Andrea Chénier v Ostravě

  1. 1
  2. 2

Druhá premiéra. Skvělé představení se slabou doprovodnou dokumentací

Umberto Giordano údajně nevyužil svůj tvůrčí potenciál na maximum. Proslulosti svého vrstevníka Pucciniho opravdu nedosáhl. Ať už je to jak chce jeho dílo Andrea Chénier, básník-hrdina umírající pod gilotinou francouzské revoluce, je plnokrevná opera plná znamenité hudby. Giordano a libretista Illica v ní divákům představují tragický milostný trojúhelník, který je uváděn do pohybu vlnami neklidné doby. Podstatné: Ostrava operu Andrea Chénier připravila velice dobře. Zdokumentovala bohužel prabídně.

Revoluční doby, úklady, intriky a láska jsou plodným zdrojem operních témat po staletí. Giordano spolu s libretistou Luigi Illicou vložili do této opery značné množství postav a dějových intermezz, které orientaci v díle neulehčují. Opera tím sice nabývá charakteru velkofilmu, nicméně divák, který detailně neprostudoval koncept opery, drobnější role a postavy identifikuje obtížně. Je tedy vhodné přijít do divadla „připraven“ (nástin děje je k dispozici v textu recenze první premiéry zde).

Navzdory tomuto faktu režisér Ivan Krejčí a jeho tým přivedl v Národním divadle moravskoslezském k životu koncept, který posluchači s orientací pomáhá a především: má hlavu a patu. Děj má švih, nenudí, místy je i nečekaně vtipný a především je napínavý. Produkce má sílu do děje vtáhnout. Jednotlivé akty jsou srozumitelně výtvarně odděleny modifikacemi scény (Milan David) a scéna sama je povedená. Nápad se zlatými rámy je skvělý a dokumentuje, že iluzi francouzského zámečku lze dosáhnout s minimem prostředků a bez křišťálových lustrů.Soudní síň, ve které je Chénier nakonec odsouzen k trestu smrti je výtečná a „operně opravdová“. Zábradlí oddělující obviněné od přihlížejících, šedivo-černé barvy, křeslo předsedy… Vše veristické. Dekoracím a designu scény jednoduše není co vytknout. Obstály by i na podiu třikrát větším. Kostýmy (Marta Roszkopfová) vypadají hodnotně – nešetřilo se. Zvlášť v prvním aktu dokreslují bohatství aristokracie z Coigny a moc prvního stavu. Se scénou ladí. Světelný design se také vydařil. Jeho promyšlenost je zvláště patrná v samém závěru, kdy Chénier odchází se svou láskou Maddalenou k popravišti. V tomto bodě se děj stává trochu neveristicky přeexponovaným (dobrovolná smrt Maddaleny) – nicméně herecky je zvládnut bravurně a vše podtrhuje právě i nasvícení závěrečné scény.

Andreu Chéniera při druhé ostravské premiéře představoval Rafael Alvarez. Není sice dokonalým prototypem třicetiletého básníka, ale svou pěveckou práci odvedl. Zpočátku představení jako by testoval vlastní hlas, zda ho může nechat rozeznít. Po dosažení „pracovní teploty“ nicméně usoudil, že ano a ve druhé půli se jeho tenor rozestřel hledištěm, tak jak měl. Tóny byly krásně klenuté a dramaticky naléhavé. V rámci možností i pohybově uhrál, co mohl.Určitou nejistotou trpěla zpočátku i Olga Romanko (Maddalena z Coigny). Pravda v první půlce toho nemá ke zpívání příliš. Ale i to málo bylo nějak tiché, zasunuté. I neverbálně a v kombinaci s trochu nudným kostýmem na scéně působila unyle. Paní Romanko se nicméně záhadně o přestávce nadechla, a ve druhé polovině byla výtečná. Asi nejslavnější árie La mamma morta byla provedena znamenitě. Smutek dcery, jejíž dosavadní existence se obrátila v prach a hrůza prvního, který se stal posledním. Rodné sídlo v plamenech. A pak obrat, setkání se Chénierem a nová naděje. To vše v textu a tónech árie je. A bylo i v Ostravě. Olga Romanko to svým pronikavým sopránem dovedně zachytila a diváky přesvědčila. Velice dobře se jí pak vydařil i závěr. Očekávajíce s Chénierem smrt v cele, myšlenky a úvahy odsouzené vyzpívala a zahrála tak realisticky, že bych uvěřil i pravosti jejích slz. Zvláštní ovace sklidil představitel Gérarda pan Jakub Kettner. Svou vitalitou a pohyblivostí (a to i vertikální po dekoracích!) opanoval jeviště. Dostalo se mu i potlesku na otevřené scéně. Chtíč, nejistotu, morální zaváhání, nakonec zakopnutí a zvednutí se – to vše má v roli předepsáno a to vše také na jevišti pečlivě odvedl a zazpíval.Zvláštní zmínku věnuji dvěma sólistům: panu Václavu Morysovi, jeho výslovnost italštiny byla pedantsky dokonalá a doslova do slova srozumitelná. Zážitek. Diplom za jevištní výkon pak zaslouží Eliška Weissová. Ztvárnění Hraběnky z Coigny bylo přesné. Vyhotoveno s grácií a bez klišé. A karikování navážila na lékárnických vahách na gram. Sbory byly tradičně sezpívané a bylo-li třeba revolučně úderné. Dirigent Zbyněk Müller vedl orchestr neúnavně vpřed, a byť revoluční étos svádí k hlasitosti a kontrastům, zpěvákům bylo vždy rozumět. Krásné představení. Jistě: postávaní hlavního hrdiny během celého prvního aktu na proscéniu je zvláštní a nepochopitelné. Němé defilé členů Výboru pro veřejné blaho (Robespierre a další) ještě zvláštnější. Drobnosti. Celkové provedení inscenace je poctivé, pečlivé a v důsledku strhující. Taková má opera být.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Giordano: Andrea Chénier (NDM Ostrava)

[yasr_visitor_votes postid="171923" size="small"]