Rusalka

Rusalka je romantická pohádková opera Antonína Dvořáka o třech dějstvích. Autorem libreta je Jaroslav Kvapil. Opera vznikala mezi dubnem a listopadem roku 1900, premiéra proběhla 31. března 1901 v pražském Národním divadle.

Dílo a jeho vznik

Libreto Rusalky

Libreto Jaroslava Kvapila, které patří k nejkrásnějším a nejkvalitnějším mezi českými i světovými operními texty, si objednal dnes už zapomenutý český hudební skladatel, působící dlouhodobě na Ukrajině, Alois Jiránek. Kvapil se však nakonec rozhodl nabídnout hotové libreto Rusalky známějším skladatelům; Oskar Nedbal, Josef Bohuslav Foerster, Karel Kovařovic a Josef Suk ho ale odmítli a nabídnout ho Antonínu Dvořákovi si Kvapil nejprve netroufal. Až když se prostřednictvím inzerátu, uveřejněného Národním divadlem, dozvěděl, že skladatel hledá nové libreto ke zhudebnění, nabídl mu jej prostřednictvím ředitele divadla F. A. Šuberta.

Inspiračními zdroji libreta byly pro Kvapila povídka Undine Friedricha de la Motte Fouqué z roku 1811, libreto E. T. A. Hoffmanna k jeho vlastní opeře Undine (1814) a pohádka Malá mořská víla Hanse Christiana Andersena z roku 1836. Odkazuje ale i k erbenovské tradici. Nepřehlédnutelné jsou v libretu Rusalky také vlivy symbolismu a dekadence, dvou významných uměleckých směrů přelomu století. Nejvýraznějším rysem libreta je jeho básnická krása a bohaté využití jazykových prostředků. Kvapil se vyhnul jakékoli povrchnosti a citlivým odstíněním dal každému výstupu svůj výraz a náladu. Text vyniká i lyričností, která byla bezpochyby velkým inspiračním stimulem pro Dvořákovo zhudebnění. Znalost divadelní praxe Kvapilovi umožnila účelně rozvrhnout jednotlivé scény a prostředí s přirozeným tempem střídání ploch monologů a dialogů.

Pohádkový příběh o vodní víle, která doplatí na svou lásku k člověku, Dvořáka silně zaujal a po poradě s hudebním kritikem Emanuelem Chválou, který mu libreto rovněž doporučil, skladatel text přijal. Práce na opeře šla Dvořákovi dobře a rychle, zabrala mu půl roku: komponovat začal 21. dubna 1900 a třetí dějství dokončil 27. listopadu téhož roku. O čtyři měsíce později se konala premiéra.

Antonín Dvořák a hudba k Rusalce

Svému příteli Aloisi Göblovi Dvořák napsal (12. 6. 1900): „Pracuji nyní na nové opeře a mám již první akt hotový a s instrumentací hodlám býti tento měsíc také hotov. Má nová opera je opět pohádka, slova od Jarosl. Kvapila, jmenuje se ,Rusalka‘. Jsem pln nadšení a radosti, že se mi tak práce dobře daří…“ Jeho zeť Josef Suk vzpomínal (převyprávěl J. M. Květ): „Rusalku skládal Dvořák vůbec bez používání klavíru. Psal ji u stolu a jen někdy večer si přehrál něco z toho, co přes den napsal. Když byla hotova, přehrál jednoho večera její konec Sukovi a jeho choti. Otilka dojata slzela a Dvořák řekl na to: ‚Vidíte, a jak muselo být mně, když jsem to psal!‘“

Rusalka se brzy zařadila mezi nejoblíbenější a nejčastěji uváděné české opery, z Dvořákových oper je nejpopulárnější a jistě i nejlepší. A dobře známá a často uváděná je i ve světě.

Děj Rusalky. Synopse opery

První dějství

Na palouku u jezera uprostřed hlubokých lesů tančí v noci při měsíčku lesní žínky a laškují se starým vodníkem. Jediný, kdo není veselý, je Rusalka. Touží stát se člověkem, mít lidské tělo a duši, aby mohla probudit lásku v neznámém mladém muži, který se sem při lovu chodí koupat do jezera. Rusalka nedbá vodníkova varování a zmámena láskou k člověku vyhledá Ježibabu. Ta jí přičaruje lidskou duši i postavu, Rusalka však musí obětovat svůj průsvitný vodní šat a svůj hlas – nikdo z lidí ji neuslyší. Ještě těžší je další podmínka: pokud se němé Rusalce nepodaří udržet si lásku člověka, bude prokleta žít v hlubině a její vyvolený se stane obětí jejího prokletí. Rusalka se ale nedá odradit. Jakmile se v lese setká s princem, získá si svojí krásou jeho srdce a princ si ji odvádí na svůj zámek.

Druhé dějství

Na zámku se chystá svatba, ale zdá se, že Rusalka není místními vítána, na všechny působí podivným dojmem. Kuchtík a hajný tuší, že není člověkem jako oni. Mezi svatebními hosty je i krásná cizí kněžna, jejíž živočišná smyslnost je v příkrém kontrastu k Rusalčině tiché něze. Kněžna prince nemiluje, ale závist a ctižádost ji nutí k boji o jeho přízeň. Přelétavý princ, opojen její krásou, zapomíná na svoji nevěstu. Vodník, který se z obavy o Rusalku přestěhoval do zámeckého rybníku, smutně sleduje Rusalčin žal. Při slavnostním plese princ Rusalku bezohledně odvrhuje a věnuje se jen kněžně. Vodník bere nešťastnou Rusalku k sobě do vody a prince proklíná. Vyděšený princ hledá záchranu u kněžny, ta jej ale rozhodně odmítá.

Třetí dějství

Rusalka je jako přízrak, o samotě truchlí u jezera. Znovu vyhledá Ježibabu, ráda by se vrátila ke svým sestrám. Bylo by to možné, ale podmínka je příliš krutá: Rusalka, která prince stále miluje, by musela prokletí živlů smýt jeho vlastní krví, obětovat toho, kdo ji oklamal. Rusalka raději volí svůj nešťastný úděl, jen aby princ mohl žít ve štěstí. Netuší, že její oběť je marná. Zoufalý princ, prokletý vodníkem, poté co si uvědomil, že Rusalku stále miluje, pozbyl smyslů. Kuchtíka a hajného, kteří přišli k Ježibabě pro lék, vodník zažene zpět a přísahá pomstu. Princ se jako v mátohách vrací do lesa na místo, kde se kdysi poprvé setkal s Rusalkou. Znovu po ní touží, prosí ji za odpuštění a přivolá k sobě z jejích polibků smrt. Opera končí zpěvem Rusalky, aby Bůh princově duši odpustil.

Hudba opery Rusalka

Rusalka je dílem, které v kontextu celého skladatelova uměleckého odkazu zaujímá zcela mimořádné postavení a je všeobecně uznáváno jako Dvořákova nejzdařilejší práce pro jeviště i jako jedno z jeho vrcholných děl vůbec. Důmyslnými kombinacemi nástrojů nebo jejich skupin vytváří Dvořák barevné hudební plochy, jimiž sugestivně ilustruje dojem šplouchání vln na jezeře, tajemných zvuků nočního lesa a odlesku stříbrného měsíčního svitu na vodní hladině.

Zcela odlišnými výrazovými prostředky jsou zobrazeny dva protikladné světy, lidský a pohádkový, rozdílně jsou pojednány výstupy lesních žínek s jejich bezstarostnými hrami na jedné straně a vzrušené dialogy Rusalky s vodníkem či Ježibabou na straně druhé, pomocí odlišně vedených vokálních linií dosahuje skladatel účinného kontrastu mezi postavami éterické Rusalky a ohnivé cizí kněžny. S příznačnými motivy pracuje Dvořák s udivující invencí, vždy jsou spojené s určitou představou, postavou nebo prostředím.

Citáty

„Osobně bych byl značně na pochybách, kdybych se měl rozhodnout pro jednu ze tří Dvořákových posledních symfonií. Ale Rusalku, jako královnu Dvořákových oper, bych označil bez sebemenšího zaváhání. Myslím, že po hudební stránce nemá toto dílo ani nejmenší chybičku. Je hluboce cítěné a působí silou pravdivosti. Na nic si nehraje, nijak se nestylizuje, je to hudba srdce. Dotkne se všech aspektů lidské přirozenosti – lásky, touhy, vášně, zrady, pomsty, smrti, odpuštění i oběti v tak úchvatném a samozřejmém oblouku, že se až tají dech…“ (Jiří Bělohlávek)

Dvořák „cítil v libretu jeho básnickou cenu, kouzlo živého vztahu k přírodě, jemné citové záchvěvy lásky i nenávisti a hudba, ke které ho pohádka o nešťastné Rusalce inspirovala, je plná širokých, jemných melodií, mohutně a výrazně vykreslujících jednotlivé postavy a přírodu. Práce s hudebními motivy, geniální charakteristika postav, situací a dějů, instrumentace, která svou křehkostí připomíná až partitury impresionistické, to vše slouží rozmachu melodie, aby umocněně zavládla nad celým dílem.“ (Anna Hostomská)

Recepce opery Rusalka

Premiéra Rusalky

Úspěšná premiéra Rusalky v pražském Národním divadle se konala 31. března 1901. Režii měl Robert Polák a dirigoval Karel Kovařovic. Titulní roli zpívala Růžena Maturová, roli prince měl zpívat jeden z největších tenoristů své doby, Karel Burian. Jeho vinou však z premiéry málem sešlo. Burian „zapomněl se ve chvíli dobré nálady ve veselé společnosti udržet svěžím pro večerní důležitý a náročný úkol v úloze princově,“ jak později popsal jeho indispozici Otakar Šourek.

Náhradníkem v obsazení byl tenorista Bohumil Pták, který roli studoval také, ale bylo s ním počítáno až pro reprízy a v den premiéry navíc od rána pořizoval nahrávky na fonografické válečky. K Ptákovi do bytu vyrazila z divadla delegace v čele s Dvořákem s prosbou o záchranu premiéry. Ačkoli se umělec posledních zkoušek nezúčastnil a o režisérových záměrech měl jen mlhavou představu, part prince ovládal a k tomuto nelehkému úkolu se propůjčil. Své role se zhostil se ctí a svým výkonem nemálo přispěl k úspěchu premiéry.

Významné české inscenace Rusalky

Rusalka se pak hrála v Národním divadle v mnoha dalších inscenacích, památná je například inscenace režiséra Václava Kašlíka z roku 1960, která se hrála až do roku 1991 a měla celkem 642 repríz. V roce 2005 režíroval Rusalku ve Státní opeře Praha Zdeněk Troška. V roce 2009 byla v Národním divadle uvedena inscenace režiséra Jiřího Heřmana. Rusalka se stále hraje i na dalších českých a moravských operních scénách.

Od přelomu 80. a 90. let 20. století zažívá Rusalka velké úspěchy i ve světě, k čemuž přispěla nejen dlouho očekávaná první uvedení opery ve Vídni (1987) či v New Yorku (1993), ale i nahrávka sira Charlese Mackerrase s Českou filharmonií pro label Decca z roku 1998 s hvězdným obsazením (Renée Fleming, Ben Heppner, Franz Hawlata, Dolora Zajick a Eva Urbanová), která se stala bestsellerem.

Slavná zahraniční nastudování

English National Opera v Londýně, premiéra 16. 3. 1983, hudební nastudování: Mark Elder, režie: David Pountney, Rusalka: Eileen Hannan, princ: John Treleaven, vodník: Richard Van Allan.

Vídeňská státní opera, premiéra 10. 4. 1987, hudební nastudování: Václav Neumann, režie: Otto Schenk, Rusalka: Gabriela Beňačková, princ: Peter Dvorský, vodník: Jevgenij Nesterenko, cizí kněžna a Ježibaba: Eva Randová.

Metropolitní opera v New Yorku, premiéra 11. 11. 1993, hudební nastudování: John Fiore, režie: Otto Schenk, Rusalka: Gabriela Beňačková, princ: Neil Rosenshein, vodník: Sergej Kopčák, Ježibaba: Dolora Zajick.

Opéra National de Paris – Opéra Bastille, premiéra 19. 6. 2002, hudební nastudování: James Conlon, režie: Robert Carsen, Rusalka: Renée Fleming, princ: Sergej Larin, cizí kněžna: Eva Urbanová, vodník: Franz Hawlata.

Metropolitní opera v New Yorku, obnovená premiéra 30. 4. 2004, hudební nastudování: Andrew Davis, režie: Otto Schenk, Rusalka: Renée Fleming, princ: Oleg Kulko, cizí kněžna: Eva Urbanová, vodník: Willard White, Ježibaba: Dolora Zajick.

Galerie

Postavy a obsazení světové premiéry

Vodník (bas) – Václav Kliment

Rusalka (soprán) – Růžena Maturová

Ježibaba (alt) – Růžena Bradáčová

Princ (tenor) – Bohumil Pták

Cizí kněžna (soprán nebo mezzosoprán) – Marie Kubátová

Hajný (tenor nebo baryton) – Adolf Krössing

Kuchtík (soprán) – Vilemína Hájková

První lesní žínka (soprán) – Amalie Bobková

Druhá lesní žínka (soprán) – Ella Tvrdková

Třetí lesní žínka (alt) – Helena Towarnická

Lovec (baryton) – František Šír

Lesní žínky, rusalky, princova družina, svatební hosté.

Noty a libreto

Umělecká beseda, Praha, 1910.
SNKLHU, Praha, 1959 (ed. Jarmil Burghauser).
Editio Supraphon, Praha, 1960.

Notový materiál k opeře Rusalka in IMSLP.
Opera Rusalka v Souborném katalogu ČR.

Durata

Opera trvá cca 160 minut.

Slavní interpreti

Rusalka

První Rusalkou byla při premiéře v Národním divadle v roce 1901 vynikající sopranistka Růžena Maturová; dále Rusalku zpívaly například Marie Šlechtová, Ada Nordenová, Štěpánka Jelínková, Jarmila Novotná, Ludmila Červinková, Štěpánka Jelínková, Drahomíra Tikalová, Zdenka Ziková, Libuše Domanínská, Ludmila Dvořáková, Milada Šubrtová, Eva Zikmundová, Marta Cihelníková, Antonie Denygrová, Eva Děpoltová, Daniela Šounová-Brouková, Gabriela Beňačková, Jadwiga Wysoczanská, Magdaléna Hajóssyová, Hana Svobodová-Janků, Eva Dřízgová, Jiřina Marková, Dana Burešová, Eva Jenisová, Klaudia Dernerová, Christina Vasileva, Pavla Vykopalová, Maria Haan, Maria Kobielska, Hildegard Behrens, Renée Fleming, Camilla Nylund.

Princ

Prince zpívali Bohumil Pták, Karel Burian, Otakar Mařák, Theodor Schütz, Beno Blachut, Ivo Žídek, Vilém Přibyl, Peter Dvorský, Miroslav Dvorský, Leo Marian Vodička, Miroslav Kopp, Tomáš Černý, Valentin Prolat, Aleš Briscein, Richard Samek, Peter Berger, Piotr Beczala, Peter Hofmann, Ben Heppner, Sergej Larin.

Vodník

Vodníkem byli Emil Pollert, Vilém Zítek, Karel Kalaš, Eduard Haken, Jan Konstantin, Jaroslav Horáček, Rudolf Asmus, Karel Berman, Dalibor Jedlička, Miloslav Podskalský, Luděk Vele, Ondrej Malachovský, Willard White, Jevgenij Nesterenko, Peter Mikuláš, Jiří Sulženko, Štefan Kocán, Franz Hawlata.

Ježibaba

Ježibabu zpívaly Marta Krásová, Ludmila Komancová, Marie Veselá, Libuše Márová, Marie Ovčačíková, Věra Soukupová, Drahomíra Drobková, Eva Randová, Lenka Šmídová, Marta Beňačková, Yvona Škvárová, Eliška Weissová, Veronika Hajnová, Dagmar Pecková, Dolora Zajick.

Cizí kněžna

Cizí kněžnu zpívaly Gabriela Horvátová, Marta Krásová, Ludmila Červinková, Marie Podvalová, Zdenka Hrnčířová, Marie Steinerová, Alena Míková, Antonie Denygrová, Daniela Šounová-Brouková, Eva Urbanová, Milada Šubrtová, Drahomíra Drobková, Libuše Prylová, Eva Randová, Anda-Louise Bogza, Eva Děpoltová, Tamara Kucenko, Dagmar Pecková.

Významné nahrávky

Supraphon, 1952, dirigent: Jaroslav Krombholc, Orchestr a sbor Národního divadla v Praze, hlavní role: Ludmila Červinková, Beno Blachut, Eduard Haken, Marta Krásová, Marie Podvalová.

Supraphon, 1961, dirigent: Zdeněk Chalabala, Orchestr a sbor Národního divadla v Praze, hlavní role: Milada Šubrtová, Ivo Žídek, Eduard Haken, Marie Ovčačíková, Alena Míková.

Gala, 1975, dirigent: Peter Schneider, Düsseldorfer Symphoniker a Chor der Deutschen Oper am Rhein, hlavní role: Hildegard Behrens, Werner Götz, Malcolm Smith, Gwynn Cornell, Hana Svobodová-Janků (v němčině).

Opera d’Oro/Bella Voce, 1976, dirigent: Bohumil Gregor, Het Omroeporkest a Het Nederlands Operakoor, hlavní role: Teresa Stratas, Ivo Žídek, Willard White, Gwendolyn Killebrew.

Supraphon, 1983, dirigent: Václav Neumann, Česká filharmonie a Pražský filharmonický sbor, hlavní role: Gabriela Beňačková, Wiesław Ochman, Richard Novák, Věra Soukupová, Drahomíra Drobková.

Orfeo, 1987, dirigent: Václav Neumann, Orchester und Chor der Wiener Staatsoper, hlavní role: Gabriela Beňačková, Peter Dvorský, Jevgenij Nesterenko, Eva Randová.

Decca, 1998, dirigent: sir Charles Mackerras, Česká filharmonie a Kühnův smíšený sbor, hlavní role: Renée Fleming, Ben Heppner, Franz Hawlata, Dolora Zajick, Eva Urbanová.

Chandos, 2007, dirigent: Richard Hickox, Australian Opera and Ballet Orchestra a Australian Opera Chorus, hlavní role: Cheryl Barker, Rosario La Spina, Bruce Martin, Anne-Marie Owens, Elizabeth Whitehouse.

Glyndebourne, 2009, dirigent: Jiří Bělohlávek, London Philharmonic Orchestra a The Glyndebourne Chorus, hlavní role: Ana María Martínez, Brandon Jovanovich, Mischa Schelomianski, Larissa Diadkova, Tatiana Pavlovskaya.

Orfeo, 2011, dirigent: Franz Welser-Möst, The Cleveland Orchestra a Chor der Wiener Staatsoper, hlavní role: Camilla Nylund, Piotr Beczala, Alan Held, Birgit Remmert, Emily Magee.

Filmová zpracování

1960, Československá televize, režie: Ilja Hylas, dirigent: Jaroslav Krombholc, hrají a zpívají: Ludmila Červinková (hraje Yvetta Pešková), Beno Blachut (hraje Oldřich Stodola), Eduard Haken, Marta Krásová, Marie Podvalová.

1962, film, režie a dirigent: Václav Kašlík, hrají: Jana Andrsová-Večtomová, Vladimír Ráž, Jiřina Šejbalová, Josef Hlinomaz, Ivana Mixová, Josef Beyvl, Tonda Krčmář, Přemysl Kočí, Yvetta Pešková, Astrid Štúrová, Naděžda Blažíčková, Elvíra Němečková, Jarmila Formánková; zpívají: Milada Šubrtová, Zdeněk Švehla, Věra Soukupová, Ondrej Malachovský, Antonín Votava, Maria Tauberová, Eva Hlobilová, Věra Krilová, Helena Tattermuschová.

1975, Československá televize, režie: Bohumil Zoul, dirigent: Zdeněk Chalabala, hrají: Kateřina Macháčková, Miroslav Nohýnek, Slávka Budínová, Marie Málková, Eduard Haken; zpívají: Milada Šubrtová, Ivo Žídek, Marie Ovčačíková, Alena Míková, Eduard Haken.

1977, film, režie: Petr Weigl, dirigenti: Libor Pešek (česká verze), Marek Janowski (německá verze), hrají: Magda Vášáryová, Milan Kňažko, Přemysl Kočí, Jaroslava Adamová, Božidara Turzonovová; zpívají – česká verze: Gabriela Beňačková, Peter Dvorský, Ondrej Malachovský, Libuše Márová, Milada Šubrtová; německá verze: Lilian Sukis, Peter Hofmann, Theo Adam, Ruth Wagemann, Judith Beckmann.

 

(autorem textu je MILAN VALDEN)