Operní panorama Heleny Havlíkové (296) – Chladná Rusalka z Buenos Aires

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Helena Havlíková v dnešním Operním panoramatu pokračuje v recenzích zahraničních inscenací českých oper – po brazilské Věci Makropulos se zaměřila na provedení Dvořákovy Rusalky ze sousední Argentiny. Na závěr nabízí avízo na zcela jinou zahraniční inscenaci Rusalky, tentokrát ve španělském Madridu, kterou bude možné už zítra sledovat v živém přenosu online.

A. Dvořák: Rusalka – Teatro Colón 2017 (zdroj teatrocolon.org.ar)

Chladná Rusalka z Buenos Aires
Rusalka jako chromá baletka

Při mapování „české stopy“ v zahraničních operních inscenacích, dostupných v koronavirových časech na operních portálech nebo webech divadel na internetu ještě zůstaneme v Jižní Americe. Po Janáčkových operách – Příhodách lišky Bystroušky z kolumbijské Bogoty (292. Operní panorama zde) a Věci Makropulos z brazilského São Paula (295. Operní panorama zde) – jsem tentokrát vybrala inscenaci Rusalky Antonína Dvořáka z argentinského hlavního města Buenos Aires v Teatro Colón v hudebním nastudování Juliana Kuertiho a v režii Enriquea Singera. Záznam inscenace je ze 14. prosince 2017 a dostupný je na portálu Opera on Video zde. A Rusalku jako žhavou novinku Královské opery v Madridu nabídnou dva týdny po premiéře tuto středu 25. listopadu v přímém přenosu televizní stanice Mezzo a Medici TV.

Chladná Rusalka z Buenos Aires
Buenos Aires má necelé tři miliony obyvatel, ale s přilehlými aglomeracemi je to 13 milionů; v této oblasti je soustředěna třetina celkového počtu obyvatel země (44 mil.). Podobně jako v ostatních zemích Jižní Ameriky, ani v Argentině se hustota operních divadel a souborů nedá s Evropou vůbec srovnávat. Co do významu v Jižní Americe, ale i kapacitou hlediště však bývá Teatro Colón (tedy divadlo pojmenované podobně jako spousta dalších velkých divadel v Jižní Americe po Kryštofu Kolumbovi) srovnáváno s milánskou Scalou či Vídeňskou státní operou.

Honosná budova ve slohu italské neorenesance vycházející z návrhů italského architekta Francesca Tamburiniho, která nahradila staré divadlo z roku 1857, byla otevřena v roce 1908 Verdiho Aidou. Dnes je to národní kulturní památka v centru velkoměsta. Hlediště má kapacitu 2,5 tisíce míst k sezení a tisícovku k stání. Orchestřiště pojme až sto dvacet hráčů a jeviště patří svými rozměry mezi operními divadly k těm největším. Divadlo má stálý operní a baletní ansámbl, velký orchestr a téměř stočlenný (!) sbor.

Hraje se zde standardní operní repertoár – loni tu bylo k vidění 11 premiér včetně například Rigoletta, Malého prince Rachel Portman, Straussovy Ariadny na Naxu, Donizettiho Dona Pasquala, Gluckova Orfea a Eurydiky, Offenbachových Hoffmannových povídek nebo Mozartova Mitridata. Na repertoáru bylo dalších deset titulů. Součástí programu jsou i symfonické koncerty. V letošním koronavirovém roce byla všechna představení zrušena, na programu zůstaly pouze koncerty.

Generální ředitelkou divadla je María Victoria Alcaraz, uměleckým ředitelem je od roku 2017 původem mexický dirigent Enrique Arturo Diemecke. Vedle řady hostování po celém světě má za sebou dvanáctileté působení u filharmonického orchestru v Buenos Aires, 29 let vedl Flint Symphony Orchestra v americkém Michiganu a byl také uměleckým ředitelem mexické opery.

Dvořákova Rusalka je podle celosvětové databáze operních inscenací operabase.com během posledních deseti let nejčastěji uváděnou českou operou. Co do počtu představení je na 33. místě v sousedství Gounodova Fausta, Verdiho Falstaffa a Donizettiho Dona Pasquala, které jí předcházejí, a Beethovenova Fidelia, Straussovy Salome a Weberova Čarostřelce, které následují.

A. Dvořák: Rusalka – Teatro Colón 2017 (zdroj teatrocolon.org.ar)

Antonín Dvořák s libretistou Jaroslavem Kvapilem přiřkli Rusalce žánrovou charakteristiku „lyrické pohádky“. Pro dnešní režijní trendy však Rusalka už svým námětem o nešťastně zamilované vodní víle zrazené lidským světem otevírá široký prostor pro režijní výklady – od drastických aktualizací s patologickými mezilidskými vztahy nebo environmentálními katastrofami přes freudovské psychoanalýzy až po „neškodná“ pohádková zpracování.

Inscenace v argentinském Teatro Colón, převzatá z mexického Teatro de Bellas Artes, je dílem mexického (převážně činoherního) režiséra Enriquea Singera v týmu s dalšími mexickými výtvarníky, scénografem Jorgem Ballinou (pětkrát se účastnil i pražského Quadriennale, kde v roce 2003 získal čestné uznání) a kostýmní výtvarnicí Eloise Kazan (oceněna na Pražském Quadriennale v roce 2007). Inscenátoři se drží tradičního pohádkového pojetí v blíže neukotveném bezčasí. Ovšem bez kašírovaného rákosí, vrby, vodní hladiny, ze které by se vynořoval urousaný zelený mužíček, nebo chatrče Ježibaby. Pro 1. a 3. dějství se inscenátoři snažili navodit atmosféru jezera uprostřed lesa systémem zvlněných chodníčků v různých odstínech modré a zelné. Stoupají po celé ploše jeviště až k obloze na zadním horizontu a spíš jako umně sestavená stavební konstrukce bez poezie přírody představují rozčeřenou hladinu jezera. Přírodní motiv vnáší na scénu ovál z řídce spletených modrých haluzí. Je zavěšený na tazích a dá se s ním pohybovat nahoru a dolů. Vysunutý uzavírá dění na „jezeře“ do tajemné klece lesních houštin a slouží i jako svého druhu „opona“ mezi jednotlivými obrazy. Tuto scenérii pak už doplňuje jen na horizontu zavěšený měsíc, poněkud překvapivě šedý, s povrchem pokrytým krátery jak ze snímků vesmírného programu Apollo. Ježibaba se na scénu dostaví v masivním zelenavém kruhu vyztuženým tyčemi. Pro druhé jednání na zámku se scéna s elevací promění ve tři stupňovité zámecké terasy s dlažbou z bílých a červených čtverců, ohraničené balustrádami, které služebnictvo může zavírat a otevírat jako vrata.

3.8 4 votes
Ohodnoťte článek

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments