Snová Rusalka na festivalu v Glyndebourne

  1. 1
  2. 2
Opera s pohádkovým námětem je vždy specifickou inspirací pro režiséry i autory scénické výpravy. V pohádce se odráží tradice lokální kultury i tradičního způsobu vyprávění, zároveň je prostorem pro hledání mýtické a psychologické hlubiny či archetypů lidské existence. Inspirováni výkladem snů Sigmunda Freuda či Carla Gustava Junga zaměřují režiséři díla pohledem lidské psychiky, smyslu života a neskrývané sexuality. Taková je i inscenace Dvořákovy Rusalky na britském operním festivalu v Glyndebourne.
A. Dvořák: Rusalka – Glyndebourne 2019 (foto Tristram Kenton)

Inscenace Dvořákovy opery Rusalka, vytvořená v roce 2009 pro Glyndebourne, se vrátila po deseti letech na jeviště tohoto festivalu. Její autorka Melly Still má s pohádkovými, fantaskními i snovými tématy bohaté zkušenosti, čítající vedle Rusalky též divadelní inscenace Popelky, Alenky v říši divů, literární předlohy Terryho Pratchetta a další. Na festivalu v Glyndebourne v roce 2012 provedli v její režii též Janáčkovu Lišku Bystroušku.

Rusalka v Glyndebourne byla od začátku památná. Londýnské filharmoniky roku 2009 dirigoval Jiří Bělohlávek a tehdejší kritika nešetřila chválou pro jeho porozumění hudbě a detailní práci s orchestrem. Úspěch sklidila i Ana María Martínez v titulní roli. Díky nastudování i scénickému provedení se hovořilo o nezapomenutelné inscenaci, která tak nastartovala své putovní desetiletí po různých evropských scénách. A jak je vidět, dodnes je stále živá a svěží.

A. Dvořák: Rusalka – Glyndebourne 2019 (foto Tristram Kenton)

Zahraniční režiséři mají tendenci rozumět české Rusalce jako pohádce o malé mořské víle. Melly Still uchopila koncept příběhu s psychologickým vhledem i filozofickým přemítáním nad otázkami, jako je odtržení se od vlastní přirozenosti, skutečná láska a posedlost, sexualita, hořkost zlomeného srdce a odpuštění.

Na inscenaci zaujme využití přiznané divadelnosti, která se nesnaží vést nerovný boj s konkurencí současných filmových efektů. Rusalčin příběh zde má pohádkovou snovost, občas zachází do explicitně realistických detailů a nebojí se krve, otevřeně dává najevo sexualitu postav lidského i nadpřirozeného světa.

A. Dvořák: Rusalka – Glyndebourne 2019 (foto Tristram Kenton)

Užití černého divadla, v tomto případě s pomocí „černých bytostí“ ze světa pod vodou, řeší technické provedení řady divadelní efektů a dává tak prostor samotnému divákovi pro dokreslení obrazu vlastní fantazií. Rusalka a její sestry jsou bytostmi rostoucími z vodních řas, vznášející se nad jevištěm v „nitru jezera“ s dokonalou iluzí beztížné vodní reality.

Libreto Jaroslava Kvapila je jedním z nejobtížnějších českých libret pro scénické zpracování, na druhou stranu obsahuje množství inspirace vším, co takové drama k úspěchu potřebuje, včetně milostné zápletky, dramatického spádu, ale i komediálních prvků. A režijní divadlo samo sebou tíhne k vlastnímu tvůrčímu uchopení. Divák je vystaven zajímavému vizuálnímu efektu, jehož součástí je změť tanečníků, statistů a množství drobných kreativních nápadů, chytající divákovo oko tak, aby se ani na sekundu nenudilo. Záleží však na typu diváka: jedni to vnímají jako nechtěné rozptýlení od ústředního příběhu, jiní to přijmou jako barvité ozvláštnění hlavní dějové linie.

A. Dvořák: Rusalka – Glyndebourne 2019 (foto Tristram Kenton)

Lesní žínky v prvním aktu jsou zpodobněny jako zpěvačky karaoke, jež do hudby třesou svými ňadry, ale raději než smyslnost budí spíše strach. Není divu, že Rusalka chce ze své každodenní reality utéct, a jedinou možnost nabídne Ježibaba: cestu mlčení bez možnosti jediného slova.

Rusalka se dostane do náručí svého Prince bez zakrývání svých erotických tužeb. Svatební hostina na zámku s množstvím lidí má sice snovou náladu, ale raději než radostné oslavy má charakter noční můry, v níž se nelze dovolat pomoci, zejména dostaví-li se na scénu Cizí kněžna. A tak, aby se Rusalce dostalo pozornosti od omámeného Prince, obletujícího exotickou sokyni, snaží se ho Rusalka přilákat zpět tím, že si sundává kalhotky. Při tom všem je Rusalka uvězněná v nadýchané svatební róbě, akcentující její křehké nohy, chycena do závoje, zřejmě záměrně evokujícího rybářskou síť.

A. Dvořák: Rusalka – Glyndebourne 2019 (foto Tristram Kenton)

Moment, kdy do svatební scény přichází Vodník, jehož vidí pouze Rusalka, budí obzvláště působivý dojem. Osamocená Rusalka hovoří se svým otcem, oba osvětleni proudem světla (osvětlení Paule Constable), zatímco v zatemněném pozadí pokračuje slavnost, nechávající postavy v dialogu bez povšimnutí.

Druhé dějství též nechá zaperlit komickému výstupu Hajného s Kuchtíkem a uvolní tak napjatou atmosféru dramatu mezi zámkem a jezerem. Není divu, že publikum se již nemůže dočkat na jejich další výstup v posledním dějství, kdy se obě postavy v lese nechají svést lesními žínkami a jako očarovaní se potácejí z lesa zpět na zámek. Colin Judson a Alix Le Saux sklidili za komické role zasloužené ovace publika.

Závěrečný duet Prince a Rusalky vyzněl intimně, až delikátně, jako katarze předcházejícího chaosu a traumatických událostí.

Slyšet hudební nastudování Londýnské filharmonie (London Philharmonic Orchestra) byl požitek sám pro sebe. Prostorem se výrazně nesl hudební motiv v harfě, partie dechových nástrojů zněly pevně, plné sytých barev. Přirozená a do děje bezchybně zapadající tempa i plasticky vymodelované fráze prozrazovaly, že dirigent Robin Ticciati diriguje orchestr s velkým porozuměním pro styl hudby konce 19. století a smyslem pro detail i celek dramaticko-hudební stavby operního díla.

A. Dvořák: Rusalka – Glyndebourne 2019 (foto Tristram Kenton)
  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na