Angelo Neumann – legenda operní Prahy

Úspěšný barytonista a skvělý ředitel s bohatou divadelní zkušeností, který vytvářel dějiny Nového německého divadla – dnešní Státní opery Praha – celých 22 let, od zahájení činnosti divadla v lednu 1888 Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští, až své smrti v roce 1910. Jeho odchod byl pro celou tehdejší divadelní Prahu obrovskou ztrátou. Sté výročí úmrtí úspěšného šéfa tehdy neméně úspěšného druhého pražského operního domu Angela Neumanna (18.8.1938 Vídeň – 20.12.1910 Praha) si právě dnes připomene Státní opera slavnostním koncertem.

O legendě pražského operního života přelomu devatenáctého a dvacátého století toho nečekaně hodně ví nynější ředitel Státní opery Praha Oliver Dohnányi:

Jak významné je jméno Angela Neumanna v seznamu ředitelů druhé pražské operní scény?

V historii Nového německého divadla přísluší Angelu Neumannovi místo nejdůležitější, pro délku jeho zdejšího působení (1888-1910) a zásluhy o rozvoj divadla nesouměřitelné s ostatními řediteli německého divadla v Praze. Srovnání s řediteli, kteří vedli divadlo v dalších, zcela odlišných podmínkách a historických souvislostech, by vyžadovalo podrobnější studii. Pro hodnocení Neumannova vlivu na pražský kulturní život je důležité zmínit koexistenci s operou Národního divadla, kterou právně upravovala konvence mezi oběma divadly, vymezující mj. sféry vlivu pokud šlo o uvádění novinek. Po počátečním „konkurenčním“ období se vztah Angela Neumanna a ředitelů Národního divadla Františka Adolfa Šuberta, resp. Gustava Schmoranze konsolidoval na kolegiální a vstřícné úrovni, kdy si obě divadla v případě potřeby vypomáhala.

Jakou úroveň vůbec mělo Nové německé divadlo za Neumanna?

Divadlo pod Neumannovým vedením získalo kredit významné kulturní instituce v evropském měřítku jak pro šíři repertoáru, tak po stránce interpretační. Vysoké nároky, které stanovil pro svoje divadlo, nasadily laťku, jíž nebylo pro každého právě snadné dosáhnout, ale přes určitou míru fluktuace – nebo paradoxně právě díky ní – se dařilo Neumannovi udržovat kvalitní domácí soubor, který s oblibou a často doplňoval hostujícími dirigenty a pěveckými špičkami z Vídně a ze zahraničí. V Praze se z jeho iniciativy objevily rovněž celé hostující soubory ze zahraničí, a to jak v opeře a operetě, tak v činohře.

Co především – míněno zkušenosti, schopnosti, kontakty atd. – mělo hlavní podíl na úspěšnosti Angela Neumanna v čele Nového německého divadla?

Angelo Neumann budoval svoje divadlo s předcházejícími zkušenostmi společníka ředitele Městského divadla v Lipsku a poté z vlastního „pojízdného“ divadla „Richard Wagner-Theater“, s nímž objel od roku 1882 velkou část Evropy s ctižádostivým plánem dokázat, že Wagnerovo dílo, především jeho Ring des Nibelungen, lze úspěšně provádět i mimo Bayreuth. Jeho odannost Wagnerově tvorbě byla podpořena osobním přátelstvím se skladatelem a po Wagnerově smrti v roce 1883 se promítla v trvalou péči o jeho odkaz právě v Novém německém divadle v Praze. Neumann udržoval čilé kontakty s řediteli ostatních evropských divadel, která soustavně objížděl za účelem získávání čerstvých novinek pro Prahu. Mnohá díla se mu podařilo získat v neuvěřitelné krátké době po jejich světových premiérách v jiných divadlech.

Které nejdůležitější momenty více než dvacetileté Neumannovy ředitelské éry stojí za zmínku?

Kromě trvalé péče o odkaz Richarda Wagnera patří k Neumannovým zásluhám udržování kultu Giuseppe Verdiho a od počátku 90. let 19. století zájem o nový směr – verismus, jemuž věnoval soustavnou pozornost. Přelomové dílo – Mascagniho Sedláka kavalíra (Cavalleria rusticana) – dokázal uvést navzdory platné konvenci s Národním divadlem v Praze v poloviční lhůtě, než stanovovala konvence, stejně rychle uvedl i Komedianty (I pagliacci) Ruggiera Leoncavalla a další veristická díla ( Pucciniho Madame Butterfly uvedl dokonce dříve než Národní divadlo). Velmi významným Neumannovým počinem byly Májové slavnostní hry (Maifestspiele), které od roku 1899 pořádal každoročně a kromě obvyklého cyklu Wagnerových oper se světovými pěvci na nich zavedl tzv. italské stagiony, s nimiž se v Praze objevil roku 1904 i Enrico Caruso. 1908 v Novém německém divadle v rámci Májových her vystoupila poprvé i slavná ruská tanečnice Anna Pavlovová. Velmi záslužné byly celé skladatelské cykly oper, kromě Wagnera věnované např. Meyerbeerovi nebo Gluckovi; Cyklus osmi Gluckových oper provedených Neumannem v roce 1901 byl hodnocen jako událost evropského významu. Neumannův zájem o soudobou tvorbu přivedl na jeviště Nového německého divadla řadu oper ve světových či alespoň pražských premiérách (např. světová premiéra Nížiny/Tiefland Eugena d´Alberta, pražské premiéry již zmíněné Madame Butterfly, Debussyho Pelléase a Mélisandy ad.)

Co z dnešního pohledu je na Neumannově éře v Novém německém divadle nejvíc inspirativní?

Při nesouměřitelnosti Neumannovy éry s dnešní dobou se jeví jako nejvíc inspirativní jeho osobní nasazení při získávání novinek soudobé tvorby, důraz na úroveň souboru i hostů (v roce 1908 neváhal přes soudní dohry zrušit po prvním představení hostování tanečníků pařížské opery, jejichž úroveň neodpovídala jeho představám), péče o vizuální stránku inscenací (sám si ponechával vrchní režijní dozor) a v neposlední řadě (divadlo provozoval jako soukromá osoba) i zajišťování potřebných financí vhodným vyvažováním repertoáru, cenovou politikou a získáváním prostředků z jiných zdrojů. S přihlédnutím ke všemu, čeho se mu podařilo v čele divadla dosáhnout, zůstává Angelo Neumann pro dnešek inspirativní sám svou vlastní podstatou.

Podle čeho jste vybírali program koncertu k poctě Angelu Neumannovi?

Program koncertu „Pocta Angelo Neumannovi“ je věnován jeho hlavním dramaturgickým liniím, tj. především dílu Richarda Wagnera (celá první polovina programu koncertu) a italské opeře. Pokud jde o italskou operu, Giuseppe Verdi je v koncertu zastoupen ukázkami z opery Trubadúr, další hlavní mistrovy opery jsou na běžném repertoáru divadla. Ukázky z Komediantů připomínají Neumannův zájem o verismus, předehra k Rossiniho Vilému Tellovi zastupuje žánr velké opery, provozované v Neumannově době ve výpravných inscenacích s pěveckými hvězdami v hlavních rolích. To je i případ Boitovy opery Mefistofeles, nasazované do repertoáru Nového německého divadla příležitostně právě na přání hostujících pěvců, jejichž účast v mimořádných představeních se stávala atrakcí pro divadelní publikum.

Díky za příblížení osobnosti Angela Neumanna i programu dnešního koncertu k jeho poctě. Druhému pražskému opernímu domu přejeme jasnější perspektivy, pokud možno ve společnosti opery, aspoň trochu ve šlépějích éry Angela Neumanna.