Myšlenka oslavit letošních dvě stě třicet let od světové premiéry Mozartovy opery přímo na místě – a mimořádným způsobem – vznikla už v roce 2012 během pěvcovy návštěvy Prahy. Výsledkem několikaletých příprav bylo opětovné oživení základní podoby inscenace Václava Kašlíka a Josefa Svobody z roku 1969, sezvání laureátů Domingovy pěvecké soutěže Operalia a k nim přizvání tří tuzemských sólistů, zaznamenání opery a film o Praze. Samo o sobě úctyhodný organizační čin, i po umělecké stránce na úrovni.
Šestasedmdesátiletý Plácido Domingo vystupuje přiměřeně vitálně a zároveň zřetelně pokorně. Jistěže není typem dirigenta, který by od pultu inicioval ty nejjemnější nuance. Je praktik, Mozartovu operu zná nazpaměť a spoléhá na to, že sólisté a orchestr také. Vyzařuje z něj ovšem mimořádná autorita a pro hráče i pro pěvce musí být stejně mimořádně podnětné nechat se jím podporovat, řídit a ovlivňovat.
Zpočátku jako by hudba plynula v až příliš pomalém, opatrném a nezajímavém tempu. Ve druhé polovině večera a na vrcholu děje byl celkový dojem už mnohem příznivější. Orchestr hrál dobře, styl a dynamika byly zdrženlivě příjemné a vyvážené. Přesto přetrvává pocit, že nad možností mnohem energičtějšího přístupu převládá u Plácida Dominga idylické, nekonfliktní, pouze příjemné hudební pojetí. A vesměs tak působilo i scénické řešení a sami pěvci.
Inscenace Dona Giovanniho, která je jinak na stejné scéně běžně na repertoáru, a to od roku 2012, je vizuálně moderní. V dávné Svobodově koncepci, obnovené jednorázově jen pro tuto výjimečnou příležitost scénografem Danielem Dvořákem (podobně jako už v replice z roku 2006, po nějakou dobu tehdy uváděné), jsou protaženy lóže z hlediště až na jeviště, hraje se tedy jakoby v jednom prostoru a v dobových kulisách. Odpovídají tomu i výpravné kostýmy Theodora Pištěka. Dalších prvků bylo přítomno skromněji, po režijní stránce se Jiří Nekvasil pro tento účel držel v rámci naznačení příběhu a charakteru postav jen základních postupů. Na víc určitě ani nebyl při přípravě čas.
Do titulní role obsadil Domingo italského basbarytonistu Simona Alberghiniho, vítěze soutěže Operalia z roku 1994. Projevil se jako spolehlivě zpívající muž s příjemným hlasem, ale pro tuto úlohu bez potřebného charismatu. Anebo nešel do provedení fyzicky naplno. V každém případě nepůsobil ani jako prostopášný svůdce, ani jako bezskrupulózní cynik, nevyzařovala z něj energie, nebylo ho plné jeviště.
Mnohem mladší Rumun Adrian Sâmpetrean, také se spolehlivým a rovněž se světlým hlasem, byl jako Leporello o něco zábavnější, víc hrál, a to veskrze komickou figuru. Na poslech velmi příjemný pěvecký výkon přinesl do vyznění večera ruský tenorista Dmitry Korchak, v Domingově soutěži Operalia v roce 2004 první. Zde mu vesměs vyšly jak ryze pěvecké obrysy postavy Dona Ottavia, tak pokus učinit ji pokud možno psychologicky přirozenou a věrohodnou.
Donna Anna a Donna Elvira byly obsazeny dobře – Irina Lungu nabídla příjemný, zvládnutý, usazený a čistý hlas a Kateřina Kněžíková, pro kterou účast na tomto projektu patrně přinese nové zahraniční příležitosti, na sebe přes pochopitelný a trochu i zřejmý pocit velké odpovědnosti upozornila obdobným způsobem; pěvecky a oborově krásně zraje a sympatické bylo, že svou postavu neprezentovala jako hysterickou.
Zklamáním ovšem byla Julia Novikova – občas zpívala přibližně a pro Zerlinu nemá ani v hlase, ani v projevu potřebné a přesně vyvážené dávky nevinnosti, koketnosti a něhy. Jiří Brückler jako Masetto byl naopak autentický a potěšil. Třetí z českých sólistů mezinárodního týmu, Jan Štáva, se zhostil Komtura se ctí, ideální pro tuto roli by však asi byl ještě temnější a plnější témbr – a z těchto důvodů možná i vyšší věk.
Vědomí neopakovatelné výjimečnosti tohoto pozitivně laděného a harmonicky vyznívajícího projektu i projevy zasloužené úcty Plácidu Domingovi zvedly pochopitelně po finále opery publikum ze sedadel. Společenský význam události a na ni nabalených aktivit a jejich význam pro dobré mezinárodní jméno Prahy jsou nedocenitelné. A z hlediska hodnot hudebního divadla zůstane záznam tohoto večera vzácným dokumentem o pozdním, ale o to intenzivnějším protnutí Domingovy obdivuhodné kariéry s pražskými reáliemi a tradicemi.
Druhé, tedy nedělní představení 29. října – v den výročí premiéry – přenáší Národní divadlo živě na obrazovku na své piazzettě, náměstí Václava Havla.
Hodnocení autora recenze: 80 %
Wolfgang Amadeus Mozart:
Don Giovanni
Dirigent: Plácido Domingo
Režie: Jiří Nekvasil
Scéna: Josef Svoboda
Kostýmy: Theodor Pištěk
Sbormistr: Pavel Vaněk
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr a sbor Národního divadla
27. a 29. října 2017 Stavovské divadlo Praha
(psáno z představení 27. 10. 2017)
Don Giovanni – Simone Alberghini
Leporello – Adrian Sâmpetrean
Donna Anna – Irina Lungu
Don Ottavio – Dmitry Korchak
Donna Elvira – Kateřina Kněžíková
Komtur – Jan Šťáva
Masetto – Jiří Brückler
Zerlina – Julia Novikova
www.narodni-divadlo.cz
www.domingomozartprague.cz
