fungovalo až do dubna 1946. Koncertní provoz byl v Rudolfinu slavnostně obnoven před sedmdesáti lety, 11. května 1946, zahajovacím koncertem prvního ročníku festivalu Pražské jaro, který řídil Rafael Kubelík. Od té doby budova opět slouží původnímu účelu – je koncertním centrem a domovem uznávané galerie a České filharmonie.
Kulturnímu životu v Praze dlouhodobě chyběl stánek, kde by bylo možné prezentovat české umění. Vedení České spořitelny se proto rozhodlo Praze takovou budovu dát. Pozemek ke stavbě byl vybrán v severní části dnešního Palachova náměstí. V architektonické soutěži na Dům umělců zvítězil plán Josefa Zítka a Josefa Schulze. Profesoři pražské polytechniky budově vtiskli stejný novorenesanční ráz jako předtím Národnímu divadlu.
Rudolfinum rozdělili do dvou částí: jižního traktu s Dvořákovou síní a severní části s několika sály soustředěnými kolem ústřední monumentální dvorany s proskleným stropem. Základní kámen Rudolfina byl položen v červnu 1876. Stavba, která nesla jméno svého patrona, korunního prince Rudolfa, byla dokončena o pět let později. Práce na její umělecké výzdobě poté trvaly ještě do konce roku 1884. Zahajovací koncert se konal v únoru 1885. Téhož roku započala výstavní činnost ve vedlejší budově. Galerie tehdy vystavovala především soudobé umění.
Česká filharmonie zahájila své působení v Rudolfinu v roce 1896 koncertem, který řídil Antonín Dvořák.
Jeho socha od roku 2000 zdobí prostor před Rudolfinem. Za komunismu byl Dům umělců sídlem tří institucí – České filharmonie, Akademie múzických umění a Konzervatoře.
