Operní panorama Heleny Havlíkové (295) – Věc Makropulos ze São Pedra

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Helena Havlíková se nadále zaměřuje na inscenace českých oper v zahraničí, poněvadž naše operní domy jsou stále zcela zavřené. Dnes se zaměřila na brazilskou verzi Věci Makropulos Leoše Janáčka z divadla São Pedro.

Theatro São Pedro: Věc Makropulos, 2019 (foto Heloísa Bortz, zdroj FB)

Elixír života z Brazílie
Protože jsou u nás operní domy od 5. října stále zcela zavřené a koncerty zakázané, nadále se budu zaměřovat na inscenace českých oper v zahraničí a na české umělce v zahraničních inscenacích, jak jsou dostupné na operních portálech na internetu, zejména na Opera Vision, Opera On Video nebo Arte TV. I když pevně doufám, že zákaz divadel a koncertů u nás co nejdříve pomine, zásoby na internetu jsou i při takto nastaveném „filtru“ nepřeberné a je stále z čeho vybírat.

Po Příhodách lišky Bystroušky z kolumbijské Bogoty (292. Operní panorama zde) na Jihoamerickém kontinentu s Leošem Janáčkem ještě zůstaneme. Loni byla poprvé uvedená jeho Věc Makropulos v největším městě Brazílie v São Paulu.

Z naší perspektivy jedné z nejhustších operních sítí na světě je samozřejmě operní provoz v Brazílii, zemi samby a bossa novy, skrovný. Operní divadla evropského typu se standardním operním repertoárem jsou jen ve dvanácti největších brazilských městech – ta největší v São Paulu a v Rio de Janeiru. Překvapí však, že kořeny evropské opery v Brazílii nejsou importem z doby romantismu, ale sahají do počátku 16. století. Především pak v 17. století i do této části Jižní Ameriky, na území indiánského kmene Guaraní, začaly pronikat jezuitské misie, přičemž hudba hrála v těchto jezuitských redukcích při kolonizaci evangeliem významnou roli. Zní až neuvěřitelně, že v brazilských pralesích bylo v 17. století možné narazit na vesnice, kde indiáni provozovali – na jevišti, v kostýmech a s orchestrem – barokní operu.

Theatro São Pedro: Věc Makropulos, 2019 (foto Heloísa Bortz, zdroj FB)

V dnešním multikulturním São Paulu s dvanácti miliony obyvateli zdejší operní soubor hraje ve výstavném Městském divadle (Theatro Municipal) pro 1,5 tisíce diváků a v Divadle Svatého Petra (Theatro São Pedro) s pouhými šesti stovkami míst. V roce 2018 tu byly k vidění La Traviata, Růžový kavalír, Alcina, Nápoj lásky, Káťa Kabanová, Harlekýn, Kouzelná flétna, Figarova svatba, Popelka, Pelléas a Mélisanda, Don Giovanni, Sen noci svatojanské, Falstaff, Turandot i opereta Krásná Helena, loni kromě Věci Makropulos ještě Lazebník sevillský, La clemenza di Tito, Rigoletto nebo Italka v Alžíru. Všechny inscenace plánované na rok 2020 jsou kvůli covidové pandemii zrušené.

Před dvěma lety byl v Divadle svatého Petra zahájený cyklus oper Leoše Janáčka Káťou Kabanovou (dirigent Ira Levin, režisér André Heller-Lopes, Káťa Gabriella Pace, Boris Eric Herrero, Kabanicha Claudia Riccitelli, Tichon Juremir Vieira, Dikoj Savio Sperandio, záznam je dostupný zde), na kterou loni navázala Věc Makropulos. Její záznam, bohužel nepříliš kvalitní, je dostupný na YouTube zde, třetí dějství v lepší kvalitě zde. Jak se dá ze záznamu usoudit, přijetí Makropulos brazilským publikem bylo nadšené.

Theatro São Pedro: Věc Makropulos, 2019 (foto Heloísa Bortz, zdroj FB)

Nastudování bylo svěřeno současnému nejvýznamnějšímu jihoamerickému opernímu režisérovi André Heller-Lopesovi. Ten nyní působí jako umělecký ředitel Městského divadla v Rio de Janeiru. Z Janáčka nastudoval už Jenůfu, Káťu Kabanovou, Bystroušku a ve studiovém Divadle Linbury v rámci Královské opery Covent Garden v roce 2004 i scénicky Zápisník zmizelého. Podobně jako v Bystroušce v Bogotě, i z Makropulos je zřejmé, že přistupuje k Janáčkovi poučeně, s respektem, neuchyluje se k násilným aktualizacím, ale domýšlí příběhy a situace divadelně tak, aby byly srozumitelné dnešnímu publiku. Inscenace se drží libreta o 337 let staré Elině Makropulos, operní divě, která zasáhne do spletitého soudního sporu, aby získala zpět recept na elixír dlouhověkosti.

Kostýmy jsou laděné v zažloutlém zbarvení jako fotografie ze starých alb s módou „lepší společnosti“ evropských meziválečných dvacátých let, jak lokalizuje děj libreto i Čapkova předloha. Členitá scéna výstižně charakterizuje jednotlivá místa děje: První dějství tvoří interiér advokátní kanceláře, v němž jsou „konstruktivisticky“ zavěšená dřevěná schodiště členící prostor v ostrých lomech. Vládne tu značný nepořádek, všude spisy, které neuspořádaně vyčuhují ze zásuvek mohutných registraček, válejí se po masivním pracovním stole s lampou, telefonem a hodinami i pod ním. Poněkud nejasné zůstává, proč jeviště uzavírá les mohutných kmenů na zadním prospektu, zatímco Janáček ve shodě s Čapkem situuje Věc Makropulos do moderního velkoměsta. Druhé jednání je umístěné na jeviště divadla za oponou, nad kterou visí baterie reflektorů a z odehraného představení na něm zůstalo posuvné schodiště s houpacím křeslem jako trůnem na horní plošině. Třetí akt zůstává v prázdném tmavém prostoru, do kterého proniká světlo jen z pootevřených dveří.

Theatro São Pedro: Věc Makropulos, 2019 (foto Heloísa Bortz, zdroj FB)

S koncem předehry je na potemnělou scénu promítaný namodrale svítivý obraz baletky, tančící klasicky „umírající labuť“. Vznáší se prostorem jako mihotavý přelud – a teprve ve finále režisér zopakuje a rozkryje (tušený) smysl „labutí písně“: předsmrtně ji dotančí Emilia Marty, aby opustila tento svět, když pochopí, že smrt má svůj smysl a lpění na pokračování života je pošetilé.

Theatro São Pedro: Věc Makropulos, 2019 (foto Heloísa Bortz, zdroj FB)

1 1 vote
Ohodnoťte článek
  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


1 Komentář
Nejstarší
Nejnovější Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments