Miroslava Časarová: Punk, improvizace, Aida. A bagrová show
Na herectví to tedy nikdy nevyšlo, jak lákavá pro vás byla vize, že z vás nakonec bude učitelka?
Nelákala mne a stále jsem si říkala – ne, musím dělat něco jiného. A protože se u nás doma hodně zpívalo, zašla jsem za tehdejší vedoucí pěveckého oddělení na Pražské konzervatoři Brigitou Šulcovou. Ta si mě ochotně poslechla a připravila na přijímací zkoušky. Ty jsem pak udělala rovnou do třetího ročníku.
Z toho, co říkáte o vašich studiích, a také z rozmanitých aktivit, jimž se věnujete dnes, bych mohl soudit, že vám vlastně primárně nešlo a nejde o to, stát se operní sólistkou…
Jak jsem řekla, vždycky jsem stála především o divadlo. A operou jsem si ten sen de facto splnila, i pokud jde o studium na konzervatoři. Byť se na této škole herectví věnuje pozornost až ve vyšších ročnících. Navíc jsem měla štěstí na fantastickou profesorku Reginu Szymikovou. Ale spojení hudby, zpěvu a divadla mi přišlo přirozené. I hudbu mám v krvi odmalička, hrála jsem na housle a v Humpolci – nedaleko od mého rodiště – jsem hrála při mších v kostele na varhany. A samozřejmě jsem chodila i na zpěv.
Ty roky vašeho studia jsem počítal taky s ohledem na osobní možnosti, ne každý má to štěstí, že ho mohou rodiče na studiích dlouhá léta podporovat…
A to jsem já právě nechtěla. Takže ze mě nakonec na jistou dobu byla ta učitelka. Dostala jsem se na základě velmi náročného konkurzu k Václavu Klausovi mladšímu na PORG coby češtinářka. Místo to bylo skvělé, ale práci jsem bohužel nezvládala hlasově. Nešlo učit a zpívat zároveň, takže jsem po půl roce skončila. Obeslala jsem všechny možné časopisy a vzali mne do Světa motorů jako korektorku. A tam jsem pak zůstala ještě dalších šest let jako redaktorka.
Vystudovaná čeština se určitě hodila, ale jak jste si získávala pro tuhle branži odbornost? Motorističtí redaktoři musí mít široký přehled a neustále si ho doplňovat…
Odbornost jsem získala částečně za dva roky během čtení textů a jejich korektur. Ale především – Svět motorů má dvě oddělení – technické a servisní. V tom prvním jsou odborníci a pro členy servisního oddělení je důležité, aby uměli zajímavým způsobem psát. A dokázali si získat informace. Vymyslela jsem si tedy téma, informovala se na něj z různých zdrojů a vše pak poskládala dohromady. Psala jsem šest let reportáže, rozhovory, zpravodajství.
Šest let je dlouhá doba a myslím, že tak dlouho člověk nemůže dělat něco jen proto, aby si vydělal na živobytí a na vlastní studia. Našla jste si ve Světě motorů něco zajímavého pro sebe samotnou?
Samozřejmě! Byla to úžasná práce; každý týden jsem psala o něčem jiném, každý týden jezdila v jiném autě a do toho si zpívala. Tak třeba na vyhlášení Auta roku jsem předvedla Rusalku… Moderátor ohlásil, že zazpívá redaktorka Světa motorů, všichni čekali nějakou šílenou legraci, ale ono to bylo na vážno.
Říkáte, že jste konzervatoř studovala rovnou od třetího ročníku. To už jste měla vy a vaše kantorka tak jasnou představu o oboru, o repertoáru?
Adekvátní repertoár nebyl problém, ten jsem se prostě naučila a u zkoušek ho zvládla. Musím se vám však přiznat, že můj výkon nebyla žádná velká sláva… Ale paní Šulcová něco tušila, viděla ve mně snad nějaký potenciál a prosadila si mě. Byť další renomovaní kantoři, třeba profesor Jiří Kotouč, byli proti. A já mu zpětně dávám za pravdu! Kdybych se tehdy slyšela, tak se také nikdy nepřijmu… Ale Brigita Šulcová věřila tomu, že to společně dokážeme. Konečně ona byla vůbec prvním člověkem, který s mým hlasem něco svedl. A za to jí jsem dodneška vděčná.
Nicméně po skončení studia na konzervatoři jste se, pokud vím, velmi snažila dostat do divadla, a nedařilo se vám to…
A to také zpětně chápu! Zkoušela jsem to intenzivně, ale vlastně jsem na to ještě neměla. Dnes však vím, že pokud se něco nedaří, je to proto, aby se to podařilo později. Zpívala jsem v RockOpeře a tam jsem byla spokojená. Rockovou muziku miluji, a přestože na mikrofon tam zpívám stále operním stylem, daleko více sázím na energii a odvaz. Vdala jsem se, založila rodinu a neustále si snila svůj sen o divadle. A v okamžiku, kdy jsem se rozhodla, že to zabalím, to vyšlo. Bylo to na konci druhé mateřské dovolené. Řekla jsem si, když se do konce října nic nestane, definitivně zavírám dveře, končím s veškerým zpěvem, nechci o něm už ani slyšet a vracím se do Světa motorů. A v červnu volá Tomáš Pilař – šéf plzeňské opery, kde jsem předtím absolvovala jedno z mnoha mých předzpívání. Oznámil mi, že jedna z představitelek Sylvy v Čardášové princezně je těhotná, a ptal se, jsem-li ochotná se roli doma sama naučit a v září naskočit do produkce. Aniž bych věděla, co mě čeká, okamžitě jsem souhlasila. A tím se moje zpívání rozjelo.
Tedy řeknu vám, Sylva Varescu jako vůbec první role a rozjezd kariéry, to je opravdový odvaz…
No, byla to odvaha… A že se de facto jedná o můj debut, jsem tehdy v Plzni nikomu neřekla. Ale mám pocit, že nejhorší věc, jakou člověku Bůh dal, je možnost volby. A člověk si to strašně usnadní, když řekne ano. A teprve pak začnete dělat jednotlivé kroky a zkoumat, co to obnáší. Ale zkuste si představit, že bych tehdy řekla, že nevím, možná a tak dále. Za hodinu mají někoho jiného.
Do této doby také spadá začátek vaší spolupráce s brazilským barytonistou Miguelem Cavalcantim, u kterého se pěvecky zdokonalujete a stále jste v kontaktu…
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
