Francesca da Rimini ve Scale, Křenkův Diktátor s Borisem Prýglem v Mnichově

Francesca da Rimini v Teatro alla Scala
Bohužel našimi operními scénami stále opomíjená opera z období pozdního italského verismu Francesca da Rimini zažila velmi úspěšnou inscenaci v Teatro alla Scala v Miláně. Čtyřaktová opera s libretem podle stejnojmenné tragédie ve volném verši italského dekadentního literáta Gabriella d’Annunzia zažila premiéru pět měsíců před vypuknutím první světové války. D’Annunziova hra neměla, ostatně jako řada jeho dramat, zvláštní úspěch při světové premiéře roku 1901, a to i přes účast slavné tragédky Eleanory Duse v titulní roli, která v té době byla také dramatikovou milenkou. Renesanční příběh tragické lásky Francescy a Paola byl zpracován skladatelem Francescem Zandonaiem jednak v duchu dosavadní veristické estetiky, ale orchestrálně velmi bohatá partitura vykazuje i četné inspirace francouzským impresionismem, především dílem Clauda Debussyho.

Nové milánské nastudování tohoto půvabného operního díla, které se s přestávkami stále vrací na italská jeviště, je dílem Fabia Luisiho. Ten se soustředil na detailní vykreslení zvukomalebné partitury a dokázal dát nastudování velké kontrasty mezi pasážemi vášně a msty a čistého lyrismu zamilovaných mladých lidí. Pozoruhodná a všemi kritiky vysoce hodnocená je režie známého anglického režiséra Davida Pountneyho, která pracuje s ohromující obrazovou symbolikou. Ve scénografii Leslieho Traverse tak čtyřem dějstvím dominuje obrovská otevřená kniha, jež funguje zároveň jako lože (s odkazem na scénu čtení zamilované dvojice), obrovská antikizující ženská plastika, technizující stavba pevnosti s obrovským dělem pro scénu obléhání nebo takřka nezmenšený model dvojplošníku. Stejně jako kostýmní návrhy proslulé oděvní designérky Marie-Jeanne Leccy se scénografie orientuje na obrazové elementy inspirované první světovou válkou i Mussoliniho diktátorskou érou (uniformy, zbraně a výstrojní doplňky).

Ve výtvarné složce inscenace je obdivuhodná syntéza italského modernistického výtvarnictví dvacátých až třicátých let (de Chirico a futurističtí malíři, zejména Prampolini) s antickými a středověkými odkazy do velmi stylového celku podpořeného efektní světelnou režií.

Velmi solidní je obsazení. Maria Jose Siri, která zde na scéně Teatro alla Scala zpívala již několik veristických hrdinek a naposledy zaujala jako Čo-Čo-San v Pucciniho Madama Butterfly (zahajovací představení roku 2016, převzaté i Českou televizí), dává roli adekvátní dramatický výraz i vokální výdrž. Vyvážené hlasové prostředky ve všech rejstřících dokáží vytvářet velmi emocionální dojem. Představitelsky její postavě trochu chybí elegance hrdinky dekadentní předlohy, ale vokální obraz postavy je veskrze působivý.

Druhou polovinu tragického páru, Paola il Bella, zpíval argentinský tenor Marcelo Puente. Tenorista zaskočil v pozdní fázi zkoušek za zdravotně indisponovaného Roberta Aronicu. Jeho Paolo je spíše hrdinský voják než milenec. Vokálně zvládl part dobře, ale hlasu trochu chybí měkkost a zřejmě nedostatek zkoušek neumožnil vytvoření zatím výrazově plastičtější postavy. Kvalitně jsou obsazeny další role: Gabriele Viviani (Gianciotto), Luciano Ganci (Malatestino), Alisa Kolosova (Samaritana) a další.

Inscenace s premiérou 15. dubna 2018 se zopakuje ještě ve čtyřech dubnových reprízách i dalších čtyřech květnových představeních. Toto pozoruhodné dílo italského verismu, jak jsem již uvedl v úvodu, by si zasloužilo, aby ho poznal i český divák. Bohužel ten měl zatím možnost jen zhlédnout inscenaci z Metropolitní opery, která ale zaujala pěveckými výkony i starším a tradičnějším, nicméně adekvátním inscenačním stylem.

Ullmannův Rozbitý džbán a Křenkův Diktátor v Mnichově
Operní studio Bayerische Staatsoper v Mnichově připravilo večer se dvěma kratšími operními díly. Prvním z nich je jednoaktová opera Ernsta Kreneka (Křenka) Der Diktator (Diktátor).

Ač opera vznikla pro festival moderní operní tvorby ve Wiesbadenu s premiérou v roce 1928 a Krenekova předešlá tvorba byla spíše expresionistického ražení, partitura Diktátora se nese ve velmi melodickém duchu zhusta pucciniovského stylu. Tragikomický příběh charismatického diktátora (postava je inspirována Benitem Mussolinim), jeho manželky a páru mladého slepého důstojníka a jeho ženy Marie, do jejichž osudu tvrdě zasáhlo použití smrtícího plynu na frontě, libretisticky zpracoval sám skladatel.

S druhou prací provedenou v dvojprogramu, se čtyřicetiminutovou operou skladatele Viktora Ullmanna Der zerbrochene Krug (Rozbitý džbán), ji spojuje téma moci a jejího zneužití jedincem.