Androidi jdou za Sluncem

V inscenaci Slunce jsou diváci vrženi do světa obývaného humanoidními androidy, sledujeme jejich každodenní rutinu v jednom domě, v jednom  pokoji, který možná byl dříve lidským obydlím. V zadní stěně je umístěno okno, za nímž se střídá noc a den a důmyslný světelný design čaruje s atmosférou i prostorem. Pět postav v uniformním oděvu je zavěšeno v prostoru na postrojích, připomínají loutky, z napjatých lan ukotvených kdesi u stropu zřejmě čerpají energii jako z dobíjecí stanice. Do situace vstupujeme kingovsky: bez předešlého vysvětlení, co se stalo, kdo vytvořil androidy, kde vzniká energie, kterou čerpají pro své fungování, nebo kam zmizeli jejich stvořitelé… Prologem je sekvence s extrémně hlasitou elektronickou hudbou, která svou děsivou naddimenzovaností ovšem evokuje dojem nebezpečí, katastrofy, mohla by být metaforou zániku, který si pro sebe lidstvo s takovou péčí chystá.

Slunce je především obrazem rutinního života a chování robotických postav, které ovšem bez přítomnosti člověka, jenž by je usměrňoval a jejich pomoc využíval, postrádá významu, působí tísnivě. Mechanický život pracuje usilovně a podle předepsaných postupů, sám však postrádá sebeuvědomění i smysl existence. Postavy se pravidelně odpojují od zdroje a v prostoru rozehrávají krátké pohybové sekvence, repetitivní a dle očekávání postavené především na izolacích, jednoduchá gesta a změny postoje, kroků, drobné pohybové partitury přenášené v prostoru. Rejstřík se postupně rozrůstá, ale opakování a sekvenčnost zůstává neměnným znakem, androidi se vrací do nabíjecích stanic a tak stále znovu. Postupně se však objevují anomálie – například z náhodného tlesknutí do dlaní se rozvíjí sekvence, v níž postavy objevují rytmus (a možná i krátký záblesk potěšení z něj, který jim může pootevřít dvířka ke skutečné lidskosti?). Nebo je jedna z postav zacyklena v příliš rychlém pohybu a stižena třesem, porucha jednotky, která narušuje rutinní pravidelnost.

Když se robotka představovaná Paulínou Šmatlákovou nestačí včas dostat ke svému zdroji a začne jí unikat energie, hroutí se příkladným pohybem látkové panenky. Na její umdlení reaguje jiný z robotů, Michal Heriban. Manipuluje s bezvládnou ženou tak snadno jako s loutkou, chvíli ve snaze postavit ji na nohy, nebo ji přesunout k životodárnému zdroji, anebo s ní pouze manipuluje prostorem, jako kdyby objevil hračku a zkoumal její pružnost, váhu, manipulace však přes svou prudkost nepostrádá citlivost. Diváka může napadnout, zda tu už nejde o čapkovskou metaforu polidštění robota, který v sobě musí objevit lidské city, aby se následně člověkem i stal, a soucitem a snahou pomoci lidskost oplývá především.

Vedle fascinujícího duetu a samotné skvělé interpretace Paulíny Šmatlákové, která předvádí plasticitu těla a schopnost okamžitých a přesných izolací, v sebevědomé partnerské souhře s Michalem, využívajícím momentu síly tak, že jeho pohyby působí zcela bez námahy, je pozoruhodné sledovat proměny světelného designu Pavly Beranové. Nejen střídání dne i noci a zrychlený průchod slunečních paprsků za oknem, ale také celé spektrum barevných filtrů přetváří náladu na scéně v jediném okamžiku. Barvy přejímá nejen prostor, ale také oděv tanečníků, a tak se náladové spektrum proměňuje komplexně. Občas se objeví na horizontu projekce záběrů z lidského života malého chlapce: ten je pravděpodobně předobrazem nejaktivnějšího androida, projevujícího náznaky lidskosti, jsou to vzpomínky na život, který ale není jeho, jen mu byl implantován. (Ostatní diváci ale mohou mít svou vlastní interpretaci a přečíst vztahy mezi postavami, projekcí a scénou úplně jinak, a to je na divadle to krásné.) A do elektronické hudby a soundů občas zazní hlas ohlašující příchod změny. Něčeho očekávaného a vytouženého, zřejmě východ Slunce. Opět se otevírá pole pro domýšlení okolností. Proběhla snad na Zemi apokalypsa, která pokryla oblohu prachem, kterým neproniká záře a v domácnostech se světlo a tma střídají řízeny automatickými systémy? Slunce je ale dárce života, alespoň se zdá, že tuto metaforu teď choreografka využila. Mezi androidy nastávají větší změny, jejich tanec je najednou svobodnější a energičtější. Jak ale uniknout z místnosti, která zadá se nemá dveře? Jedině s pomocí nejaktivnějšího hrdiny, jemu ovšem nemá kdo pomoci, a tak zůstává kromě otevřeného začátku i otevřený konec. Podaří se i poslednímu článku odpojit od systému? A jaký život venku za zdmi na bývalé androidy čeká?

Je to celé lákavá tematika a samozřejmě je nutno odhlédnout od toho, v jakých modifikacích se od doby R.U.R. objevila v literatuře i kinematografii, protože to by se k ní už nikdo vrátit nemohl. Jsou otázky, které provokují po generace a s technologickým vývojem se posouvá jen míra jejich naléhavosti. Identifikace života v neživé hmotě je možná jen otázkou redefinice života jakožto pojmu. Téma apokalypsy, zániku lidstva a následného, nebo také paralelního, rozvoje civilizace postavené na jiných než biologických základech, případně vůbec existence společenství bytostí nebiologické podstaty, je tak neuvěřitelně košaté… Je tu třeba Bradburyho Město jako zlovolná živoucí entita maskovaná jako neživá hmota, s tématem si pohrával i Stanislav Lem v novele Nepřemožitelný, kde postavil vedle sebe evoluci člověka a evoluci stroje. Ve filmové a seriálové sci-fi tvorbě téměř neexistuje posádka, která by dříve či později neřešila otázku, zda a za jakých okolností mohou být stroje či roboti živí. Bylo by bláhové požadovat úplně nový úhel pohledu, protože vždy vycházíme ze známého stavu technologického vývoje a snad s výjimkou van Voghta se nikomu nepodařilo doopravdy překročit fantazií hranice skutečného žitého světa, vždy si představujeme krajní fáze, ale jsou to variace existujícího. A nejrůznější nová literární, filmová i divadelní díla sci-fi jsou variacemi známým kánonů.

Jsou to nové a nové nabídky, jak se na otázky vinoucí se naší popkulturou i filosofií podívat vždy trochu jinak anebo pro ně získat nového diváka a čtenáře. Jana Burkiewiczová také nabízí svůj pohled. Pro projekt Slunce bylo zjevně možné využít dostatek času a prostoru, a i když nejde o choreografický experiment (to ovšem i z podstaty tématu), je podle mne soudržnější než byla Ikarie, jednotnější vizuálem a souhrou složek, elektronická hudba jediného autora je samozřejmě také konzistentnější než v dialogu s dědictvím jiné generace. A Slunce disponuje obsazením sehraných interpretů, kteří pohybový slovník contemporary a izolací vzali za svůj.

Slunce
Režie, choreografie: Jana Burkiewiczová
Koncept, scénář: Jana Burkiewiczová, Tomáš Luňák, Jiří Macek
Hudba: Jiří Konvalinka
Scénografie, kostýmy: Marek Cpin
Světelný design: Pavla Beranová
Režie projekcí: Tomáš Luňák
Kamera projekcí: Michaela Karásek Čejková
Animace, střih: Tomáš Hájek
Asistentka choreografky: Paulína Šmatláková
Performeři: Lorenzo Giovannetti, Michal Heriban, Hikaru Osakabe, Elena Praastrup Nielsen, Paulína Šmatláková
Produkce: Lenka Plottová
Premiéra 10. 10. 2024, Archa+, v rámci festivalu 4+4 dny v pohybu