Tadeáš Hoza: Univerzální zpěvák? Raději ne!

Na bakalářském koncertu jste vedle písní Jiřího Bárty, kterým jste se také věnoval teoreticky, zpíval Dvořáka, Mozarta a Donizettiho. To jsou vaši oblíbenci?

Stále si o sobě myslím, že jsem ještě ve stádiu, kdy se musím ponořit do všech stylových období, vše si vyzkoušet a sám sebe najít. Je mi sice čtyřiadvacet let a to je věk, kdy by se zpěvák měl začít určitým způsobem profilovat. Ale díky tomu, že stále studuji, mám ještě možnost zkoušet, co mi nejvíce sedne. Ten koncert jsem samozřejmě koncipoval s ohledem na dramaturgickou pestrost. A také abych z každého ze stěžejních hudebních období něco předvedl. Tedy zcela nezbytný Mozart, romantismus a belcanto. A stejně tak i dvacáté století, které reprezentovaly písně Jiřího Bárty.

Jeho písňovému cyklu Nápoj z révy patřila i vaše bakalářská práce. Stejný cyklus několik let před vámi v Brně nastudoval a natočil tenorista Richard Samek…

Tu nahrávku pana Samka a Marty Vaškové jsem dostal od skladatelovy manželky, profesorky Jindry Bártové, a použil ji pro srovnání s mou interpretací.  Cyklus je psaný původně pro baryton a Richard ho nahrál v době svých studií, kdy byl veden právě v tomto hlasovém oboru.

Takže si ho nemusel transponovat… Richard mi před časem vyprávěl, jak se vlastně k tenoru dostal – se spolužáky na JAMU ve volných chvílích soutěžili, kdo zazpívá nejvyšší tón…

Já jsem se s ním samozřejmě na škole nepotkal, ale můžu vás ubezpečit, že takhle se to na Akademii dělá stále. Stačí dvě skleničky vína a soutěž může začít…

Mluvíte o potřebě se pěvecky vyprofilovat, kterým směrem byste rád šel vy osobně?

Mě baví zpívat z principu. Snažím se dělat všechno a dobře. Ale nežijeme v době, která by se vyznačovala zájmem o univerzální zpěváky. Sólista musí dělat jednu věc a v té musí být lepší než ostatní. To se ukazuje jak v barokním repertoáru, tak v klasické opeře i v soudobé hudbě.

Dobrá, stále tedy zkoušíte, ale přece jen – něco vám musí jít snadno a něco musí dát víc práce…

Aktuálně mám za sebou půlroční stáž ve Vídni. A tam, na Universität für Musik und darstellende Kunst, jsme se s profesorem Antonem Scharingerem vedle operního repertoáru hodně věnovali romantické písňové tvorbě. A to hlavně německé. Detailně a intenzivně jsme probírali Brahmse a především Mahlera, na starší autory písní, například Schuberta a Schumanna, byl bohužel půlrok moc krátký. A já našel v německých písních velkou zálibu. Mám dojem, že alespoň v Brně se tato literatura pěstuje jen velmi málo. Mahler jako by tam byl zapomenutý autor, rozhodně jsem ho během čtyř let své docházky na JAMU ani jednou neviděl na žádném absolventském koncertu. Připomněl bych tu alespoň svého bratra Romana Hozu, který v Brně nastudoval Mahlerovy Písně o mrtvých dětech a před nedávnem měl v Křišťálovém sále pod záštitou Národního divadla Brno svůj vlastní Liederabend.

Je sympatické, že byste se chtěl specializovat právě na písňovou interpretaci a věnovat jí čas a energii, jakou zasluhuje, ale – ruku na srdce – jistě nepočítáte s tím, že byste se tím u nás uživil…

To je právě kámen úrazu… Před časem jsem navštívil v brněnské Redutě písňový recitál Richarda Nováka. Zpíval Schumanna, Wolfa, Mahlera a Strausse. Pro mě to byl úžasný zážitek. A zároveň jsem si uvědomil – a myslím, že to řekl i on sám – že připravit a odzpívat Liederabend odpovídá náročností dvěma operním představením v jednom večeru. Vždyť každá píseň je jiná a jinak se k ní musíte postavit! Každou musíte prožít, a to tak, aby ji s vámi prožili i diváci. Je nezbytné hledat různé polohy, barvy hlasu, dynamiku. Pracovat s každým slovem. A klobouk dolů před Richardem Novákem; na jeho výkon budu ještě hodně dlouho vzpomínat. Nicméně, jak říkáte, tímhle oborem se zpěvák neuživí. Může ho dělat pro radost a ve volném čase. A překvapilo mne, že se ta situace začíná obracet do podobného směru i v rodné vlasti písňových autorů! Ve Vídni jsem měl hodiny německé dikce s Bennem Schollumem, který objel snad celý svět se Schubertovou Winterreise a pořídil i nahrávku. A ten mi říkal, že už i v kolébce písňových večerů se jejich tradice vytrácí. Pro obživu bych tedy nejspíš musel být v angažmá v divadle a k písním si občas odskočit. Proto si užívám svou nynější situaci studenta, kdy si ještě dokážu vyšetřit dost času. Můžu zkoušet, můžu vybírat. Momentálně jsem například propadl písním Ericha Wolfganga Korngolda. A to už je repertoár na jakémsi pomezí hollywoodského stylu daleko od romantismu.

Na internetu není těžké najít pár vašich nahrávek, kde se blížíte dokonce k popu. To jsou jen občasné výlety pro radost?

Přesně tak. Populární hudbě se nebráním, ale zjišťuji, že jako plnohodnotná pracovní náplň by mě nebavila. Že je vlastně „prázdná“. Ale na druhou stranu rád přiznávám, že jsme s bratrem Romanem měli dlouho vlastní kapelu, kde on hrál na kytaru a já na klávesy. A těžištěm našeho repertoáru byl pop-rock. Písničky jsme si sami tvořili a napsali jich docela dost.  Ale to už je minulost, mně tehdy bylo nějakých šestnáct, sedmnáct let.

Vrátím se ještě k Jiřímu Bártovi a jeho písním, které jste nastudoval a provedl. O Bártovi je známo, že spíše než tradiční kantoři ho coby studenta skladby oslovovali mladí skladatelé – reprezentanti takzvané nové hudby, případně druhá vídeňská škola a autoři jako Hindemith, Bartók a Sergej Prokofjev, z jehož skladeb také sestavil svůj klavírní absolventský koncert. Našel jste něco z těchto stop i v jeho písních?