Operní panorama Heleny Havlíkové (249)

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4
Ostravská Rusalka se střetem idealistické pohádky a lidského konzumu. - Původní dvouaktová Halka Capelly Cracoviensis. - Zeffirelliho stále vzorová Turandot z MET. - Inspirace na dny příští.
Rusalka – Národní divadlo Moravskoslezské 2019 (zdroj facebook)

Ostravská Rusalka se střetem idealistické pohádky a lidského konzumu

Ostravské Národní divadlo moravskoslezské zahájilo ve čtvrtek 17. října 2019 v Dvořákově divadle operní sezonu 2019/2020 premiérou Rusalky Antonína Dvořáka v hudebním nastudování Jakuba Kleckera a v režii Radovana Lipuse. Inscenátoři Dvořákovu a Kvapilovu lyrickou poetiku pohádky zcivilnili včetně hudební střízlivosti a Rusalčinu touhu po lásce a lidské duši konfrontují se současnou konzumní společností, krátkozrace nerespektující prastaré mystérium zákonů přírody. V tomto smyslu lze z inscenace vyčíst i ekologické varování.

Jakub Klecker zvolil v rámci zavedených temp lyrické pohádky, jak dal své opeře podtitul Dvořák, střídmé, věcné (a z hlediska souhry bezpečnější) pojetí bez romanticky rozevláté agogiky a vln dynamiky v rámci frází i impresionistických odstínů barev. Je to jistě jeden z možných přístupů, když jeho součástí bylo i vyvážení Dvořákovy bohaté instrumentace vůči sólistům, třebaže lze právě v případě Rusalky s takto „pragmatickým“ pojetím 21. století polemizovat. Tak to ostatně činí v programové brožuře přímo režisér Radovan Lipus, když operu považuje za velmi emotivní, protože „Dvořákova hudba a Kvapilovo libreto v sobě nesou výraznou silnou vášeň, ale z velké části také neodvratnou temnotu“. Bez diskuse ale zůstává, že by nemělo docházet k nesouhře při nástupech a sekce dřevěných dechových nástrojů by se měla (jako v minulosti už několikrát) vyvarovat intonačních nepřesností. Hornisté ovšem své exponované party při premiéře zvládli výborně.

Radovan Lipus byl pro dvanácté ostravské uvedení Rusalky osloven se zadáním vytvořit repertoárovou inscenaci, která by se měla v ostravském „kamenném“ divadla hrát dlouho. Coby úspěšný činoherní režisér nebo autor televizní série Šumná města do hájemství opery vstoupil teprve před třemi lety, když za Thomasova Hamleta – také v Ostravě – sklízel mnohá uznání (Cena diváků na festivalu Opera v roce 2017). Lipus se scénografem Davidem Bazikou, kostýmní výtvarnicí Ha Thanh Špetlíkovou, autorem videoprojekce Otakarem Mlčochem a choreografkou Janou Hanušovou interpretoval pohádkový svět vodní říše nikoli jako necitelnou vodní moc, ale s idealismem báchorky, proti níž postavil komerčně arogantní, až mafiánský svět lidí, který vše, co se vymyká nastoleným pravidlům, nemilosrdně vypuzuje. Rusalčina upřímná touha po lidské lásce v něm nemá místo. V inscenaci se tak střetávají nejen dva neslučitelné světy Dvořákovy opery, ale i ne zcela kompatibilní, až heterogenní vklady jednotlivých tvůrců inscenace, který nepůsobil jako jednolitý tým.

Pohádkovému světu vévodí Vodník coby otcovsky milující laskavý tatínek v zeleném fraku s dlouhými šosy, který si za radostného povykování žínek vypiplá Rusalku od miminka v modro-stříbřité zavinovačce přes malou roztomilou holčičku, jak vidíme v předehře (a můžeme dumat, od kdy že se vodní víly stávají nesmrtelnými). Jako dospělou dceru svou zamilovanou vílu ale od touhy po lidské duši už tatínek odvrátit nedokáže, jeho předtucha se naplní a na konci odchází smutný a osamělý s bezvládnou holčičkou v náručí. 

Rusalka – Národní divadlo Moravskoslezské 2019 (zdroj facebook)

Proti tomu inscenátoři vyostřili arogantně bezohledný svět lidí současnosti s pozlátkovým igelitovým leskem v blyštivě chladném, manažersky konferenčním prostoru. Pohledy personálu a hostů se skrývají za černými mafiánskými brýlemi, hajný využívá příležitosti jako kradmý zlodějíček lahví vína, které strká do podnikatelského kufříku. Kýčovitý billboard avizuje se srdíčky a obličeji Prince a Rusalky svatbu, která se nakonec nekoná, protože ženicha omrzí, když se mu nepodařilo se zmocnit nevěstina klína na stole s nařaseným ubrusem. Místo slavnostní polonézy společnost cizorodou Rusalku s agresivním opovržením vypuzuje a svatebního pochodu „Květiny bílé po cestě“ využije k pomstě: přišlápnutím závoje Rusalce nejdřív zabrání, aby odvrátila Prince od hrátek s Cizí kněžnou, a nakonec z dlouhé vlečky udělají pro a priori odsouzenou vetřelkyni jakousi „svěrací kazajku“.

Lipus postavil inscenaci na několika znacích. Především na znaku kruhu, resp. kružnice. Se scénografem Davidem Bazikou uzavřeli Rusalku do tří ubíhajících vrstev dostředivých kruhů, které se do hloubi jeviště zmenšují až k hodinovému stroji jako odvrácené straně „Měsíčku“, v pohádkovém světě kupodivu s realistickým povrchem, jak ho známe ze záběrů kosmonautů. Orloj času pak stále zběsileji neúprosně odměřuje Rusalčin pobyt ve vůči ní nepřátelském světě lidí. Kruh inscenátoři zreplikovali i jako gymnastickou obruč, s níž si hraje Rusalka coby dívenka, která se jako připomínka věku nevinnosti objevuje v průběhu celé inscenace (Kateřina Ryšková). A je to nakonec tato obruč, kterou Rusalka k sobě obemkne Prince ke smrtícímu polibku. Toto fitness nářadí ale má k magičnosti symbolu odpovídajícího této klíčové scéně odpuštění přece jen daleko. 

Rusalka – Národní divadlo Moravskoslezské 2019 (zdroj facebook)

Dalším důrazně uplatňovaným inscenačním motivem je šíp, nejen jako zbraň, s níž Princ střílí z kuše na lovu, ale jako zhmotnění důvodu, proč Rusalka touží po proměně z víly v člověka: Se šípem se láskyplně mazlí, zatímco Vodník ho hněvivě rozlomí. Rusalka pak tyto „relikvie“ pečlivě uchovává, když žadoní u Ježibaby o lidskou duši, a je zasahována celou sérií střel, když ji proměněnou v dívku najde Princ. Inscenátoři pracují také s barvami, poněkud prvoplánově s měsíční bílou, blyštivě stříbrnou, krvavě rudou, lesní zelenou, melancholicky fialovou. 

  1. 1
  2. 2
  3. 3
  4. 4

Mohlo by vás zajímat


Komentáře. Respektujte prosím pravidla diskuze.

Please Login to comment

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.

  Subscribe  
Upozornit na