Andrew von Oeyen, Emmanuel Villaume a PKF excelovali na Janáčkově máji

Čtvrteční večer měl podtitul Hudební obrázky z Francie a Itálie, protože dva skladatelé programu se ve Francii narodili. Prvním v pořadí byl Georges Bizet, autor oper, z nichž jednu znají i laici, dvou orchestrálních suit, které dnes nezná už téměř nikdo, a Symfonie C dur, jež byla nalezena až ve třicátých letech dvacátého století. Schválně, kolik konzervatoristů o ní ví? Bizet byl obrovský hudební talent. Spontánní melodik mozartovského zrna, rytmicky nápaditý a témbrově pestrobarevný, jak se na Francouze sluší.

Bizetova Malá suita pro orchestr – Dětské hry op. 22 je svěží, hravé dílko, které vzniklo z řady dvanácti skladbiček pro čtyři ruce. Orchestrální úprava Bizeta má pět vět, které váže programní charakter: Trubka a malý bubínek jsou humorným dialogem těchto dvou nástrojů s doprovodem orchestru v rytmu vojenského marše. Oba hráči své party přednesli precizně, Emmanuel Villaume projevil okamžitě bystrý úsudek v dynamickém plánu, z něhož si „vytahoval“ jednotlivé sólově výraznější nástroje. Panenka zaujala hebce a nostalgicky znějícími smyčci a krásným sólem klarinetu a příčné flétny.

Je nesmírně zajímavé, kolik energie a rafinovaných harmonických modulací dokázal Bizet postavit na tak malém časovém úseku. Dětská káča, kterou evokuje nervní hybnost smyčců v legatových malých sekundách, přinesla vzrušenější hudební výraz. Mužíček a ženuška byli půvabnou hudební reminiscencí, jakýmsi obrázkem starých, zašlých časů. Zde se smyčcová sekce zaskvěla v rozsáhlejší melodické linii, kterou filharmonici vykroužili s velkou elegancí a cituplným přednesem. Taneční rej v rytmu vířivého kvapíku celé dílo razantně ukončuje. Poslední věta ukázala taktéž výbornou zvukovou vyváženost žesťů a dřev, které se pěkně doplňovaly v neposedném, melodicky vzestupném tématu.

Koncert pro klavír a orchestr č. 2 g moll, op. 22 Camille Saint-Saënse patří k oblíbeným dílům, která jsou trvalou součástí koncertních pódií. Jeho velkolepá zvukovost, která je projektována i do klavírního partu, vyžaduje maximální pozornost k přesvědčivé hudební výstavbě. Bývám lhostejný ke gloriolám a oslavným cirátům, předcházejícím vystoupení zahraničního sólisty. Mnohokrát se potvrdilo, že ani zdaleka nedosáhl avizovaných kvalit. Andrew von Oeyen je však naprosto jiná kategorie.

Andante sostenuto první věty klavírista zahájil v sólové introdukci dynamicky velice důraznými akordy, ve stoupající barokně reminiscenční melodii významově osamostatňoval některé tóny. Jeho accelerando bylo prudce vášnivé, ale artikulačně naprosto srozumitelné. Chromatické alterace v plných akordech zahřměly ve velkolepé až symfonické mohutnosti, na niž navázal i orchestr. Dynamická výstavba Oeyena podléhala promyšlenému agogickému a rubatovému cítění, kterým pečlivě odstínil následující průběh věty. Brilance, s níž se zhostil všech virtuózních pasáží a rychlých figurací, téměř brala dech. Důležitější však je, že Oeyen svých mimořádných technických kvalit využil k bohatým interpretačním atributům. Zejména barevnost a senzitivní odstínění jeho klavírního úhozu byly naprosto jedinečné. Tak proměnlivé témbrové nuance se slýchají vzácně.

Saint-Saënsův koncert má opačné tempové pořadí, a tak teprve druhá věta přinesla brilantní francouzský esprit v Allegro scherzando, které oplývalo barvitostí a řadou nesmírně rychlých pasáží, jež pianista zahrál s perlivou dokonalostí a báječným nadhledem. Závěrečné Presto potvrdilo výše zmíněné přívlastky. Příkladná byla rovněž vynikající, duchaplná komunikace Oeyena s dirigentem i orchestrem (při níž došlo k nejednomu gestu sounáležitosti i humorného nadhledu!), jedinečná souhra a vyváženost jeho klavírní dynamiky s orchestrem. Chvílemi jsem měl pocit, že neslyším sólový nástroj, ale dva orchestry, které se spolu šťastně doplňují.

Andrew von Oeyen v sobě slučuje hráčské kvality Svjatoslava Richtera obrovským rozsahem dynamické škály a energickým rozmachem. Smysl pro hudební poezii i mimořádnou technickou vybavenost typu Vladimíra Horowitze demonstroval v přirozeném, neokázalém výrazu, zcela ponořen do Saint-Saënsova koncertu. Na jeho interpretaci oceňuji rovněž skvělé metrorytmické cítění, přesnost a úžasně zralé rubato, které bylo perfektně promyšlené. Vystoupení tohoto klavíristy na Janáčkově máji bylo ryzím, jedinečným zážitkem.

Závěr koncertu patřil hudbě Felixe Mendelssohna-Bartholdyho. Symfonie č. 4 A dur op. 90 zvaná Italská je prosluněné, zpěvné dílo, které však oplývá i rafinovanou kontrapunktickou a tematickou prací, prozrazující geniální nadání. Dirigent Emmanuel Villaume hned ve vzdušném Allegro vivace první věty prokázal, že romantickou symfonii nevnímá jako něco konzervativního. Jeho výstavba byla energická, nezatížená patosem, z orchestru si vyjímal nečekané melodické linie, v drobnokresbě projevil smysl pro detail výstižným dynamickým průběhem každé fráze.

Dirigentovo pojetí a charisma čišely z každého tónu, přitom však bylo patrné, že se hudebníkům dokáže přizpůsobit a chová k nim respekt. Villaumův dirigentský styl a vnímání hudebního díla jsou zjevně otevřené novým podnětům. Tempové rozvržení jednotlivých vět bylo pregnantní a energické. Bylo zřejmé, že Villaume volí taková tempa, která hudbě vyhovují, ne taková, která jsou prostě předepsána. Proto místy – ve vrcholných tektonických místech – sršel orchestr i dirigent doslova výbušnou náladou a entuziasmem. Z melodicky geniálního Andante con moto prýštila něžná, senzitivní barevnost, závěrečné Presto v stylizovaném italském lidovém tanci saltarelo bylo virtuózně dravé a nespoutané.

PKF – Prague Philharmonia podala pod taktovkou Villauma interpretačně působivý výkon. Orchestr jednoznačně potvrdil své postavení mezi první symfonickou pětkou České republiky. Disponuje znamenitými dechovými i žesťovými hráči, v bicích nástrojích má velmi talentované mladíky, smyčcová sekce zní s příznačnou českou sametovostí a příjemně zakulaceným tónem. V jednotlivých sólově výraznějších výkonech projevili všichni instrumentalisté rozvahu a znamenitý nadhled. Koncert byl příjemným osvěžením, též díky dobré dramaturgické lince, která nebyla stereotypní a spojila v jeden celek tři výrazově odlišná (a přitom ryze romantická!) díla. Hudební festival Janáčkův máj si může připsat další výrazný úspěch.

Hodnocení autora recenze: 100%

Janáčkův máj 2017
Symfonický koncert – Hudební obrázky z Francie a Itálie
Dirigent: Emmanuel Villaume
Andrew von Oeyen (klavír)
PKF – Prague Philharmonia
25. května 2017 Společenský sál Domu kultury města Ostravy

program:
Georges Bizet: Jeux d’enfant / Dětské hry
Camille Saint-Saëns: Koncert pro klavír a orchestr č. 2 g moll op. 22
Felix Mendelssohn-Bartholdy: Symfonie č. 4 A dur op. 90 „Italská“

www.janackuvmaj.cz