Petrenko je nejlepší možná volba
Jeho úsměvu nikdo neodolá. Kirill Petrenko se umí smát jako upřímně dítě, když nevěřícně žasne nad bouří aplausu po svých vystoupeních. A sympaticky skromně se usmíval, když se roku 2013 v Bayreuthu po režijním debutu Franka Castorfa (Prsten Nibelungův) dvacet minut (!) bučelo, zatímco zpěváci, hudebníci a dirigent netrpělivě čekali za oponou.
Tu se náhle otvorem v oponě ukázala Petrenkova hlava s tím jeho úsměvem byl aklamačně zvolen novým králem Zeleného pahorku.
Teď si tento úsměv zajistili Berlínští filharmonikové zvolením Petrenka jako nástupce dosavadního šéfa Simona Rattla. Po nejslavnější orchestr na světě je to ta nejlepší volba. Je to ovšem také tah, s jakým nikdo nepočítal, ačkoli byl Petrenko považován za jednoho z favoritů.
Poražený favorit Christian Thielemann
Před šesti týdny podnikli Filharmonikové za pozornosti světového tisku první volební pokus; po dvanácti hodinách byl bez výsledku přerušen. Hudebníci se evidentně nedokázali shodnout na Christianu Thielemannovi, s nímž se prý nesnadno vychází a pro řadu Filharmoniků byl nepřijatelný. S Petrenkem teď volili mnohem lépe.
Tak jako Thielemann je i Petrenko specialistou na novoromantický repertoár, tedy na Richarda Wagnera, Richarda Strausse, Giacoma Pucciniho. Petrenko je o třináct let mladší než Thielemann, víc se zajímá o skladbu repertoáru a slibuje vývoj do budoucnosti. Zatímco Thielemann se obrací k minulosti a pracuje na vypilovávání již nastudovaného, usiluje Petrenko o syntézu obou vládnoucích forem interpretace, analytické i instinktivní. A docílil v tom už mistrovství, v němž se mu nikdo nevyrovná.
Mistrovství, které však zřejmě ještě nedospělo ke své hranici a mnohé slibuje do budoucna. Což je pro partnerství Kirilla Petrenka a Berlínských filharmoniků velký příslib.
Strmě vzhůru
Petrenko se narodil v sibiřském Omsku. Jeho otec byl houslista, který získal 1990 angažmá v Symfonickém orchestru Vorarlberg a celá rodina přesídlila s ním. Kirilla to uchránilo před vojenskou službou, jinak by možná musel strávit tři roky na ponorkách. Ve Vorarlbergu začala jeho dirigentská kariéra. Petrenko nezapomíná a stále se tam vrací. Odtud nastartoval strmě vzhůru.
Roku 1999 se stal generálním hudebním ředitelem v Meiningenu, kde ve svých osmadvaceti letech dirigoval během jednoho týdne Wagnerovu tetralogii Prsten Nibelungův – mezinárodně sledovaný silácký kousek. Roku 2002 přešel jako operní šéf do Berlína, 2013 do Mnichova. Téhož roku dirigoval Prsten v režii Franka Castorfa v Bayreuthu, tento rok s ním bude inscenace uvedena naposled. Rozumí se, že přišla také pozvání do Metropolitní opery, Vídně, Paříže, Londýna a Drážďan – a k Berlínským filharmonikům.
Vzorová kariéra, za níž je ovšem precizní práce dirigenta, který se nevydává za kouzelníka taktovky a nikdy se nepokouší publikum zaskočit nějakým efektem, ale přesvědčuje nesmírnou radostí z detailů.
To je však možné jen tehdy – protože Petrenko velmi dobře ví, co chce – když pracuje s hudebníky, kteří ho mají rádi. Ačkoli jeho provedení uvádějí svou emocionální vřelostí hudebníky i posluchače v nadšení, je přesto přepečlivý perfekcionista.
(Süddeutsche Zeitung – 22. června 2015 – Reinhard J. Brembeck)
***
Kirill Petrenko bude novým šéfem Berlínských filharmoniků
Dosavadní šéf Berlínských filharmoniků Sir Simon Rattle ho „dávno obdivuje“, je „velmi potěšen“ a „Berlínským filharmonikům blahopřeje k rozhodnutí“. Po ztroskotání volby na začátku května se nyní přece jen překvapivě našel kandidát – Kirill Petrenko. Rodák z Omsku a dosavadní šéf Bavorské státní opery vystřídá Simona Rattla roku 2018.
V Berlíně Petrenka znají a váží si ho. V letech 2002–2007 byl generálním hudebním ředitelem Komické opery: „Své pocity ani nedokážu slovy vyjádřit, pohybují se od euforie a velké radosti až k respektu a pochybnostem. Zmobilizuju všecky své síly, abych byl hoden vést tento výjimečný orchestr, a jsem si vědom zodpovědnosti a velkého očekávání.“ Petrenko především doufá, že zažije „při společném muzicírování okamžiky uměleckého štěstí, které odmění naši tvrdou práci a našemu uměleckému životu dají smysl“.
Nejatraktivnější dirigentskou pozici, jakou svět orchestru nabízí (Vídeňští filharmonikové šéfa nemají) obsadí sympatický, poněkud nesměle působící, avšak strhující hudebník, jehož kariéra dostala rozhodující impuls poněkud spektakulárním činem.
Prsten v Meiningenu
V letech 1999–2002 byl Petrenko generálním hudebním ředitelem divadla Meiningenu, kde realizoval projekt, jímž vzbudil pozornost – v režii Christine Mielitz uvedl ve čtyřech po sobě jdoucích dnech Wagnerův Prsten Nibelungův a osvědčil nejen virtuozní logistiku, ale obstál i umělecky. „Bylo to pochopitelně šílenství, ale dobře to dopadlo,“ rekapituloval tehdy Petrenko v rozhovoru pro Standard.
Roku 2002 přešel do Berlína, kariéra stoupala, načež se roku 2007 rozhodl nevázat na žádnou instituci a působit pouze jako hostující dirigent. Dlouho však při tom nezůstalo, neboť se ukázalo, že při své citlivosti a umělecké perfekci nemůže při takových letmých setkáváních dosáhnout žádoucích výsledků. Puntičkářský umělec zvuku, který umí nadšení spojit s jasným zřetelem ke strukturám poznal, že je lepší pracovat s nějakým orchestrem soustavně a jednotlivé hudebníky dobře znát.
Petrenko odřekl překvapivě několik vystoupení a v současné době je operním dirigentem v Mnichově. Od roku 2018 však bude muset ukázat, co dokáže v symfonickém oboru, a to na orchestrálním „Mount Everestu“. Tak kdysi Berlínské filharmoniky sám označil a ti ho jako hostujícího dirigenta rádi vídali. V létě ho bude ostatně možno zažít v Bayreuthu – opět ve Wagnerově Prstenu.
(Der Standard – 22. června 2015 – Ljubiša Tošić)
Přeložila a připravila Vlasta Reittererová
Foto archiv
