Před dvěma lety zaznamenala velký úspěch inscenace dvou představitelů česko-slovenského tance: jedna z „duší“ českého souboru VerTeDance Tereza Ondrová a slovenský tanečník a choreograf Peter Šavel vytvořili duet Boys Who Like To Play with Dolls, který jim vynesl několik nominací na ceny za tvorbu i interpretaci a zařazení do celosvětové sítě Aerowaves mezi dvacet nejvýznamnějších osobností a souborů roku 2014. Inscenace atakující genderové stereotypy se objevila na zahraničních festivalech a na české poměry je tato choreografie i často reprízovaná. O to větší očekávání vzbudila chystaná premiéra, která se nadto konala v rámci festivalu Tanec Praha a v mezinárodní koprodukci.
Tereza Ondrová a Peter Šavel přistoupili k výzvě s vtipem a lehkostí. Pokoušet se překonat předešlý duet vážnějším tématem a hlubším rozborem dovedeným do nových existenciálních rozměrů? Tak touto riskantní cestou se dvojice nevydala, naopak zůstala u kořenů tanečního umění – u rozvíjení pohybového slovníku aplikovaného na téma, jež je každému divákovi blízké: partnerský vztah. Inscenace As Long As Holding Hands (znamená více méně Dokud nás smrt nerozdělí – je trochu otázka, proč je choreografie československého tandemu pojmenovaná anglicky, ale zřejmě už teď počítají s hostováním), nový duet premiérovaný 21. června v divadle Ponec, je exkurzí do vztahu dvou lidí. S mnoha nuancemi a peripetiemi, od absolutního souznění a okouzlení po rozpory a odmítání, od lidské složky po zvířecí instinkty, tak jak se takové aspekty v životě čas od času projevují.
Dramaturgie duetu jde cestou od vážného k odlehčenému. Začíná jakousi pohybovou předehrou již ve chvíli, kdy jsou do sálu po skupinkách vpouštěni diváci. V prostoru se line z reproduktorů barokní árie Antonia Vivaldiho prodchnutá smutkem (árie Gelido in ogni vena z opery Farnace v podání Cecilie Bartoli). Dvojice tanečníků v zadním rohu jeviště připomíná sousoší. Skutečně se pohybují tak, jako kdyby jim v žilách kolovala chladnoucí krev a jejich vztah poznamenala tragédie. Pomalými pohyby proměňují své pozice, vzájemnou oporu, jejich postavení připomíná chvíli pietu, vyzařující mateřský vztah, žena je v roli utěšovatelky a muž se skrývá v jejím náručí. Melancholický až bolestný úvod jako by diváky připravoval na vážné, zdrcující okamžiky…
Ale všechno je jinak. Tanečníci se oblékají do černých kalhot a bílých trik, ovšem místo tance se jdou představit publiku. Česko anglické hlášky začínají budit na mnoha místech smích, takže už tušíme, že tahle performance smrtelně vážná nebude. Od této chvíle až do konce celého představení se naopak stane nepřetržitým proudem pohybu a interakce. Nejprve nenápadné svádění a pronásledování, potom dlouhé sbližování – jak dlouho trvá, než se dvě ruce setkají, aby se zpečetilo nerozlučné pouto? Je jednodušší dotknout se letmo těla, ale podat protějšku svou ruku – je závazek. Před očima diváků kmitají těla tanečníků v nejroztodivnějších pozicích, tu v symbióze, tu jeden před druhým na útěku a v odporu, který ale dlouho netrvá.
Pohled láká především partnerská práce, kdy se těžiště obou protagonistů přesouvají, jako kdyby se do sebe zaklesly dvě améby. Dynamika se zrychluje a zpomaluje, ale pohyb nikdy úplně neustává. Přitom pohledy a gesta, jež co chvíli připomínají civilní pohyb zcela jiného kontextu, iniciují další smích či alespoň pousmání. Hádky a rozbroje udušené ještě v základech jsou obroušeny humorem. A především se line energie pohybu.
Po dlouhotrvajícím tichu, v němž se tanečníci řídí snad jen tepem vlastního srdce, se vzduch pozvolna rozechvívá elektronickou hudbou, do které postupně začíná krátkými sekvencemi vstupovat elektrická kytara, vzápětí vystřídaná až diskotékovým rytmem s orientálními prvky. Předlouhá sekvence spojení polibkem, v níž se pár mnohokrát otočí kolem společné osy, vytváří dojem skutečného vztahu. Míra intimity, kterou současný tanec někdy překračuje, je nesmírná. Choreografie si udržuje určitou laskavou čistotu, i při náznacích sexuálního spojení je každá situace zaobalena situační komikou. Světelný design v barvě osciluje od bílé po červenou a v nejromantičtější scéně obarví v nadsázce okolí stojící dvojice dokonce duhou. Směs vážného a humorného přístupu tak prostupuje celým představením a všemi jeho složkami. I civilní oděv je použit záměrně a v některých chvílích má pružná látka své praktické užití. Závěr opět překvapí, když tanečníci změní najednou pohybový slovník a z muže a ženy se stanou dvě zvířata v říji. Z vyzývavého řevu, který sami vyluzují, se stane spíše tichý zpěv a celý příběh by mohl začít zase znovu v animální říši.
Sonda do partnerského života uběhne rychle a diváci si ani nestačí uvědomit, že už je konec. As Long As Holding Hands přináší zážitek především ze samotného tance a skvělé souhry interpretů a autorů v jednom, kteří dokáží využít hudbu i ticho a nenechat pohyb plynout planě. Téma je sice velmi široké, pro někoho snad až příliš, ale tím spíše bude divákům tento kus blízký. Svým humorem a nadsázkou si už získal premiérové publikum. +++
===
Hodnocení autorky recenze: 95 %
Tanec Praha 2015
As Long As Holding Hands
Koncept, choreografie a tanec: Tereza Ondrová, Peter Šavel
Hudba: Antonio Vivaldi: Gelido in ogni vena (Farnace), zpěv: Cecilia Bartoli & Gang Gang Dance: Bebey, First Communion
Kostýmy: Mariana Novotná
Světelný design: Ints Plavnieks
Pohybová spolupráce: Lucia Kašiarová
Dramaturgie: Bram Smeyers
Vnější oko: Karolína Hejnová
Producent: Karolína Hejnová
Hlavní koproducent: Tanec Praha
(koprodukce NorrlandsOperan Umeå / Centre Chorégraphique National Roubaix – Ballet du Nord / Plesni Teater Ljubljana / ALT@RT)
Premiéra 21. června 2015 Ponec Praha
