Berliozův Benvenuto Cellini v Paříži a další aktuality v Operním kukátku

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Operní kukátko (141). Týden od 16. do 22. dubna 2018. V dnešním vydání najdete: Benvenuto Cellini v Opéra national de Paris. Roberto Alagna jako úspěšný Kalaf. Pavol Breslik mezi dvěma královnami – curyšská Maria Stuarda s Dianou Damrau. Bayreuth není jen Wagnerovo město – otevírá se barokní Markgräflichen Opernhaus Bayreuth. Sternenhoch v zahraničních médiích. Nejlepší operní výkony roku 2017 podle časopisu Opera. Opera na ČT art.


Benvenuto Cellini v Opéra national de Paris

Ač se to zdá poněkud podivné, Berliozova opera Benvenuto Cellini o slavném výtvarníkovi italské renesance zazněla na scéně pařížské Opéry od premiéry v roce 1838 teprve ve třech dalších, ne příliš úspěšných inscenacích. Nová inscenace, byť jde o koncepci v podstatě tradicionalistickou, snad tuto nepříliš povzbudivou statistiku změní.

Hector Berlioz: Benvenuto Cellini – Opéra national de Paris 2018 (zdroj FB Opéra national de Paris / foto © Agathe Poupeney/OnP)

Režisérem nového nastudování je proslulý divadelní a filmový tvůrce Terry Gilliam (zároveň je i spolutvůrcem scénografie společně s Aaronem Marsdenem), člen slavné britské skupiny komiků Monthy Pythons. Terry Gilliam, který nemá se svými filmovými projekty někdy štěstí (a z nejrůznějších důvodů zůstávají i nedokončeny), v roce 2011 debutoval i jako operní režisér. Jeho inscenace Berliozova Faustova prokletí v English National Opera byla přijata příznivě. Zaujal v ní i dějem spojeným s parodickými postupy a četnými odkazy na kulturní svět nejen Berliozovy doby. Inscenace pak byla přenesena i do Atverp a Gentu.

Všechny Gilliamovy divadelní inscenace vynikající osobitou výtvarnou koncepcí, obrazy zaplněnými postavami a četnými epizodními výjevy i střídáním vážného s komickým, popřípadě parodickým. Taková je i nová pařížská inscenace, zaplněná statisty i mnohočetným sborem, který si Berliozova partitura žádá. Stejně jako v mnoha dalších Gilliamových dílech se v jeho výkladu objevuje spojení vysokého a nízkého umění a až pošetilého lidského konání i fanfarónství bez hranic.

Hector Berlioz: Benvenuto Cellini – Opéra national de Paris 2018 (zdroj FB Opéra national de Paris / foto © Clarchen & Matthias Baus)

Současná pařížská inscenace Benvenuta Celliniho ale není původní, je totiž variantou režie z English National Opera v Londýně z roku 2014, byť pařížské obsazení je zcela odlišné. Mezitím ale inscenace prošla i jevišti v Barceloně, Amsterdamu a Římě. Je třeba poznamenat, že představení vzniklo ve spolupráci s anglickou režisérkou a choreografkou Leah Hausman. Pařížská produkce sklízí velmi rozdílná hodnocení od kritiků, ale zdá se, že se divákům líbí více než odborným recenzentům.

Hector Berlioz: Benvenuto Cellini – Opéra national de Paris 2018 (zdroj FB Opéra national de Paris / foto © Agathe Poupeney/OnP)

Bezesporu velkým lákadlem je vynikající obsazení představení. V titulní roli se představuje americký tenorista John Osborn, kterého jsme doposud znali především z koloraturních partů Rossiniho a Belliniho. Zpěvák, kterého jsme také měli možnost sledovat v několika přenosech z Metropolitní opery, se ale nyní koncentruje na přechod k dramatičtějším partům francouzského repertoáru. Po Benvenutu Cellinim ho čeká básník Hoffmann z Offenbachovy opery na Holland Festivalu v Amsterdamu, pak zpívá sice Elvina, Nemorina a Nadira, ale na podzim bude účinkovat v drážďanské inscenaci Meyerbeerovy opery Hugenoti. Part Raoula de Nangis je vypjatý a náročný, ale tenorista již s velkým úspěchem zpíval v několika inscenacích Eleazara v Hálevyho Židovce, což je asi právě vedle Celliniho jeden z největších úkolů pro francouzský tenorový repertoár (pokud odhlížíme od gigantického úkolu, kterým je Aenes/Énée z Berliozových Trojanů). John Osborn si v Paříži chytře rozvrhl síly a využil vynikající techniky i smyslu pro styl, včetně skvělé francouzské výslovnosti.

Partnerkou mu byla jihoafrická sopranistka Pretty Yende, která zpívala i na pražských sólových koncertech. Opět zaujala svěžestí hlasového materiálu, ale zřejmě jí v konečném výsledku a podle mínění většiny kritiků role ani francouzština příliš neseděly.

Ale norský barytonista Audun Iversen (v pařížském debutu) jako Fieramosca a především francouzská mezzosopranistka Michèle Losier v kalhotkové roli Ascania získali velké ohlasy u kritiků i publika. Veskrze kladně je hodnoceno hudební nastudování Philippa Jordana, které se mnohdy nese v závratně rychlých rytmech.


Pavol Breslik mezi dvěma královnami
Velmi rozdílné názory se dočteme v recenzích na premiéru (8. dubna 2018) Donizettiho opery Maria Stuarda v curyšské opeře. Přes hvězdné obsazení a skvělý inscenační tým ne všichni recenzenti projevují nadšení. Většinou z nich je dobře hodnoceno hudební nastudování Enriqueho Mazzoly, režijní koncepce Davida Aldena je tradiční a postavená na psychologické drobnokresbě postav. Vizuálně je inscenace působivá (scéna a návrhy kostýmů Gideona Daveye).

Gaetano Donizetti: Maria Stuarda – Opernhaus Zürich 2018 (zdroj opernhaus.ch / foto Monika Rittershaus)

Elegantní i významově obohacující je použití výrazných barev na dámských kostýmech. Poněkud těžkopádně působí ale v některých scénách bílá socha koně, která plní různé funkce během děje.

Za „hvězdné“ označují kritici vystoupení německé koloraturní sopranistky Diany Damrau jako Marii Stuardy. Její projev překypuje bohatou škálou výrazů a vášní i vrcholnou pěveckou virtuozitou.

Italská sopranistka Serena Farnocchia je chválena pro pohyblivost hlasu i emocionalitu projevu, ale většina kritiků nepovažuje její hlas za ideální pro belcantový repertoár (otázkou je, zda existuje ideální belcantový hlas vůbec?). Kritiky shodně zmiňují její vysoké herecké nasazení.

Gaetano Donizetti: Maria Stuarda – Opernhaus Zürich 2018 (zdroj opernhaus.ch / foto Monika Rittershaus)

Tenorista Pavol Breslik, v Curychu mimořádně oblíbený interpret, podle některých recenzí působí v roli Leicestera (debut v této roli) „příliš chlapecky“. Chválen je manžel Diany Damrau, basbarytonista Nicolas Testé, jako Talbot.


Roberto Alagna jako úspěšný Kalaf
Roberto Alagna
sklízí pozitivní až nadšené kritiky na první vystoupení ve vídeňské inscenaci Pucciniho opery Turandot. Definitivní přechod do repertoáru italských hrdinných tenorových rolí se vydařil.

Giacomo Puccini: Turandot – Roberto Alagna (Calaf) – Wiener Staatsoper 2018 (zdroj wiener-staatsoper.at / foto © Wiener Staatsoper GmbH/Michael Pöhn)

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat