Zapomenuté knižní poklady. Plácido Domingo: Mých prvních čtyřicet let

  1. 1
  2. 2
Po Peteru Schreierovi, který nám v minulém dílu našeho seriálu přiblížil, jak vypadá svět očima pěvce, na nás dnes v Zapomenutých knižních pokladech čeká další věhlasný tenor – Španěl Plácido Domingo a jeho autobiografická kniha Mých prvních čtyřicet let.
Plácido Domingo – Praha 2017 (zdroj ND / foto Hana Smejkalová)

Plácido Domingo (narozen 21. ledna 1941) je široké veřejnosti znám jako jeden ze Tří tenorů. Účinkování v tomto pěveckém triu však představovalo jen jednu epizodu z jeho plodného uměleckého života – již od dětských let vystupoval s rodiči v zarzuelách, kromě zpěvu studoval také hru na klavír a dirigování, účinkoval v činohrách i v muzikálu, poté se začal věnovat opeře, zpíval na světových jevištích, kde spolupracoval se světoznámými dirigenty, řediteloval operním domům ve Washingtonu a v Los Angeles, založil soutěž Operalia pro mladé pěvce, v novém tisíciletí přešel k barytonovým rolím a průběžně se věnuje také dirigování (nejspíš zbytečně, ale přesto pro pořádek připomínám, že právě v těchto dnech diriguje Domingo v pražském Stavovském divadle dvě představení Dona Giovanniho v rámci oslav dvoustého třicátého výročí premiéry této Mozartovy opery). Přímo na stránkách portálu Opera Plus najdete pěkný a podrobný přehled Domingovy hudební kariéry v článku Mojmíra Weimanna k pěvcovým pětasedmdesátinám Když odpočívám, rezavím (zde).

„Všichni lidé, kteří udělali něco vynikajícího, něco skutečně vynikajícího, by měli, pokud jsou čestní a poctiví, svůj vlastní život popsat sami. Této choulostivé věci by se však neměli ujímat před svým čtyřicátým rokem.“ Těmito slovy kdysi zahájil svou autobiografii Benvenuto Cellini a hodí se i jako charakteristika Domingovy autobiografické knihy, k jejímuž sepsání pěvce těsně před jeho čtyřicetinami vybídl dirigent a spisovatel Harvey Sachs, který mu posléze pomohl dát tento životopis dohromady. Kniha dokumentuje soukromou i profesionální stránku Domingova života. Plácido Domingo v ní vypráví o své cestě ke zpěvu, o svých rolích, o hudební profesionalitě, o spolupráci se slavnými pěvci, dirigenty i producenty a o běžném životě operního divadla. Popisuje, jak pracují čtyři největší operní scény (La Scala, Vídeňská státní opera, Metropolitní opera a Královská opera Covent Garden). Pojednává i o vokálních cvičeních, nahrávací technice a také o svých plánech na založení operní školy. Kniha je ilustrována černobílými fotografiemi a najdeme v ní také téměř úplný seznam Domingových představení do jara roku 1983 a přehledný soupis jeho diskografie. V českém překladu Zlaty Kufnerové knížku vydalo pražské Nakladatelství Dita v roce 1995 (podle informací na přebalu měla v následujícím roce 1996 vyjít druhá Domingova kniha, pokračování životopisu s názvem Po padesátce, nakonec k tomu však nedošlo).

Plácido Domingo v roce 1979 (zdroj commons.wikimedia.org)

Než budete mít možnost začíst se do Domingovy inteligentní zpovědi (najdete ji v knihovnách i antikvariátech), nabízím krátkou ochutnávku.

 

Hudební prazážitky…

„O mé rané vnímavosti k hudbě se vypráví rodinná příhoda, týkající se matčina bratra Franciska, který byl mým kmotrem. Strýc Francisco, jemuž jsme říkali Paco, byl velký muž, hodně kouřil, a když mě matka přebalovala, stával prý občas poblíž, cpal si tabák do dýmky a zpíval španělskou píseň: Levántate, morenito, levántate resalao (Probuď se, snědý chlapečku, probuď se a buď čilý). Nevím, zda ten text nebo strýcův hlas měly vliv na uvolnění určitých svalů, ale několikrát jsem mu ten čerstvý tabák znehodnotil. Byla to zřejmá reakce na hudbu, nechť však jiní rozhodnou, zda pozitivní, či negativní.“

První role na „velkém“ jevišti – v muzikálu My Fair Lady v Mexiku

„Ač se to může zdát neuvěřitelné, My Fair Lady se hrála denně a v neděli dokonce dvakrát. Neměli jsme jediný den volna. Celkově jsem bez přestávky zpíval ve sto osmdesáti pěti představeních. Pokud člověk hraje či zpívá totéž celé měsíce, začne mu to jít na nervy, a tak si vymýšlí různé žertíky, které by tu jednotvárnost zpestřily. Někomu se podstrčí židle se zlomenou nohou, takže spadne na zem, jinému se zase zaklepá na dveře šatny, a když dotyčný otevře, chrstne se na něj voda přesně ve chvíli, kdy má jít na jeviště. Jednou jsme namočili falešný knír Jorge Lagunese (tenorista, který zpíval roli učitele maďarštiny Karpathyho) do chemického roztoku, takže páchl po výkalech. Kolegové, kteří s ním měli na scéně dialog, proto změnili část textu, místo ,ten odporný Maďar‘ říkali ,ten smradlavý Maďar‘. Na všechny došlo. Také jsem býval častou obětí. Abych vypadal jako opravdový ochlasta, nosil jsem ošklivé, potrhané šaty a boty, ale během představení jsem se musel převlékat do elegantních šatů a bot, protože jsem zpíval také ve sboru. Když jsem se jednou večer začal přezouvat, zjistil jsem, že mi boty přibili k podlaze – každou pěti hřebíky!“

První Otello v Hamburku

„Zpívat Otella ve čtyřiatřiceti letech bylo pro mne riskantní, neboť jsem se řídil vlastním instinktem, jak si uchovat zdravý hlas a schopnosti, v rozporu s varováním odborníků. Mé poslední představení před prvním Otellem byla Bohéma v Hamburku […] Rolf Liebermann veřejně prohlásil: ,Natahujte uši a poslouchejte Plácida, protože tohle zřejmě bude jeho poslední Bohéma.‘ Chtěl tím říct, že nadcházející Otello mi zničí hlas.

Premiéra pro mne byla silným citovým zážitkem. Všechno probíhalo skvěle, obecenstvo i novináři reagovali s obrovským nadšením. Celkem jsem zpíval pět představení, přičemž jsem měl mezi druhým a třetím na programu Tosku, abych si ověřil, jak bude můj hlas reagovat. Během opery Tosca, kterou dávali pátého října na svátek svatého Plácida, jsem vykřikl ,Vittoria, vittoria!‘, udělal jsem svůj obvyklý dramatický úklon – a přistál jsem na nose. Když jsem dopadl na podlahu, ošklivě to chřuplo, a já jsem brzy zjistil, že mám pod tváří louž krve. Bolelo to sice, ale já jsem představení dokončil. Jen jsem se velice bál, aby se mi nějakou změnou v nosní dutině trvale nezměnila zvučnost hlasu. Naštěstí to dopadlo dobře. […]

  1. 1
  2. 2

Mohlo by vás zajímat


Komentáře “Zapomenuté knižní poklady. Plácido Domingo: Mých prvních čtyřicet let

  1. Bohužel Domingo nedokázal zvládnout to, o čem píše v závěru: Rozhodně nechci patřit k pěvcům, o nichž si lidé říkají: ,Proboha, on ještě zpívá! To nemá žádnou soudnost?‘
    Jeho “barytonové” kreace zbytečně snižují jeho úspěšnou tenorovou kariéru. Co se ještě dalo akceptovat jako zajímavé rozloučení s jevištěm – role Simona Boccanegry před ca. 10 lety, se změnilo v utrpení. Kéž by raději dostali prostor mladší, skuteční barytonisté.

Napsat komentář