Plácido Domingo: Giovanni 230

Dvě představení Dona Giovanniho dirigovaná ve Stavovském divadle byla pro Plácida Dominga splněním snu. Být s ním přítomen takovému okamžiku je samozřejmě nezapomenutelné: vždyť v případě tohoto tenoristy – a také barytonisty, dirigenta a manažera – jde bezesporu o největší žijící osobnost světové opery. Mozartovo dramma giocoso zůstává ve vzpomínce na páteční večer až na druhém místě. Dramatičnosti i komice přece jen trochu chyběla ta nejvyšší elektrizující jedinečnost.
W. A. Mozart: Don Giovanni – Plácido Domingo – Stavovské divadlo 2017 (zdroj ND / foto Radovan Šubín)

Myšlenka oslavit letošních dvě stě třicet let od světové premiéry Mozartovy opery přímo na místě – a mimořádným způsobem – vznikla už v roce 2012 během pěvcovy návštěvy Prahy. Výsledkem několikaletých příprav bylo opětovné oživení základní podoby inscenace Václava Kašlíka a Josefa Svobody z roku 1969, sezvání laureátů Domingovy pěvecké soutěže Operalia a k nim přizvání tří tuzemských sólistů, zaznamenání opery a film o Praze. Samo o sobě úctyhodný organizační čin, i po umělecké stránce na úrovni.

Šestasedmdesátiletý Plácido Domingo vystupuje přiměřeně vitálně a zároveň zřetelně pokorně. Jistěže není typem dirigenta, který by od pultu inicioval ty nejjemnější nuance. Je praktik, Mozartovu operu zná nazpaměť a spoléhá na to, že sólisté a orchestr také. Vyzařuje z něj ovšem mimořádná autorita a pro hráče i pro pěvce musí být stejně mimořádně podnětné nechat se jím podporovat, řídit a ovlivňovat.

Zpočátku jako by hudba plynula v až příliš pomalém, opatrném a nezajímavém tempu. Ve druhé polovině večera a na vrcholu děje byl celkový dojem už mnohem příznivější. Orchestr hrál dobře, styl a dynamika byly zdrženlivě příjemné a vyvážené. Přesto přetrvává pocit, že nad možností mnohem energičtějšího přístupu převládá u Plácida Dominga idylické, nekonfliktní, pouze příjemné hudební pojetí. A vesměs tak působilo i scénické řešení a sami pěvci.

Inscenace Dona Giovanniho, která je jinak na stejné scéně běžně na repertoáru, a to od roku 2012, je vizuálně moderní. V dávné Svobodově koncepci, obnovené jednorázově jen pro tuto výjimečnou příležitost scénografem Danielem Dvořákem (podobně jako už v replice z roku 2006, po nějakou dobu tehdy uváděné), jsou protaženy lóže z hlediště až na jeviště, hraje se tedy jakoby v jednom prostoru a v dobových kulisách. Odpovídají tomu i výpravné kostýmy Theodora Pištěka. Dalších prvků bylo přítomno skromněji, po režijní stránce se Jiří Nekvasil pro tento účel držel v rámci naznačení příběhu a charakteru postav jen základních postupů. Na víc určitě ani nebyl při přípravě čas.

Do titulní role obsadil Domingo italského basbarytonistu Simona Alberghiniho, vítěze soutěže Operalia z roku 1994. Projevil se jako spolehlivě zpívající muž s příjemným hlasem, ale pro tuto úlohu bez potřebného charismatu. Anebo nešel do provedení fyzicky naplno. V každém případě nepůsobil ani jako prostopášný svůdce, ani jako bezskrupulózní cynik, nevyzařovala z něj energie, nebylo ho plné jeviště.

Mnohem mladší Rumun Adrian Sâmpetrean, také se spolehlivým a rovněž se světlým hlasem, byl jako Leporello o něco zábavnější, víc hrál, a to veskrze komickou figuru. Na poslech velmi příjemný pěvecký výkon přinesl do vyznění večera ruský tenorista Dmitry Korchak, v Domingově soutěži Operalia v roce 2004 první. Zde mu vesměs vyšly jak ryze pěvecké obrysy postavy Dona Ottavia, tak pokus učinit ji pokud možno psychologicky přirozenou a věrohodnou.

Donna Anna a Donna Elvira byly obsazeny dobře – Irina Lungu nabídla příjemný, zvládnutý, usazený a čistý hlas a Kateřina Kněžíková, pro kterou účast na tomto projektu patrně přinese nové zahraniční příležitosti, na sebe přes pochopitelný a trochu i zřejmý pocit velké odpovědnosti upozornila obdobným způsobem; pěvecky a oborově krásně zraje a sympatické bylo, že svou postavu neprezentovala jako hysterickou.

Zklamáním ovšem byla Julia Novikova – občas zpívala přibližně a pro Zerlinu nemá ani v hlase, ani v projevu potřebné a přesně vyvážené dávky nevinnosti, koketnosti a něhy. Jiří Brückler jako Masetto byl naopak autentický a potěšil. Třetí z českých sólistů mezinárodního týmu, Jan Štáva, se zhostil Komtura se ctí, ideální pro tuto roli by však asi byl ještě temnější a plnější témbr – a z těchto důvodů možná i vyšší věk.

Vědomí neopakovatelné výjimečnosti tohoto pozitivně laděného a harmonicky vyznívajícího projektu i projevy zasloužené úcty Plácidu Domingovi zvedly pochopitelně po finále opery publikum ze sedadel. Společenský význam události a na ni nabalených aktivit a jejich význam pro dobré mezinárodní jméno Prahy jsou nedocenitelné. A z hlediska hodnot hudebního divadla zůstane záznam tohoto večera vzácným dokumentem o pozdním, ale o to intenzivnějším protnutí Domingovy obdivuhodné kariéry s pražskými reáliemi a tradicemi.

Druhé, tedy nedělní představení 29. října – v den výročí premiéry – přenáší Národní divadlo živě na obrazovku na své piazzettě, náměstí Václava Havla.

Hodnocení autora recenze: 80 %

 

Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Dirigent: Plácido Domingo
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Josef Svoboda
Kostýmy: Theodor Pištěk
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr a sbor Národního divadla
27. a 29. října 2017 Stavovské divadlo Praha
(psáno z představení 27. 10. 2017)

Don Giovanni – Simone Alberghini
Leporello – Adrian Sâmpetrean
Donna Anna – Irina Lungu
Don Ottavio – Dmitry Korchak
Donna Elvira – Kateřina Kněžíková
Komtur – Jan Šťáva
Masetto – Jiří Brückler
Zerlina – Julia Novikova

www.narodni-divadlo.cz
www.domingomozartprague.cz

Hodnocení

Vaše hodnocení - Mozart: Don Giovanni (Stavovské divadlo 2017)

[Celkem: 31    Průměr: 2.5/5]

Související články


Reakcí (5) “Plácido Domingo: Giovanni 230

  1. Pri vsetkej ucte k Placidovi Domingovi si trufam povedat, ze jeho dirigentske pociny su este omnoho problematickejsie ako jeho (ne)slavna barytonova kariera. Recenzovane predstavenie som nevidel, zato ale pred niekolkymi mesiacmi Toscu vo Wiener Staatsoper pod jeho taktovkou. S prihliadnutim na tamojsi standard bolo predstavenie velmi tazky podpriemer. Nielenze chybali nuansy, chybali aj akekolvek dynamicke ci tempove kontrasty a castokrat nefungovala ani uplne elementarna suhra javiska a orchestra – verim, ze aj pod taktovkou tamojsich korepetitorov by dielo zaznelo lepsie.

  2. A já zase nedám moc na hudební kritiky, už jsem se mnohokrát setkal s dvěma kritikami na stejné představení a vysledek delal dojem, že oba pánové byli na úplně jiné inscenaci v uplně jiném divadle…počkáme si až nám to pustí na ČT art. Umírněné pojetí, jak jej popisuje recenzent, může vycházet z Domingova negativního postoje k hlavní postavě svůdníka žen a morálně narušené osoby. Pokud to ovšem ani představitel Dona Giovanniho z morálního hlediska odmítá naplnit, pak může vyznít idea této zpěvohry o něčem zcela jiném….

  3. O rozporuplnosti kritik stejného provedení musím dodat, že se moje domněnka právě potvrdila po přečtení recenze z časopisu Harmonie, kde recenzentka zcela v rozporu s recenzentem zde uvádí doslova: „Urostlý a elegantní Alberghini je pro postavu urozeného prostopášníka ideálním představitelem a jeho Giovanni vyzařuje přirozené charisma a autoritu. Také jeho sametově znějící hlas přidával jeho pojetí neodolatelného svůdníka další uvěřitelnost…“. Nevím,jakou funkci má tedy tzv.odborná kritika, když se diametrálně rozchází v hodnocení výkonu téhož pěvce ve stejném provedení??

Napsat komentář