Makabrální operní kabaret aneb Zábavný večírek u manželů Sternenhochových

Groteskní romaneto Ladislava Klímy Utrpení knížete Sternenhocha (1928) bývá zařazováno do často užívané, byť poněkud vágní kategorie kultovních textů. Literární kritika i umělecká veřejnost již po jeho uveřejnění, pokud vůbec reagovala, s hodnocením váhala, a to i pro autorovy životní postoje plné ostentativní revolty. A Ladislav Klíma dodnes existuje jako těžko zařaditelná osobnost na pomezí literatury a filozofie. Text po prvním vydání roku 1928 v nákladu 2.050 kusů (z toho 650 v přednostním) získal novou publikační a adaptační dynamiku teprve po roce 1990. Komunistická literární věda si s osobností Ladislava Klímy nevěděla rady a zařadila ho na index autorů spíše nežádoucích. Dalších pět porevolučních vydání již dokázalo spojit předlohu i s ilustrační praxí, z nichž jsou zajímavé zejména kresby Karla Nepraše pro třetí vydání v nakladatelství Paseka. Dalšími ilustrátory se stali Vladimír Kokolia a Bedřich Glaser.

Dílo bylo také přeloženo do řady jazyků, nejdříve do němčiny, kdy v roce 1966 vychází významné vydání doplněné kolážemi Jiřího Koláře. Po italském vydání roku 1983 následují překlady do maďarštiny (1990), bulharštiny (2000), ruštiny (2007), angličtiny (2008), holandštiny (2009), španělštiny a francouzštiny (2012) a makedonštiny (2016). Po roce 1990 byl text i několikrát adaptován pro divadelní jeviště a již v prvním porevolučním roce vychází v Dilii dramatizace vytvořená Jaroslavem Gillarem a Vladimírem Škutinou. Nicméně na scénách se prosazují jiné adaptace textu, například v Ostravě dramatizace Silvestera Lavríka (Láska jest hovadství, 1997) nebo v Českých Budějovicích (Utrpení Velkého románu aneb Božská Komedie s Lidskou tragédií, 1993), pro něž bylo společné propojení s dalšími Klímovými texty. Nejúspěšnější se stala dramatizace Davida Jařaba z roku 2007 pro Pražské komorní divadlo v Divadle Komedie, zachycená i v televizním záznamu. A již v šedesátých letech uvažoval o zfilmování látky český režisér Jan Němec, který film realizoval až po návratu z emigrace. Jeho snímek V žáru královské lásky (1990) byl přijat rozpačitě, ale obsazení zpěváka Viléma Čoka, podávajícího značně extravagantní výkon, do hlavní role již signalizovalo možnost adaptace do hudebně-dramatického tvaru.

Ivan Acher byl již autorem scénické hudby k činoherní produkci v Divadle Komedie, a jak uvádí v programu k představení, látka v něm rezonovala delší čas. Nová operní partitura se od původní scénické hudby výrazně odlišuje, jen je přenesen segment árie Helgy jako pietní připomínka vynikajícího činoherního představení. Skladatel, který je také libretistou opery, si s Klímovým textem poradil razantně. Ač na mnoha místech přejímá doslovně dialogické pasáže Klímovy prózy, dochází ke značné komprimaci předlohy. V deseti scénách shrnuje předlohu při zachování základní dějové linky prózy (byť s některými dílčími odchylkami vůči předloze, jako je vynechání postavy doktora Habebalda Wechselbalga, která splynula částečně s postavou Kuhmist, a další). Libreto výrazně upevnilo poněkud kolísavou dynamiku prozaického vyprávění ve velmi uzavřený tvar, věrný ale Klímovu bizarnímu světu a věrný především jeho fascinaci obskuritou a estetikou ošklivosti. Výsledný text libreta také zeslabuje některé Klímovy motivy těžko převoditelné na operní scénu jako autorovo misogynství nebo zájem o netradiční formy sexuality.

Překlad libreta do esperanta (Miroslav Malovec) působí jako určitý typ zcizovacího efektu a po několika minutách vede k zajímavému pozitivnímu úkazu u diváků, kteří se již ani nesnaží dešifrovat zpívané slovo na scéně a soustředí se na pouhý výraz zpívaného projevu a scénické dění. Přesto znalost literární předlohy je u diváka v případě tohoto díla více než žádoucí. Acherovo zhudebnění v délce přibližně osmdesáti minut se přes značnou polystylovost prostředků vyznačuje velkou konzistencí a smyslem pro hudební gradaci. Další rysem je výrazná rytmická složka celé kompozice. Při využití i transformaci některých klasických operních forem (árií, recitativů) a se širokým zařazením tanečních čísel slyšíme originálně zpracovanou inspiraci etnickou hudbou, klasickou modernou dvacátého století, filmovou hudbou a také kabaretní muzikou.

Acherovou silnou stránkou je vždy důmyslná instrumentace, a právě propojení živých nástrojů (housle, viola, kontrafagot a citera) a samplů i předehrané stopy přináší velmi dynamický zážitek, byť je třeba konstatovat, že akustické vlastnosti prostoru Nové scény nejsou zrovna ideální. Z toho důvodů jsou všichni sólisté amplifikováni, což poněkud znesnadňuje posouzení pěveckých výkonů. Možnosti amplifikace ale vyniknou v několika místech, kdy Helga promlouvá hlasem Deamonie, což připomíná zvukové postupy z filmu Vymítač ďábla.

Nejvýraznější výkon večera bezesporu podává koloraturní sopranistka Vanda Šípová, která s velkým vokálním, hereckým i pohybovým nasazením vytváří postavu Helgy, démonické ženy, jež zničí svého partnera i po své smrti. Vysoko položený part zvládá pěvkyně bravurně (jen v několika rychlejších pasážích v nejvyšším rejstříku amplifikace snad příliš zesiluje vibrato) a v nové roli se opět totálně fyzicky proměňuje. Výborně si vede i lyrický tenorista Sergej Kostov, který se od Sternenhochovy zamilované kantilény v počátku představení promění v halucinacemi trýzněného hrdinu. Poněkud matněji při premiérovém večeru vyzněly výkony Luďka Veleho jako příliš hlasově robustního Otce a Poety-Milence barytonisty Jiřího Hájka, který zpíval zřejmě v indispozici a jeho vystoupení chyběla jeho obvyklá energie a lehkost. Naopak živelností a nejlepším souladem s amplifikační technikou se vyznačoval výkon Terezy Marečkové v roli Kuhmist, která zároveň bravurně hrála na housle střídané s violou.

Efektní je choreografie Lenky Vagnerové, jež by se ale někdy mohla vyvarovat až stereotypního opakování figur a někdy též chybí smysluplnější pointace pohybové akce. Přesto právě výrazná choreografie určuje rytmus celé inscenace. Důmyslná scénografie Marka Cpina využívá objektů naší současné každodennosti v nečekaných souvislostech. A návrhy kostýmů Evy Jiřikovské zase inovují střihy období němého filmu dvacátých let, dovedené až k fantaskním tvarům nesoucím svébytné významy. Je třeba zmínit i líčení ve stylu expresionistických i pokleslých filmů němé éry.

Bývalý šéf činohry Národního divadla Michal Dočekal předvedl celistvou a velmi dynamickou režijní koncepci nesnadného díla ve výborném rytmu a s morbidními obrazy, odvozenými z Klímovy prózy. Dodržel rovnováhu mezi komickými, parodickými, tragickými i iracionálními prvky předlohy. Vedení představitelů do antipsychologického herectví až přes hranici parodie daného typu je účinné. Výrazně ve shodě se skladatelem také omezil filozofickou rovinu Klímovy prózy (filozofie na operním jevišti bývá většinou totiž nudná) ve prospěch dramatičnosti.

Světová premiéra opery Sternenhoch je příjemným překvapením současného domácího operního dění. Přes výlučnost námětu má představení potenciál oslovit i větší divácký okruh i pro pregnantnost a přístupnost zhudebnění. Samozřejmě však nejde o opus pro majoritního diváka, ale o vítaný příspěvek k možnostem současné operní tvorby.

Hodnocení autora recenze: 85 %

Ivan Acher:
Sternenhoch
Hudební nastudování, dirigent: Petr Kofroň
Režie: Michal Dočekal
Scéna: Marek Cpin
Kostýmy: Eva Jiřikovská
Světla: Ondřej Kyncl
Zvukový design: Eva Hamouzová
Choreografie: Lenka Vagnerová
Dramaturgie: Beno Blachut
Tereza Marečková (housle, viola)
Lukáš Svoboda (kontrafagot)
Michal Müller (citera)
Světová premiéra 7. dubna 2018 Nová scéna Národního divadla Praha

Sternenhoch – Sergej Kostov
Helga – Vanda Šípová
Otec Helgy – Luděk Vele
Kuhmist – Tereza Marečková
Poeta – Milenec – Jiří Hájek
Tanečníci – Fanny Barrouquére, Karolína Gilová, Klára Jelínková, Andrea Opavská, Jan Kodet

www.narodni-divadlo.cz