Andrij Jurkevyč: Dirigent znovu tvoří to, co už jednou vytvořil skladatel

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Od nové sezóny je hudebním ředitelem pražské Státní opery ukrajinský dirigent Andrij Jurkevyč. Jaké jsou jeho plány a jak vnímá nelehkou situaci v rodné Ukrajině?

Andrij Jurkevyč (foto se souhlasem Andrije Jurkevyče)
Andrij Jurkevyč (foto se souhlasem Andrije Jurkevyče)

Andrij Jurkevyč absolvoval na Národní hudební akademii Mykoly Lysenka ve Lvově a od roku 1996 je rezidenčním dirigentem Lvovské národní opery, kde dirigoval operní i baletní tituly. Od roku 2002 žije v Itálii a od té doby se rozvíjí jeho zahraniční kariéra. Představil se v řadě evropských divadel, dirigoval i v USA či Chile. Pochází ze Zborova, místa tak důležitého pro české, respektive československé dějiny. S úsměvem vzpomíná na okamžik, kdy do Zborova, do míst, kde proběhla legendární bitva 1. světové války, přijel v roce 1997 Václav Havel. „Moje maminka ho šla tehdy pozdravit a vyprávěla mu o tom, že má syna, který studuje dirigování. A hned se ptala, jestli by mu mohl dát příležitost poznat divadlo v Praze,“ vypráví. Nyní se už Andrij Jurkevyč v Praze zabydlel a bude ovlivňovat uměleckou tvář Státní opery. Na svém novém postu stanul v době, která není snadná. Ačkoliv ho dirigentská profese odvedla z Ukrajiny, ve své vlasti má stále své blízké. První otázka byla tedy nasnadě.

Stal jste se novým uměleckým šéfem Státní opery v Praze v pro vás osobně nelehké době a v celkově rozbouřené mezinárodní situaci. Jak celou situaci vnímáte a jak se soustředíte za těchto podmínek na svoji práci?
Každý den je situace mezi mou rodnou zemí a Ruskem v mé mysli a v mém srdci. Rusko napadlo Ukrajinu den poté, kdy jsem přiletěl Japonska. Měl jsem čas přemýšlet, jak nejlépe se zachovat. Ve svém oficiálním prohlášení jsem uvedl, že to nejlepší, co mohu udělat, je zůstat ve své profesi. Dirigovat, a tak s ukrajinským pasem roznášet poselství všude po světě, kam pojedu. Už to trvá více než 240 dní a každý z těchto dnů je pro mě stejnou bolestí, mám stejné starosti o svou vlast a modlím se za ni. Taktovka je moje zbraň. Ale jestliže mě vlast zavolá, abych šel bojovat, samozřejmě půjdu a taktovku zavřu do šuplíku. Zprvu jsem nevěděl, jestli bude mít Ukrajina podporu ze zahraničí. Naše historická zkušenost není dobrá…

Podobně jako naše – Mnichov 1938 nebo srpen 1968. Nesbližuje nás to? A možná nás už historie poučila…
Snad ano… Když byla po první světové válce Ukrajina vytvořena, existovala šest měsíců a Rusové do ní vpadli, zabíjeli mé krajany a celý svět se k tomu postavil zády, nereagoval. Teď jsem větším optimistou, vidím, jak se k situaci staví evropské země – Česká republika, Polsko, Velká Británie a Spojené státy, země, které podporují moji zemi. Jsem za to velmi vděčný.

Říkáte, že nyní je vaší zbraní taktovka, obraťme pozornost k vaší práci. V Praze jste dirigoval před lety na Pražském jaru, kdy jste byl v Čechách vůbec poprvé?
Byl jsem tu poprvé 19. května 2012, přesně před deseti lety na festivalu Pražské jaro, doprovázel jsem legendární Editu Gruberovou a Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Praha na mě zapůsobila velmi neobvykle. Měl jsem pocit, jako bych přijel do svého rodného města. Nevím proč, ale bylo to tak. Nyní, když jsem přijel z letiště a jel do centra Prahy, všechno mi bylo nějak povědomé. Je to asi nějaké déjà vu, anebo si to pamatuji ještě z dřívějška. V tomto městě se cítím velmi dobře. Cítím, že je moje. Procházím se jeho ulicemi, navštěvuji muzea, poznávám kulturu – a to se mi moc líbí. Už i samotná budova Státní opery mi připomíná Oděskou operu. A není se čemu divit, protože ji postavili stejní architekti – Fellner a Helmer. Takže mi to evokuje Ukrajinu a Oděsu, kde jsem také byl hudebním ředitelem. To je další spojitost, jak architektonická, tak i duchovní.

Co nebo kdo vás nejvíce ovlivnil ve vaší kariéře a proč jste se soustředil právě na operu?
Moje profese je vlastně náhoda. Hrál jsem na akordeon, ale nástroj byl drahý a rodina si nemohla dovolit mě dál podporovat. Dirigentská taktovka stála jen dvacet centů a moje manželka studovala zpěv. Abychom mohli jít uměleckou cestou společně, rozhodl jsem se pro tu taktovku. Pracoval jsem v divadle jako nápověda, a tehdy jsem se zamiloval do opery. Posléze na akademii ve Lvově, to mi bylo 22 let, propukla moje vášeň pro operu vší silou. Na naší akademii se učí student nejen dirigovat, ale mimo jiné také poznávat všechny nástroje v orchestru – od smyčců po bicí. Způsob této výuky byl odvozen z Prahy, protože učitel mého profesora Nikola Kolessa studoval v Praze u Vítězslava Nováka a Otakara Ostrčila ve třicátých letech. Lvov a celá západní Ukrajina se od zbytku Ukrajiny určitým způsobem liší, protože do roku 1939 byla ovlivňována Polskem, byl tu citelný vliv Rakouska-Uherska a místní inteligence je hodně napojena na Vídeň a na Prahu. Můj profesor Jurij Luciv je člověk, který nejen zná výborně své řemeslo, ale dokáže pro něj své žáky skutečně získat. Je to velmi vzdělaný, výborný ředitel i učitel, jemu vděčím za svůj hudební i lidský růst.

Vnímáte operu jako celek, jako jevištní dílo, nebo se jako dirigent soustředíte výlučně na hudební stránku?
Operu vnímám samozřejmě jako komplex. Základ tohoto vnímání tkví i v dobách, kdy jsem začínal u divadla jako nápověda – ta vidí všechno. Ví přesně, co se na jevišti děje. A když diriguji, je pro mě důležité také úplně všechno – divadlo od A do Z: kdy jde nahoru a dolů opona, jaké je osvětlení, dekorace, přesné časy jevištních akcí a vnímám i hluk, který vytvářejí kulisy.

Mám však na mysli přímý vztah k jevištnímu dění – hudba je zkomponována na určitý příběh, jak vnímáte to, když je příběh režisérem vyprávěn jinak? Jaký je váš názor na tyto režijní přístupy?
Operu vnímám komplexně, a proto je pro mě těžké, když je režie příliš vzdálena původnímu záměru. V takových případech skoro nemohu dirigovat. Když studuji partituru, funguji už sám pro sebe jako režisér. Od začátku až do konce vidím, co přesně tam má být, protože je vše napsáno v partituře a já si to vizuálně představuji. Když mění režisér základní koncept, který je odlišný od originálu, je to pro mě skutečně těžké. Jsem ochoten to akceptovat jedině tehdy, jestliže je pro tuto změnu nějaké logické vysvětlení, jestliže ji lze dobře na partituru aplikovat a nenutí mě to partituru měnit.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

[mc4wp_form id="339371"]
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


5 1 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments