Cesta na západ Karla Audyho

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Bývalý první sólista pražského Národního divadla Karel Audy je od této sezony novým členem a sólistou souboru baletu Divadla J. K. Tyla v Plzni. Během své dosavadní kariéry ztvárnil stěžejní role ve velkých klasických baletech i moderních tanečních opusech, na svém kontě má celou řadu významných ocenění, mimo jiného přímou nominaci na Cenu Thálie a další dvě širší. Nově nyní nastudoval titulní roli v autorském baletu šéfa plzeňského souboru Jiřího Pokorného „Chaplin“.
Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero – Karel Audy (von Rothbart) – ND Praha 2017 (zdroj FB umělce / foto Mario Bakuš)

Přitom na začátku kariéry tohoto zkušeného tanečníka stála docela obyčejná šťastná náhoda. Karel Audy nepochází z rodiny, v níž by se někdo profesionálně věnoval umění, a na konzervatoř se dostal díky hledání talentů mezi žáky základních škol. „Když se mě při zkouškách a později ve škole ptali, čím jsou mí rodiče, a já spustil, že tatínek je malíř, viděl jsem nadšený výraz v očích s podtextem: vida, umělecká rodina! Ale když jsem dokončil větu s tím, že je malíř pokojů, nadšení pohaslo,“ říká se smíchem Karel Audy. „Avšak já si na svoji rodinu nemohu absolutně stěžovat a jsem za ni rád. Do života mi dala vše, co jsem potřeboval, i víc!“ Vyhlídka studia na taneční konzervatoři se mu jako klukovi líbila. „Měl jsem velkou radost, když jsem se tam dostal. Ale pak mě to, musím přiznat, nebavilo. Cvičení mi přišlo pořád stejné. Až když jsme ze sálů přišli do divadla, tanec mě opravdu chytl,“ usmívá se Karel Audy.

Plzeň je po Brně a Praze jeho třetím angažmá. „Cestuji tak trochu do kroužku. Člověk si ale tu trasu nevybere. Pořád se pohybuji na západ, nemám tendenci směřovat na východ, západní cesta tam pořád je,“ glosuje svoji kariéru. Z na jevišti tak temperamentního tanečníka vyzařuje při vyprávění zvláštní optimistický klid a rozvaha. Stačí pár vět a je vám jasné, že tak, jak uvažuje o každém slově, tak důkladně přistupuje i ke svým rolím. Chce se jim dostat pod kůži, aby jim mohl vdechnout život. A daří se mu to zcela bezvýhradně.

 

Jak vzpomínáte na Brno a na počátky své umělecké dráhy?

Když jsem studoval na brněnské konzervatoři, přál jsem si vždycky, abych byl přijat do brněnského Národního divadla, to byl můj sen, moje meta. Už od čtrnácti, patnácti let jsem pravidelně vystupoval v inscenacích Louskáčka, Dona Quijota a v dalších. Hodně jsme jako studenti vypomáhali a já jsem k divadlu přirozeně přilnul. Chtěl jsem něco dokázat na tom krásném, velkém jevišti, kde jsem sledoval své vzory. Byl jsem na jediném konkurzu, vydařil se mi a já se do souboru dostal. A hned první den v práci jsem se setkal s Petrem Zuskou a byl jsem obsazen do jeho D.M.J. 1953–1977. S Petrem se mi tehdy výborně pracovalo, znamenalo to pro mě nový impuls. Ze školy jsem měl samozřejmě výbornou průpravu, nejlepší, jakou jsem mohl mít. Ale práce v divadle se zkušeným choreografem na inscenaci je něco úplně jiného. Měl jsem pak štěstí na další velké krásné role, nesmírně rád jsem tančil například Amora v baletu Sylvia v choreografii Bronislava Roznose nebo Spartaka v choreografii Jana Kyseláka, Aliho v Korzárovi a celou řadu dalších.

Co vás odlákalo do Prahy?

Touha po změně, potřeboval jsem novou motivaci. Povedlo se to, přešel jsem do pražského Národního divadla a začal jsem skoro úplně od začátku. Jako demi-sólista, tedy sólista s povinností sboru. Dostával jsem nové šance a musel jsem si je obhájit. Pracoval jsem s Petrem Zuskou, měl jsem to štěstí, že jsem za tu dobu potkal spoustu dalších zajímavých choreografů, například Javiera Torrese v La Bayadère nebo Christophera Bruce v Rooster, Ohada Naharina, Alexandera Ekmana, nesmírně rád vzpomínám i na inscenaci Polní mše v choreografii Jiřího Kyliána. Bylo to krásná všehochuť, od každého něco. Můžete pak získat určitý obrázek, něco to ve vás zanechá a zúročíte to jindy a jinde. Jaksi podvědomě, aniž o tom vůbec víte, aniž si to uvědomujete.

Je zkušenost a práce s různými choreografy pro profesní růst tanečníka zásadní?

Určitě. Je ale mnohem důležitější, jestli potkáte takové osobnosti a choreografy, kteří vám pomohou váš potenciál hledat, najít a rozvíjet. Tanečník potřebuje to správné prostředí a okolnosti, které jemu samotnému nejvíce pomohou nastartovat tu správnou chuť k tomuto umění.

Kdo vás nejvíce ovlivnil z vašich tanečních pedagogů?

Velký význam měl pro mě Jiří Kyselák a je mi nesmírně líto, že nás opustil. Bez něj bych asi nikdy nenašel chuť k tomuto povolání. Pro mě to byla jedna z nejvýraznějších osobností, která formovala jak můj taneční vývoj, tak přístup k tanci. Ze začátku na konzervatoři byl velice přísný, ale také jsem v průběhu let díky němu pochopil, jak může tanec člověka na jevišti vnitřně naplňovat!

Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero – Karel Audy (von Rothbart) – ND Praha 2017 (zdroj FB umělce / foto Mario Bakuš)

Z Prahy jste odešel do Plzně z pozice prvního sólisty. Co vás do Divadla J. K. Tyla přilákalo?

Spíš jsem sem byl odlákán. Ale ono to všechno do sebe dobře zapadlo, v Praze došlo k určitým změnám a já jsem začal hledat svoji budoucnost někde jinde. Plzeň je velmi dobré strategické místo. Je to blízko Prahy, kde jsem deset let žil, máme tam s manželkou kontakty, kamarády, Praha nabízí mnoho dalších zajímavých možností přes kulturní a pracovní vyžití až po studium. Moje manželka v Praze studuje. Vazby nejde zpřetrhat naráz a ani jsem to v tu chvíli nechtěl. V jakémkoliv jiném divadle v republice by se to bez toho neobešlo. A Jirka Pokorný mi vyšel vstříc – dohodli jsme se, že mě bude pouštět na hostování.

V Plzni jste vstoupil rovnou do několika inscenací, nastudoval nově Manon. A za roli pana Duvala se ocitl v širších nominacích na Cenu Thálie. To jistě potěší.

Určitě. I když to není to nejdůležitější. Nejdůležitější jsou diváci a krásný pocit z představení. Ten pramení, jako v každém zaměstnání, i z vědomí profesní perspektivy a celkového zázemí. Práce na Manon s Filipem Veverkou byla opět něco nového, jeho choreografie přece jen trochu odkazovala na Youriho Vàmose, s nímž prošel Filip svůj profesní život. Já jsem s ním také pracoval a jeho choreografie mám velmi rád. Filipova Manon ale byla přece jen jiná, originální a plná nových choreografických vizí a jevištních prožitků. Byla jeho prvotinou, ale jako prvotina rozhodně nevypadala.

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na