Lucie Hájková: Věřit svým instinktům!

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Česká opera a lidé kolem ní online (23): Lucie Hájková - Stejně jako její manžel, barytonista Jiří Hájek, pochází i ona z východních Čech. Stejně jako jeho potkáváme i sopranistku Lucii Hájkovou na většině domácích operních scén. Pěvkyni, která s chutí střídá žánry a stejnou pozornost věnuje opeře, operetě, soudobé tvorbě i hudbě duchovní, znají diváci z Brna, Opavy, Liberce, Plzně či z letní scény v Českém Krumlově. A od roku 2009 taky z Národního divadla v Praze, kde debutovala jako Druhá žínka ve Dvořákově Rusalce a o tři roky později se tu představila jako Dona Elvíra. Před časem jsme se potkali v jednom divadle a já se jí ptal na možnosti a náročnost každodenního provozu rodiny se dvěma malými dětmi, kde oba rodiče jsou výkonnými umělci a pohybují se po celé republice. Lucie s úsměvem odpověděla: „…pár let to ještě vydržíme, no a do pokladny v supermarketu můžeme jít vždycky“.
Lucie Hájková (zdroj luciehajkova.com / foto Dan Hostettler)

 

… Lucie, byl to tehdy opravdu jen vtip?

Byl i nebyl. Je všeobecně známo, že pokladní dneska dostane vyšší plat než sólista Národního divadla.

I sólista v angažmá?

I ten. Smějeme se tomu, ale vlastně to moc velká legrace není. V našem povolání nemůžete vůbec nic plánovat. Nemůžete si říct, že budete aktivně zpívat dvacet, třicet let. Za rok se vám může něco stát s hlasem, může přijít jiný fyzický problém, který vám zabrání vystupovat na jevišti. Ale nedá se žít tak, abych se každé ráno strachovala, jestli je všechno v pořádku. Takže ta nadsázka, kterou jste si vybavil z našeho setkání, je prostě zdravá. Jednoduše – kdyby přišel problém, půjdu dělat něco jiného. Cokoliv.

Ten supermarket je ale přece jen asi legrácka… nicméně máte v záloze nějaký konkrétní plán, pro všechny případy? Pokud vím, máte vystudovanou textilní průmyslovku…

To je sice pravda, ale od toho oboru jsem už tak daleko, že bych se v něm asi stěží uplatňovala. Navíc to byla spíše teoretická škola zaměřená na složení maturity. K téhle branži jsem měla blízko, protože moje maminka byla vyučená švadlena, ale nemyslím, že bych se do ní v mých letech mohla vracet. Takže pokud jste měl na mysli nějaká zadní vrátka, tak ta nemám. Ale pořád si říkám, že nejsem snad tak neschopná, a kdybych musela, vyřešila bych to.

Máte dvě dcery ve školním věku, kolik času jako velmi vytížení zpěváci svým potomkům věnujete?

Maximum, kterého jsme schopni! Snažíme se nemít společná představení, trávit s dětmi večery a přečíst jim denně před spaním pohádku. Aspoň jeden z nás. To je naše nepsaná pravidlo. Snažíme se s dětmi si povídat a hrát, vyčlenit si víkendy. A striktně nebereme práci v létě, kromě inscenací před otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. Mimochodem, organizátoři už několik let říkají, že je to naposled, a pak, jelikož je o ta představení velký zájem a hlediště se vždy prodá, tu produkci o rok prodlouží. Manžel a já tam účinkujeme v inscenaci Rusalky Jiřího Heřmana, máme ji v krvi, a tak nám zkoušení a příprava nezaberou více než dva týdny. A celé prázdniny věnujeme dětem.

Což vám ale letos poněkud naruší chystané nastudování Smetanovy Libuše v Brně, kam jste byli oba obsazeni – vy jako titulní hrdinka…

Ano, inscenace bude mít slavnostní premiéru v září a koncem srpna už budeme naplno zkoušet. Ale už teď máme léto s ohledem na děti naplánované do posledního dne.

Sopranistka Jarmila Novotná byla tak vytížená, že svým dětem obstarala chůvu, načež ty si na ni do té míry zvykly, že jim byla bližší než vlastní matka, a ta pak na onu „tetu Miladu“ dokonce i trochu žárlila… U vás něco podobného nehrozí?

Ten pocit i situaci, která k tomu Jarmilu Novotnou donutila, úplně chápu. Ale u nás tohle rozhodně nenastane. Mnohem dřív, než jsem měla vlastní děti, jsem se setkávala s jistým bezdětným člověkem, který měl za sebou světovou uměleckou kariéru. A já dost dobře nechápala, jak může přijít domů a být tam sám. A když jsem porodila své první dítě, pochopila jsem pocit, který vám nikdo nepopíše. Já sama jsem přitom děti mít nechtěla.

Vůbec, a nebo si je naplánovat na pozdější dobu, podaří-li se rozjet kariéru?

Nejdřív vůbec. A vlastně mě dost míjely takové ty pocity a stavy, kterým se říká biologické hodiny. Takže jsem na mateřství nebyla připravená. Z té doby se mi taky vryl pod kůži jeden zážitek – měli jsme krásné a úspěšné představení, já přišla domů a uviděla tam naši tříletou dceru. A uvědomila si, jak pomíjivé je celé divadlo. Spadne opona, diváci přijdou domů, snad se pár hodin těší hezkým zážitkem, ale druhý den je všechno jinak a včerejší představení vůbec nic neznamená. Na rozdíl od toho, co je doma. Snad to bude znít jako fráze, ale dlouhou dobu jsem si velice zakládala na přípravě a neustále se mučila otázkou, jestli jsem pro tu a tu roli udělala to nejlepší. A když teď vidím mladší kolegyně, které jsou na tom právě tak, přijde mi to strašně legrační. Jistěže si své práce nesmírně vážím. Ale přišla jsem na to, že nejdůležitější věci jsou jinde.

Lucie Hájková (zdroj luciehajkova.com / foto Dan Hostettler)

Pocházíte z východních Čech, odkud je do nejbližšího operního divadla dost daleko. Jak jiné bylo vaše domácí prostředí oproti manželství dvou operních pěvců?

Pocházím z Červeného Kostelce. Můj táta hrál na bicí v amatérské kapele a doma cvičil bubnováním na gauč. K hudbě nás vedl, já osobně jsem se chtěla učit na kytaru, ale malé děti na ni tehdy hrát nemohly. Takže jsem začala hudební přípravkou a houslemi. Které jsem nenáviděla, vydržela jsem to dva a půl roku, až mě vyhodili… Můj učitel na úpické „lidušce“ měl vystudovanou pardubickou konzervatoř, a byl to on, kdo mi dal první impuls ke zpěvu. Když jsem ale sama začala o konzervatoři uvažovat, řekl mi: „Slečinko, vy ale vůbec nevíte, co to znamená, pro to byste musela udělat daleko víc…“ A mě tahle jeho nadřazenost a posměch doslova nakoply tak, že jsem se rozhodla to zkusit. Absolvovala jsem docela úspěšně dětské soutěže, nicméně na konzervatoř jsem se nedostala. Ale neměla jsem už mnoho dalších možností a do deváté třídy, která tehdy byla nepovinná, se mi nechtělo. Zbyly přijímačky na strojní nebo textilní průmyslovku. Ta to nakonec vyhrála, a zatímco všichni okolo se svědomitě chystali a počítali pověstného Bělouna, já se tam dostala bez jakékoli přípravy. A myslela jsem si, že po roce půjdu k přijímačkám na konzervatoř. To už ale zasáhli rodiče a trvali na tom, abych střední školu dokončila.

Na pěvecké oddělení pardubické konzervatoře jste se tedy dostala až pak, jak probíhala vaše první setkání s operou, s hudebním divadlem?

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


4
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
3 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
V.

Brnenska Libuše má všetky “papierové predpoklady” stať sa tak akurát jedným veľkým průšvihom. Kompletné obsadenie, ktoré divadlo zverejnilo na svojom webe, pôsobí akoby hlavným vyberovým kritériom bolo neprekročiť vekový priemer 32,5 roka. S týmito hlasmi, či skôr hláskami, postaviť jedno obsadenie, ktoré má po kompletnom skusobnom procese uspievať v priestoroch Vystaviska premiéru a s jednodnovou pauzou dalsie dve predstavenia, je zlým vysvedčením pre vedenie opery aj dirigenta. Obsadenie Chrudoša barytonom radšej nekomentovat vôbec. Pan Remenar tu rolu evidentne nikdy nepocul a zatial este neotvoril klavirak. Zvláštne, že v časoch, ked sa tak vo veľkom brojí proti “nezmyselným” réžiám, sa nikto… Číst vice »

Richard

To mám nejraději – už dopředu něco šmahem odsuzovat, ještě se ani nezačalo zkoušet. Po tom odporně šovinistickém žvástu, který jste tu nedávno předvedl / předvedla v komentáři pod rozhovorem s paní Hundeling a který nadzvedl nejednoho ze čtenářů, Vám po dnešku doporučuji psychiatra, máte evidentně nějaký problém.

V.

Kroťte sa vo svojom slovníku, vážený. Ja tu nikoho neurážam, takže svoje psychiatrické odporúčania si láskovo nechajte pre seba. Len konštatujem to, čo musí napadnúť každému, kto tých spevákov pozná, vie, čo majú odspievané a pozná nároky a rozsah partov Libuše – ze sú, snáď s vynimkou Radmily a Lutobora- obsadení nad ich terajšie možnosti a dokonca aj mimo obor. Naozaj neviem, prečo chce niekto zničiť sľubne sa rozvíjajúci ale vo svojej podstate este vzdy hodne lyrický soprán pani Poláčkovej takou kládou akou je Krasava. Mozartovsko-rossiniovský baryton ako Radovan? A Pavol Remenár si po prečítaní výťahu zaspieva “Jsem odhodlán” a… Číst vice »

JP

Plně souhlasím s Richardem! Řeči o tom, že se Libuše ve světě nehraje, jsou skutečně hodně trapné… A jen na okraj: Zkuste si laskavě zjistit, kolik bylo třeba Libuši Domanínské, když začala zpívat svoji skvělou Krasavu! Paní Poláčková je výtečná Mařenka, Rusalka – opravdu nevím, proč by Krasavu nemohla zpívat.