Mrtvý dům ve Frankfurtu, obnovená Rusalka ve vídeňské Volksoper
Premiéra Z mrtvého domu ve Frankfurtu nad Mohanem
Frankfurtský operní soubor nastudoval v české verzi (a s německými titulky) Janáčkovu operu Z mrtvého domu. V premiérovém představení 1. dubna 2018, hraném bez pauzy, vystoupili převážně členové místního souboru.
Basbarytonista z Kanady Gordon Bintner, který od minulé sezony patří do souboru, zpívá Gorjančikova a také ztělesňuje Dona Juana a Ďábla ve druhém dějství. Rodák z Mnichova, tenorista Vincent Wolfsteiner se stal Filkou Morozovem a žádaný barytonista (známý i jako skvělý interpret písňového repertoáru) Johannes Martin Kränzle je Šiškovem. Americký tenorista s německými předky AJ Glueckert ztvárňuje Skuratova. Role Aljeji není obsazena mužským představitelem, ale mladou místní sólistkou Karen Vuong, narozenou ve Spojených státech. V několika menších rolích vystupují i členové místního operního studia.
Italský dirigent Tito Ceccherini se po loňském úspěchu s nastudováním Stravinského opery The Rake’s Progress (Život prostopášníka) na frankfurtské scéně (recenzi Opera Plus přinesla zde) vrátil s jiným významným dílem dvacátého století – ta tvoří podstatnou část jeho dirigentských úkolů. Režie byla svěřena francouzsko-německému umělci Davidovi Hermannovi, který zde již od sezony 2004/2005 inscenoval řadu titulů, mimo jiné také několik jevištních produkcí děl Claudia Monteverdiho.
Stejně jako v jeho režii tří jednoaktových oper Ernsta Kreneka (Křenka) se zde na frankfurtské scéně v inscenaci Janáčkovy opery zaměřil na téma moci a jejího zneužívání, operního příběhu jako tragické paraboly s fraškovitými rysy. Není to jeho první setkání s operními díly Leoše Janáčka, například v roce 2016 režíroval v Deutsche Oper Berlin Janáčkovu Věc Makropulos, kde předvedla strhující výkony Evelyn Herlitzius v roli Emilie Marty (recenzi Opera Plus přinesla zde), inscenace zaujala i psychologickou vypracovaností režijní koncepce a silně dynamickou prací se světlem na scéně.
Uznávaný výtvarník, frankfurtský rodák Johannes Schütz, který spolupracoval s řadou předních světových režisérů jako Luc Bondy nebo Benedict Andrews, vytvořil pocitově studenou scénu se dvěma prosklenými kójemi, které připomínají laboratorní prostředí včetně ostrého osvětlení. Johannes Schütz je v současnosti také profesorem scénografie v Düsseldorfu a sám také režíruje. Návrhy současných kostýmů jsou dílem Michaely Barth. Světově oceňovaný Joachim Klein je tvůrcem světelného designu celé inscenace.
Do konce dubna je na programu Oper Frankfurt ještě sedm repríz, poslední odpolední představení v neděli 29. dubna je zároveň posledním představením této Janáčkovy opery v sezoně.
Obnovená Rusalka ve Volksoper Wien
Obnovená inscenace Dvořákovy Rusalky (znovu od 25. března 2018) ve vídeňské Volksoper slaví opět úspěch u kritiků i obecenstva.
Kritika kladně hodnotí ze střídajícího se obsazení výkon německé sopranistky Caroline Melzer v titulní roli (která zde na scéně zpívala i Mařenku v Prodané nevěstě), ale je zejména nadšena výkony dramatické sopranistky Melby Ramos v roli Cizí kněžny (debut v tomto partu). Portorická pěvkyně přechází postupně od lyrických a koloraturních partií ke spinto oboru i dramatickým partiím. Stejně tak nadšení recenzentů zaznamenal Princ v podání německého pěvce s čínskými předky Vincenta Schirrmachera (který opakovaně také hostoval před dvěma lety na scéně Státní opery v Praze jako Vévoda v Rigolettovi). Po sérii březnových a dubnových Rusalek se zde v květnu tento zpěvák představí také v náročné titulní roli Hoffmannových povídek. Ale na scéně Volksoper vystupoval již v některých operetních rolích.
Inscenace Dvořákovy opery na scéně Volksoper je v režijním pojetí Renauda Douceta tradičnější, byť někdy trochu groteskní. Základem je pohádkový svět, ale nikoliv jako představa české pohádkové knihy období secese, ale jako moderní dětská ilustrace, ozvláštněná propracovanou světelnou režií. Ve velmi zajímavé, místy dosti surreálné výpravě Andrého Barbeho je použita četná obrazová symbolika. Na výpravě je znát vliv místního stylu fantaskního realismu, tedy vídeňské odnože surrealismu, která byla velmi populární v šedesátých letech dvacátého století a dodnes z této vlny a lokální umělecké školy řada tvůrců těží. Obnovené nastudování spolehlivě diriguje Alfred Eschwé.
Nová opera o Marilyn Monroe v evropské premiéře
Volksoper Wien připravila další projekt na své poboční scéně v Kasinu na Schwarzenbergském náměstí. V evropské premiéře zde zazní komorní jednoaktová opera anglického skladatele Gavina Bryarse (narozen 1943) s názvem Marilyn Forever (Marilyn navždy). Uznávaná Bryarsova tvorba je inspirována především jazzem, minimalismem, experimentální hudbou a také evropským meziválečným neoklasicismem. Jako skladatel, nyní usazený ve Spojených státech, zkomponoval několik oper a v posledních letech se věnuje také četným kompozicím pro baletní jeviště. Několik jeho ranějších kompozic textoval nebo režíroval Robert Wilson.
Nová opera vznikla na libreto kanadské básnířky a dramatičky Marilyn Bowering. Premiéra se konala v Kanadě, ve Victorii, roku 2013, pak následovalo nastudování v Adelaide a roku 2015 též v americkém San Pedru. Hra využívá nevyjasněné, stále tajemné okolnosti poslední noci slavné herečky a dobového světového sexsymbolu. A záměrně nese podtitul volně podle poslední noci Marylin Monroe. Herecký instruktor (se zřejmými odkazy na hereckou techniku emocionální paměti proslulého Actors’ Studio, kde se snažila herečka vyškolit pro divadelní role) s ní probírá role a vzpomínky na soukromý život i muže. Rychle se stírají rozdíly mezi realitou a divadelními situacemi.
Obsazení žádá dva hlavní a vlastně jediné představitele, lyricko-koloraturní soprán pro Marylin a charakterního barytonistu pro part Hereckého mentora, který také ztvárňuje všechny další mužské role (tedy důležité muže Marilynina života).
Marilyn ztvárňuje mladá sopranistka Rebecca Nelsen, která se také letošního roku poprvé zhostí role Lulu v stejnojmenné Bergově opeře v nové inscenaci v lipské opeře. Ve Volksoper zpívala již Adélu ze Straussova Netopýra a Paminu z Mozartovy Kouzelné flétny. Mužského partu se má ujmout dánský barytonista Morten Frank Larsen, člen ansámblu Volksoper.
Evropská premiéra se bude konat 14. dubna a po ní následuje ještě osm repríz do 2. května 2018. Představení v angličtině režíruje Christoph Zauner a režíruje Wolfram-Maria Märtig na jednoduché scéně Jörga Brombachera. Obsazení orchestru je komorní (osm hráčů) a doplněné jazzovým triem na scéně.
Turbulentní život Marilyn Monroe se stal již námětem několika operních děl. Uznávaný italský skladatel Lorenzo Ferrero v Římě roku 1980 uvedl světovou premiéru opery Marilyn (v hlavní roli s italskou sopranistkou Emilií Ravagliou) s podtitulem scény z padesátých let ve dvou aktech. V nich se slavná Marilyn Monroe setkává s dalšími osobnostmi především politického života té doby. Ferrerova opera byla inscenována již několikrát na obou stranách oceánu a žádná z dalších „životopisných“ oper ji zatím v úspěšnosti nepředstihla.
Americká opera ve dvou aktech s totožným názvem Marilyn skladatele Ezry Ladermana zažila premiéru v New York City Opera roku 1993. A ve stejném čase jako Bryarsova opera vznikala i opera Waiting for Miss Monroe (Čekání na slečnu Monroe) holandského skladatele Robina de Raaffa. Premiéra na Holland Festivalu roku 2012 přinesla silnou prezentaci skvělé americké pěvkyně Laury Aikin. Další komorní operu Der Marilyn Monroe Prozess (Proces Marilyn Monroe) zkomponoval rakouský skladatel Roland Baumgartner v roce 2013. Tématem je „soudní“ proces, ve kterém se jedná především o nečekanou kritiku maloměšťáctví. Projednává se totiž, zda ulice na rakouském maloměstě může nést jméno slavné, byť v některých ohledech velmi kontroverzní, hollywoodské hvězdy. Vedle operních děl vznikl i muzikál Marilyn Monroe (2006) švédského skladatele Lea Cullberga a několik baletních inscenací inspirovaných osudem ženy a umělkyně Marilyn Monroe.
Rozprodej kostýmního fundusu v Teatro alla Scala
Generální intendant Teatro alla Scala Alexander Pereira plánuje rozprodat v příštích měsících přibližně 50.000 kostýmů a kostýmních doplňků z operních produkcí tohoto divadla. Ze skladišť proslulého milánského divadla budou vybrány přebytečné kostýmy, které již nebudou sloužit v reprízách inscenací. Samozřejmě do výběru nebudou zařazeny kostýmy starší padesáti let, které v Itálii podléhají zákonu o kulturních památkách. Také nebudou do prodejního výběru zařazeny žádné kostýmy Marie Callas (jejichž větší kolekce je dnes součástí muzejní expozice Teatro alla Scala), Renaty Tebaldi, Rudolfa Nurejeva nebo dalších interpretačních legend. Akce se uskuteční přímým prodejem v otevřených prostorech v letních měsících, hodnotnější položky by měly být draženy ve speciálních aukcích.
Andris Nelsons a Kristīne Opolais se rozcházejí
Přední světový dirigent Andris Nelsons, v současnosti hudební ředitel lipského Gewandhausorchesteru, a neméně známá sopranistka Kristīne Opolais se po sedmiletém manželství rozcházejí. Dva lotyšští umělci, dobře známí i u našich posluchačů, se znají ještě z působení v Litevské národní opeře. Sňatek uzavřeli roku 2011 a v prosinci toho roku se jim narodila dcera Adriana Anna. Rozcházejí se po vzájemné dohodě, ale jejich umělecká spolupráce bude nadále pokračovat. Mají nasmlouvány společné produkce až do konce roku 2019. Již v červnu a červenci vystupují ve společné produkci Wagnerova Lohengrina v londýnské Covent Garden. Zde bude Kristīne Opolais zpívat zcela poprvé na operní scéně postavu Elsy. V červenci jsou také oba součástí produkce Pucciniho Bohémy s Boston Symphony Orchestra na letním festivalu v Tanglewoodu (pěvkyně v roli Mimi). A v nové sezoně by měli vystoupit na sérii koncertů v Evropě. Server Operabase také uvádí jejich další spolupráci při londýnské inscenaci Pucciniho Tosky v květnu a červnu roku 2019, nad kterou ale zřejmě visí otazníky.
Anne Sofie von Otter zrušila své nasmlouvané umělecké závazky
Manžel švédské mezzosopranistky je po smrti. Benny Fredriksson minulý týden spáchal sebevraždu na turistické cestě do Sydney krátce po své nedávné rezignaci na funkci ředitele Kulturhuset Stadsteatern ve Stockholmu, významné divadelní scény ve švédské metropoli.
V prosinci 2017 byl opakovaně obviněn bulvárním listem Aftonbladet ze sexuálně motivovaných poznámek k členům souboru, navádění jedné z hereček k potratu a také z nastolení osobního „diktátorství“ při řízení uvedené městské činoherní scény. Obvinění se přitom ukazují jako nepravdivá a řada kulturních osobností i členů uvedeného divadelního souboru, který vedl a formoval po šestnáct let, se postavila na Fredrikssonovu obranu. Umělec ale neunesl tlak médií a tragickému činu nezabránil ani pořad švédské televize SVT, který ho zcela zbavil obvinění. Kampaň #MeToo tak vyvolává v některých společenských úrovních příliš unáhlené odsudky, aniž by došlo k řádnému vyšetřování a prokázání viny. V důsledku celé kauzy byla jmenována speciální komise, která má vyšetřit vinu médií.
Švédská mezzosopranistka Anne Sofie von Otter, která má z manželství (uzavřeného roku 1989) s Bennym Fredrikssonem dvě dospělé děti, z pochopitelných důvodů zrušila následující vystoupení. Zatím se jedná o účinkování v kabaretním programu Ich wollt’, ich wär’ ein Huhn! v režii Barrieho Koskyho na studiové scéně Komische Oper Berlin.
Christa Ludwig získává další ocenění
Christa Ludwig při příležitosti oslavy svých devadesátin obdržela na slavnosti ve Wiener Staatsoper další čestný titul, který tentokráte uděluje město Vídeň. Ocenění Der Goldene Rathausmann (Zlatý radní) se uděluje mimořádným osobnostem, které se zasloužily o rozvoj města Vídně v nejrůznějších oborech. Převažují ale ocenění v oblasti kultury, mezi předchůdce Christy Ludwig patří třeba pěvkyně Martha Eggerth (2001), Mimi Coertse (2002) nebo Montserrat Caballé (2008).
Nahrávka týdne
Puccini, Giacomo – Il tabarro. Radio-Symphonieorchester Wien, dirigent Bertrand de Billy. Capriccio 2018 (1 CD). Především jako připomínku umění jihoafrického tenoristy Johana Bothy, který předčasně zesnul roku 2016, vydal label Capriccio záznam ze živého provedení Pucciniho jednoaktovky Plášť z Wiener Konzerthausu dne 20. května 2010.
Zpěvák Johan Botha přesvědčuje v partu tajného milence Luigiho hrdinským tenorem, mužným výrazem i virilitou. Ač je dnes tento part častěji obsazován spíše lyričtějšími tenory, i toto pojetí má svůj smysl. Bothův plný zvučný hlas se výborně doplňuje s výkonem jeho krajanky Elzy van der Heever jako vášnivé Giorgetty plné ženskosti. Její hlas zaujme i krásným témbrem a schopností proměnlivého výrazu. Německý barytonista Wolfgang Koch je přes světlejší témbr a menší italienitu projevu opravdu zlověstným Michelem. Velmi dobře jsou obsazeny i menší role, převážně pěvci působícími na vídeňských scénách (například charakterizačně přesná Heidi Brunner jako Frugola).
Dirigent Bertrand de Billy se při koncertním provedení soustředil na zvukovou jemnokresbu, místy až impresionisticky laděnou, především v symfonických pasážích, která nádherně kontrastuje s veristickou zápletkou, hrdiny a některými realistickými zvukovými nápodobami, jež Pucciniho partitura obsahuje. Skvělý zvuk orchestru a nuancovanost dokážou zaujmout od prvního taktu.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
