Hřešit myšlenkou, protivit se slovem aneb Česká premiéra Brittenova Billyho Budda

  1. 1
  2. 2
Operní soubor Národního divadla v Praze připravil dlouho očekávanou inscenaci opery Benjamina Brittena Billy Budd (1951) a tím také v české premiéře doplnil další jevištní dílo tohoto uznávaného anglického skladatele druhé poloviny dvacátého století do seznamu jeho již uvedených opusů na českých scénách. Bohužel seznam Brittenových jevištních děl nastudovaných našimi soubory stále ještě není kompletní. Britský dirigent Christopher Ward hudebně připravil operu v původní čtyřaktové verzi a režie nelehkého díla zcela bez ženských postav byla svěřena Danielu Špinarovi.

Text Billyho Budda je společným dílem libretistů Edwarda Morgana Forstera a tehdy již osvědčeného Brittenova spolupracovníka Erica Croziera (autora libret k operám Albert Herring a Let’s Make an Opera). Protože uznávaný spisovatel Edward Morgan Forster, autor i českému čtenáři známých děl jako Cesta do Indie nebo Pokoj s vyhlídkou, projevoval obavy z vlastní malé zkušenosti s dramatickým, natož libretistickým psaním, skladatel propojil schopnosti divadelního praktika Croziera a Morgana.

Za přímé a intenzivní spolupráce skladatele a libretistů vznikl text během několika měsíců. Tvůrci byli poněkud rozladěni, když se dozvěděli o uvedení opery na stejný námět. Italský skladatel Giorgio Federico Ghedini uvedl takřka současně svou operní verzi – celovečerní operu-oratorium o jednom aktu a prologu Billy Budd podle Melvillovy novely. Ale na benátskou premiéru Ghediniho opery (1949), ač disponovala velmi kvalitním libretem od budoucího nositele Nobelovy ceny Salvatoreho Quasimoda, nenavázala další kontinuální nastudování ani trvalejší ohlas. Tvůrci anglické opery velmi úspěšně převedli Melvillovu zápletku do tvaru operního libreta o čtyřech aktech, které jsou rámovany sólovými výstupy Kapitána Vereho. Změny oproti próze jsou jen nepatrné, pro charakterizaci tří hlavních postav byly v libretu využity delší monologické scény. Hlavním rozdílem je pak zařazení monologu zestárlého Vereho v závěru díla, protože postava v Melvillově textu umírá záhy po tragických událostech na palubě královské lodi Indomitable.

Stejně jako v předchozích i následujících Brittenových dílech pracují tvůrci se zastřenými motivy chování a jednání postav, které se až postupně divákovi zjevují (což je také rozdílné vzhledem k režisérově výkladu, kdy od začátku představení absentuje relativizující pohled na Špinarem jasně definované morální kontury hlavních postav). Stejně jako další Brittenova díla tato opera tematizuje nevinnost a její ztrátu, také homosexuální přitažlivost v latentní podobě. Navíc vzhledem ke skutečnosti, že Melvillova novela byla poprvé publikována více než čtvrtstoletí po jeho smrti, je zde možné široké pole výkladů. Řada literárně-vědných explikací pak také pracuje s přenosem křesťanských schémat do zápletky a modernější výklady se soustředí na psychoanalytický výklad, především potlačení touhy a hledání otcovského vzoru.

Benjamin Britten: Billy Budd – ND Praha 2018 (zdroj ND Praha / foto Patrik Borecký)

Režisér Daniel Špinar v celkové koncepci dal přednost tématu homoerotické fascinace před abstraktnějším tématem nesouladu práva a spravedlnosti, kterým se autor předlohy Herman Melville zabývá především. Vydatnou pomocí režisérovu záměru – vytvoření jakési balady o zakázané mužské touze – je vizuální složka inscenace, zejména choreografie Radima Vizváryho a účast akrobaticko-pohybového souboru Losers Cirque Company. Pohybová složka znamenitě doplňuje a spoluvytváří fyzické herectví operních zpěváků. Výtvarná inspirace tvůrců dosahuje širokého spektra, především v kompozicích z lidských těl poznáváme dílo anglického literáta a výtvarníka Williama Blakea (což byl také jeden z oblíbených autorů Benjamina Brittena, který na jeho básnické texty zkomponoval písně), ale i dílo Vincenta van Gogha (Vězeňský dvůr) nebo estetiku inscenovaných fotografií současných ikon homoerotického umění Pierra a Gilla.

Silně redukovaná scénografie Lucie Škandíkové se omezuje na sterilní vykachličkovaný prostor, řešení tolik oblíbené u současných scénických výtvarníků (například Es Devlin v inscenaci Straussovy Salome v Covent Garden), a několik významotvorných prvků (postel, roztříštěná rakev). Nahrazení původního klaustrofobního prostředí paluby a podpalubí uzavřeným prostorem s geometrickým rastrem ve většině scén funguje, poněkud ale selhává v závěru opery, kdy má být Billy oběšen na ráhnu (které není samozřejmě součástí scény, a tak ho Vere symbolicky protne/penetruje bodnou zbraní). Promyšlená barevnost scény, zřejmě odvozená od barev moře a oblohy, je sugestivní a dobře se propojuje s barevnou škálou kostýmů Marka Cpina (byť černá pro zloducha Claggarta a bílá pro Billyho Budda je snad až příliš návodná). Kostým Kapitána Vereho se pak ve své tvarové (předimenzované šosy) a barevné stylizovanosti (šedavě modravá na pomezí mezi černou a bílou, tedy zlem a dobrem) poněkud míjí účinkem. Nepomáhá představiteli postavu významově dotvořit, spíše ho nutí k operetnímu „přehazování vlečky“, a ani nevnáší do obrazu inscenace nutný pocit Vereho vrozené autority.

Benjamin Britten: Billy Budd – ND Praha 2018 (zdroj ND Praha / foto Patrik Borecký)
Reklama
  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Britten: Billy Budd (ND Praha 2018)

[Celkem: 53    Průměr: 4.1/5]

Mohlo by vás zajímat


3
Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment
2 Comment threads
1 Thread replies
0 Followers
 
Most reacted comment
Hottest comment thread
3 Comment authors

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
nejnovější nejstarší nejlépe hodnocené
Upozornit na
Bradley

Dobrý den.Díky za recenzi. Prosíme jenom o věcnou úpravu. V Billy Buddovi zpíval sbor Státní opery nikoli sbor Národního divadla jak uvádíte. Díky za nápravu!

Dobrý den, děkujeme za upozornění, v textu jsme již opravili.

Ares

Dobrý den. Ještě malý detail. Pod hlavním titulkem je uvedeno:”Operní soubor Národního divadla v Praze připravil dlouho očekávanou inscenaci opery”. Možná by se mělo také nahradit “operním souborem Státní opery”.