Jana Foff Tetourová: Cesta ke kněžně Isabelle vede přes mateřství!
Z fotografií na vašich webových stránkách si o vás člověk udělá představu jako o milovnici přírody, cestování, sportu a zvířat. Sedí to?
Ano, je to pravda. Ale nemyslím si, že by to byl nějaký zvláštní koníček. Většina umělců má vřelý vztah k přírodě i ke zvířatům. Co se týká cestování, to je jen podmíněno sportem.
Pokud to opravdu jsou vaše záliby, jak se protínají s vaší uměleckou prací?
Prolínají se asi tak, že má profese mi v divadelní sezoně mnohokrát nedovolí se těmto koníčkům věnovat. (úsměv) Samozřejmě, aktivní sport je pro mě důležitý. Dnes už opera není jen o zpívání. Na operní zpěváky jsou kladeny vysoké nároky nejen ve zpěvu, který je samozřejmostí, ale i na fyzické, herecké i taneční schopnosti. Já mám to štěstí, že mě dané obory velice baví a těší mě takto pracovat.
A jak se vám do praxe operní pěvkyně promítá mateřství? V jednom rozhovoru jste přiznala, že vaše dcera vyžaduje, abyste jí neustále zpívala…
Hlavně jsem dospěla, rodinné zázemí mi dalo jistotu a stabilitu. Dobrá psychika je další z hlavních důležitých věcí pro zpěv. V současné době mi mateřství pomáhá při studiu role kněžny Isabelly ve Fibichově Nevěstě messinské, matky tří dětí, jejíž příběh je velmi tragický. Myslím, že k pochopení psychického rozpoložení této postavy a role je zapotřebí být matkou.
Berete svou dceru do práce? Záleží vám na tom, aby se z ní stala operní divačka? Jak jí sedí divadelní prostředí a zákulisí?
Někdy není jiná možnost, ale Laura se do divadla vždy těší, ať už na zkoušku nebo na představení. Divadelní prostředí miluje a každé představení se zaujetím sleduje. A v současné době dokonce vystupuje v nové inscenaci Dvořákovy Rusalky.
Přineslo vám angažmá v Plzni nějaké zásadní zlomy, zvraty, posuny – ať už v oblasti profesní či soukromé…?
Všechny životní zlomy a posuny jsou spojeny, v profesní i soukromé oblasti, s mým angažmá v Plzni!!!
Jakou roli v těch zlomových okamžicích hrály pěvecké osobnosti, u kterých jste čerpala své dovednosti – Libuše Domanínská či Magdaléna Hajóssyová?
Díky vlivu paní Libuše Domanínské jsem zanechala studií tance a začala jsem se plně věnovat opernímu zpěvu. Paní Domanínská mě provázela studiem na konzervatoři a na HAMU a byla mi velkou oporou i v soukromém životě. Měla jsem štěstí, že jsem se dostala na konzervatoři k paní profesorce Brigitě Šulcové a na HAMU k paní profesorce Magdaléně Hajóssyové, které absolutně respektovaly má soukromá studia zpěvu u Libuše Domanínské. Byla to úžasná spolupráce a moc si toho vážím.
U jakých rolí jste cítila a cítíte zásadní vliv na váš pěvecký projev, na barvu hlasu, vytrvalost, sílu zvuku, které z nich vás v tomto směru posunuly a které jste raději opustila?
Přiznám se, že jsem upustila hlavně od barokní a vůbec starší hudby, která mi není blízká. V začátcích mého profesionálního působení v divadle jsem měla štěstí na velmi inspirativní a zajímavé režiséry. Zásadní byla pro mě role Santuzzy v opeře Sedlák kavalír, nevěřila jsem, že budu schopna tento part, bližší spíše vyšším mezzosopránům nebo dramatickým sopránům, zazpívat. Pak to byla role Vlasty ve Fibichově opeře Šárka. Tato opera byla zajímavá hlavně svým kontroverzním nastudováním režisérem Jiřím Pokorným. Zásadní byla pro mě Carmen a hlavně to byla úloha Amneris, náročná nejen po pěvecké, ale i po herecké a fyzické stránce.
Často uvádíte, že máte zvláštní slabost pro hudbu Antonína Dvořáka. Asi se najde málokdo, kdo by tohoto autora nectil, ale přesto – čím je přitažlivý pro vás osobně?
Tady budu stručná – prostě mi sedí pozdní charakter romantismu obsažený ve Dvořákově díle.
Jak jiná pro vás byla Ježibaba v plzeňské inscenaci z loňského roku, kde je Rusalčinou starší sestrou a Rusalka jakýmsi jejím mladým alter egem, v němž sama vidí své vlastní mládí?
Takto vnímaná postava Ježibaby je velice odlišná od uchopení a ztvárňování této postavy, na které jsme zvyklí. Ježibaba je v této inscenaci do hloubky prokreslená, má svoji minulost. A pro mě dostala tato postava obsah a zhmotnila se do podoby, která mi je velmi blízká.
Pokud vím, z Dvořákových oper máte na svém kontě doposud pouze právě Ježibabu a Káču. K jakým dalším dvořákovským úlohám byste se ráda dostala? A jakou roli tu hraje Dvořákova neoperní hudba – písně, duchovní tvorba a podobně?
Zpívala jsem nádherné oratorium Stabat mater, Requiem a dále jeho Cigánské melodie a Biblické písně. Z operní tvorby bych ráda zpívala Marfu z opery Dimitrij, to je super role…
Písňové tvorbě se věnujete stále intenzivně? Nastudovala a natočila jste písně Vítězslava Nováka pod taktovkou Jiřího Bělohlávka, dále písně Otakara Ostrčila, Jaroslava Křičky, Petra Ebena, jejichž nahrávku jste pořídila s harfenistkou Kateřinou Englichovou, písně Richarda Strausse a Richarda Wagnera…
V současné době se písňové tvorbě tolik nevěnuji, i když bych velice ráda. Pro srovnání hlasu a pěvecké techniky je totiž písňová literatura velmi důležitá. Zpívám alespoň dceři. (úsměv)
V Plzni jsme vás za poslední dobu viděli v několika hlavních rolích (Johanka z Arku, Amneris, Tigrana, Ježibaba) a oproti tomu také jako představitelku vedlejších postav, které jsou pro dramatický děj důležité (Radmila v Libuši, Suzuki v Madama Butterfly, Neris v Cherubiniho Medei, žena vojenského vysloužilce Ulovcová v opeře Miroslava Kubičky Jakub Jan Ryba). Mění to, o jak důležitou figuru jde, nějak váš přístup k jejímu nastudování?
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
