Na příkladech z tvorby trojice skladatelů – Williama Byrda, Johna Blowa a Henryho Purcella – by bylo možné ilustrovat různé typy duchovní hudby v Anglii sedmnáctého století, tamní hudební vývoj, typické formy a žánry… a samozřejmě i náboženskou situaci. Koncertní program tak byl sestaven a dal by se tak opravdu využít. Pročetl-li posluchač průvodní slovo, musel se cítit obohacen zajímavými informacemi. Sledoval-li texty zpívaných skladeb, mohl nahlédnout do duchovní hloubky biblické inspirace a prožít setkání s hudbou, která díky užití národního jazyka mohla a může oslovovat věřící v anglikánské církvi velmi osobně. Ale Václav Luks přece jen nepořádal seminář či přednášku, nesestavil antologii. Naopak – nastudoval a dirigoval koncertní program plný působivých děl, krásné hudby z ostrovní země, kde šly dějiny tak trochu svou vlastní cestou, hudby, která u nás nezaznívá příliš často. Program komorní, ztišený.
Zněly dva hlavní druhy duchovní hudby. Kantáty a písně – anthemy a consort songs. Druhý z typů patří ještě jakoby pozdní renesanci, jejich autor William Byrd zemřel v osmdesáti roku 1623. Písně jsou v tomto kontextu pětihlasé skladby tradičního typu, v nichž spodní hlasy jsou svěřeny nástrojům a jen nejvyšší hlas je zpíván. Anthemy jsou naopak již druhem patřícím k typům hudby barokní, jsou to kratší vokálně – instrumentální skladby, kantáty, typické pro anglikánskou církev; nejčastěji s žalmovým textem.
Hned v první skladbě, kompaktním Purcellově anthemu „Hear my Prayer, O Lord“, se ukázalo, o co tento večer půjde. Václav Luks v souladu s textem a stupňováním naléhavosti výrazu záměrně a čitelně gradoval hudební linku plnou intenzity, nepřeslechnutelně – a sám i nepřehlédnutelně – ji táhl vzhůru. Je to tak, že se svými hudebníky zprostředkovává víc než jen krásnou hudbu, že dobře ví o jejím smyslu a obsahu. Současně však pozorností slovům nepřebije krásu vycházející z hudby samé. A krása zvuku a souzvuků k hudbě psané v Anglii patřila výrazně. Právě tento niterný Purcellův anthem zazněl pak v závěru koncertu ještě jednou jako přídavek.
Další anthemy, výrazově uměřené, ale vždy bohatě proměnlivé, byly často se sóly. Během večera se tak ze sboru vpředu na pódiu vystřídali v různých sestavách či zcela samostatně vlastně všichni – Helena Hozová, Barbora Kabátková, Kamila Mazalová, Aneta Petrasová, Václav Čížek, Rupert Enticknap, Benjamin Glaubitz, Jaromír Nosek, Hugo Oliveira a Benno Schachtner. Slyšeli jsme od Purcella a od jeho staršího kolegy a učitele Blowa vážná vyznání o důvěře v Hospodina (anthem Let mine eyes run down) i radostné hybné chvalozpěvy oslavující Hospodinovo jméno (anthem O give thanks unto the Lord), slova o požehnání (anthem Blessed are they that fear the Lord) i pokorné texty plné kajícnosti – „ušetři nás, dobrý Bože…“ v nádherně pomalém anthemu „Remember not, Lord, our offences“. Obdivovali jsme pěknou deklamaci, homofonní sbory, dlouhé instrumentální předehry s několika smyčcovými nástroji, dvěma loutnami a varhanním pozitivem i rozmanitost formových řešení ve střídání pěveckých sól a sborového tutti. Závěrečná skladba je jedním z příkladů – „Blaze každému, kdo se bojí Hospodina“, zpívá se v ní. Vše je svěřeno čtveřici sólistů, i závěrečný chvalozpěv „Alleluia“; až teprve na jeho zopakování a utvrzení, na skutečnou tečku skladby, se zvedne i zbytek sboru…
Consort songs byly kontrastním prvkem. Zaznělo jich sedm. William Byrd v nich zanechal bohatství námětů a řešení, šlo o díla duchovní, ale i o píseň, v níž se autor textu směje mužům, kteří ztrácejí hlavu pro ženy. Jiná měla zajímavý opakovaný a cappellový sborový refrén. A jedna z písní byla ukolébavka. Zcela mimořádným momentem byl však doprovod písní – „consort“ je v anglické hudbě soubor viol da gamba, různých zástupců celé jejich rodiny, to znamená viol několika velikostí. Všechny se však při hře drží svisle, mezi koleny; ta nejmenší, velikosti houslí, de facto na klíně. Václav Luks přizval čtyři zahraniční hráče. Málokdy v Praze k vidění a slyšení. A je to zvuk opravdu specifický – měkký, tichý a charakteristicky temný, přesto v souhrnu dostatečně nosný tak, aby málem zastínil sólistku.
Záměrným kontrastem – a odpočinkem pro zpěváky – byly v programu samozřejmě instrumentální sonáty. Hrané také jako modlitby – soustředěně, klidně, tiše. Václav Luks, stejně jako u písní, i v tomto případě usedal na pódiu stranou, do stínu, a nechal provedení plně v rukou svých muzikantů. Byla jich hrstka, méně než deset. Pět smyčcových nástrojů, varhany, loutny a harfa.
Hodně se vždy píše o tom, že hudba v Anglii byla ukotvena tradičněji, že byla jakoby „pozadu“ za vývojem na kontinentu. Mělo to však i výhody. Oproti italské duchovní hudbě, čím dál blíž k osmnáctému století opulentnější, zdobené a „operní“, působí anglická z té doby vznešeněji a zároveň prostě, upřímněji a opravdověji. Bude to hodně i tím, že používá autorům i posluchačům srozumitelný rodný jazyk, nesvádějící – jako latina – k univerzálnější formálnosti. V samotné vlastní konfesi autora to ale nutně nebude, vždyť třeba zrovna v případě Williama Byrda, jen o pár desetiletí před Purcellem, je ještě k vidění paradoxní situace, že anglikánskou hudbu psal příslušník trpěné katolické menšiny. Autor průvodního textu ostatně v programové brožurce z těchto a dalších souvislostí dovozuje, že státní anglikánská církev, puritánští extremisté a katolíci opakovaně řešili svoje nábožensko-politické rozpory občanskými válkami, zatímco hudebníci různých vyznání nikdy nepřerušili vzájemně přínosné kontakty. A vyvozuje i to, že se různé konfese modlitbami a k nim náležející hudbou podobají jedna druhé víc, než jsou si samy ochotny přiznat…
Collegium 1704 připravilo na závěr své sezony uvolněně a znalecky hraný, ztišený, vzácný, objevný program. Pamatujeme i sezony operní a pěvecké, nejen spirituální, ale i světštější. Každá je jiná. Ta příští, deset let od vzniku Hudebního mostu Praha — Drážďany, bude věnována téměř výhradě duchovní hudbě. Otevře ji v katedrále sv. Víta Biberova Missa Salisburgensis, později zazní mimo jiné Zelenkova Missa Sanctissimae Trinitatis, Händelovo oratorium Izrael v Egyptě a Vivaldiho vokální hudba. V plánu jsou i Vánoční oratorium a Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha.
Hodnocení autora recenze: 100 %
Pane, slyš mé prosby
Dirigent: Václav Luks
Collegium 1704 & Collegium Vocale 1704
19. dubna 2018 Dvořákova síň Rudolfinum Praha
program:
Henry Purcell:
– anthem Hear my prayer, O Lord Z. 15
– anthem Rejoice in the Lord always Z. 49
– Sonata no. 1 in a Z. 802
William Byrd:
– I joy not in no earthly bliss
– If women could be fair
Henry Purcell:
– Fantasia 31th of August 1680
– Let mine eyes run down with tears Z. 24
John Blow:
– anthem O give thanks unto the Lord
– Cry aloud
Henry Purcell: Pavane and Chaconne in g Z. 752 & Z. 730
William Byrd:
– When I was otherwise
– La verginella
Henry Purcell:
– Fantasia 11th of June 1680
– anthem Remember not, Lord, our offences Z. 50
William Byrd:
– An earthly tree
– Lullaby
– From Virgin’s womb
Henry Purcell: anthem Blessed are they that fear the Lord Z. 5
