Dušan Růžička: Slovenská pěvecká škola? Hluboká tradice a žádné univerzální metody!

Česká opera a lidé kolem ní online (21): Dušan Růžička - O tenoristovi Dušanu Růžičkovi slyšíme v poslední době víc a víc. Patří k těm, kteří si trpělivě, po drobných krocích a na dlouhých tratích vyšlapávají svou vlastní cestu. Hudba, zpěv a divadlo tvoří střed jeho zájmu od dětství. Vystudoval Pražskou konzervatoř, zcestoval kus světa jako sborista, okusil také strohé prostředí byznysu a stal se soukromým žákem věhlasné slovenské pedagožky. První kroky na divadelních prknech absolvoval v opavském Slezském divadle, kde si na své konto připsal také první hlavní úlohy. Dnes je kmenovým členem operního souboru libereckého Šaldova divadla, kde nejnověji zaujal diváky a odbornou veřejnost jako Ladislav ve Smetanových „Dvou vdovách“.
Dušan Růžička (zdroj archiv umělce)

 

Když se nejdřív vrátíme k vašim studijním začátkům na Pražské konzervatoři, jak moc jste byl „popsaný list“, když jste se na školu dostal?

Už tehdy jsem měl docela hluboké hudební kořeny; ke zpěvu jsem se dostal velmi záhy, coby žák druhé třídy základní školy jsem začal zpívat ve sboru. O rok později mě rodiče přihlásili do Kühnova dětského sboru. A tam jsem vydržel až do svých osmnácti let.

A vztah k operní  tvorbě?

Za ten vděčím festivalu v Bregenzi, kde jsem se coby člen sboru zúčastnil produkce Bizetovy opery Carmen s Marjanou Lipovšek. To mi bylo kolem deseti let, už tehdy jsem si hudební divadlo zamiloval a zároveň si vyzkoušel, jaká je toto povolání řehole. Brzy jsem si ke zpěvu také připojil hru na klavír a na varhany a všemu tomu se věnoval souběžně se studiem gymnázia. A až po maturitě jsem se přihlásil na Pražskou konzervatoř, kde mě na přijímací zkoušky na několika hodinách připravila profesorka Jarmila Krásová.

Ve vašem případě je to ale opravdu dlouhá cesta od absolvování studia, přes první profesionální kroky, několik let zcela mimo uměleckou sféru, soukromá studia, hostování, a pak teprve angažmá v divadle, kde jste teď…

To je pravda, ale že to bude na dlouho, jsem si tenkrát neuvědomoval, a kdybych to tehdy věděl, nejspíš bych se ke zpěvu tolik nehrnul. Musím ale říct, že konkrétně klavírní průprava se mi velice vyplatila. V osobách Boženy Kronychové a Emila Hradeckého jsem měl štěstí na pedagogy a dnes si můžu kterýkoli part i doprovod při studiu zahrát. Role se díky tomu učím většinou sám a nepotřebuji tolik korepetic…

Známe vás jako interpreta se širokým žánrovým rozpětím, už tehdy jste také přičichl k muzikálové a operetní hudbě?

Ano, už tenkrát jsme ve škole zpívali úryvky z West Side Story… Dnes účinkuji mimo jiné ve Funny Girl či v Mam‘zelle Nitouche a vědomě a cíleně se snažím o neoperní podání. Byť ve všech žánrech vycházím ze stejného technického základu.

Jak vypadalo vaše seznámení s realitou v uměleckém provozu, jaké představy o uměleckém světě jste měl?

Věděl jsem přesně už na škole, že tohle řemeslo chci dělat, ale chybělo mi ono divadelní know-how. Sebevědomí a herecké zkušenosti jsem tedy nasbíral až v ostrém provozu, když začaly přicházet operní role. A také až tehdy jsem si postupně uvědomil, co všechno obnáší ztvárnění role na jevišti; nejde jen o to, naučit se noty a zazpívat je, ale vydržet tři hodiny neslézt ze scény a odzpívat třeba deset, dvacet či padesát repríz. A to vám žádná škola nedá.

Dušan Růžička (zdroj saldovo-divadlo.cz)

Vaše sólová kariéra přišla až mnoho let po absolvování konzervatoře…

Vděčím za trpělivé a citlivé vedení při budování hlasové techniky, základního nástroje, díky němuž jsem po škole byl bez problémů schopen zazpívat rozsáhlejší part v kantátě, oratoriu, mši, písně nebo třeba výběr árií z té které operní role. Ale na uchopení kompletní úlohy v opeře a její ztvárnění na jevišti jsem se tehdy necítil. Díky tomu jsem ale po škole prožil krásné období čtyř let s Pražským komorním sborem, s nímž jsem coby jeho člen procestoval Evropu i další kouty světa, navštívil jsem zajímavé akce jako třeba Rossiniho festival. A potkal se osobně s řadou významných zpěváků, což je rovněž k nezaplacení.

Ale pak jste, pokud vím, na umělecký svět zcela rezignoval, vrhl jste se na byznys a několik let úspěšně prodával nábytek…

Ano, pracoval jsem u několika velkých společností, působil jsem na jejich centrálách jako specialista prodeje. Další škola, kterou zpětně velmi oceňuji. Díky tomu jsem zjistil, jak věci v ekonomice fungují, že se v této sféře cílí především na výkon a zisk. A díky této zkušenosti si také dnes velmi považuji svého současného zaměstnání v operním divadle…

Máte z té doby nějaké přátele, které se vám podařilo k opeře přivést jako diváky?

Minimálně. Spíše jsem budil tímto zaměřením zájem na přijímacích pohovorech. Ale pár lidí se pak přišlo do divadla i podívat a mezi mými nadřízenými byli i pravidelní návštěvníci pražské Státní opery. A musím říct, že jsem zas taková bílá vrána nebyl, několik lidí s uměleckým vzděláním jsem potkal i v byznysu…

Každopádně pak jste si dal ještě „druhou šanci“? Po několika letech jste se ke zpěvu vrátil a začal dojíždět na soukromé hodiny na Slovensko…

Prostě jsem to zkusil. Nejprve u přijímaček na pražskou HAMU, ale tam to nevyšlo. Stal jsem se tedy soukromým žákem profesorky Zlatice Livorové, která většinu svého profesionálního života zasvětila pedagogické dráze a z jejíž třídy vzešli takoví sólisté jako Eva a Dalibor Jenisovi, Otokar Klein, Terézia Kružliaková nebo z těch nejmladších Lenka Máčiková. Studia u profesorky Livorové mi nesmírně pomohla. Často jsem se také vídal s jejím manželem, věhlasným tenoristou Františkem Livorou, někdejším sólistou Slovenského národního divadla v Bratislavě, který mi při našich setkáních s chutí předzpívával tenorové party.

Dodnes společně pracujeme a do Bratislavy si k ní vozím nové a nové role. I po osmi letech mě Zlatica Livorová dokáže stále někam vést. Samozřejmě, že s narůstajícím divadelním provozem si vytyčuji i svou vlastní cestu. Ale dokážu – a neustále to aplikuji – si nad každým novým partem pomyslet, co by tomu řekla Zlatica. U ní se totiž na nějakém stupni vyspělosti nekončí. Ona dokáže ve způsobu utváření tónu, stavbě frází, práci s výslovností jít neustále dál. A pak záleží jedině na tom, jak rychle dokážu já pracovat, protože některé procesy prostě z fyziologického hlediska neurychlíte.

Navázali jste na to, co jste vybudovali s Luďkem Löblem na konzervatoři, nebo vaše profesorka cítila potřebu něco předělat?

Vůbec ne, navázali jsme plynule, a to si přitom Zlatica Livorová každého nejprve pečlivě poslechne a nemá problém otevřeně říci, co se jí líbí a co ne. A také jestli má další školení smysl.

O tenorech se u nás říká, že jsou nedostatkové zboží. Udržujete si přehled o kolezích a třeba i o nových zpěvácích, kteří přicházejí z uměleckých škol?

V rámci možností všechny tenorové kolegy sleduji, snažím se – alespoň u nás v divadle – účastnit konkurzů a získávat si o uchazečích podrobné informace. A také sleduji, kde který dirigent dává příležitosti mladým zpěvákům, kteří teprve vyšli ze školy. Jako to dělá můj šéf, dirigent Martin Doubravský. Konečně právě tak jsem se k divadlu dostal i já.

Johann Strauss: Cikánský baron – Dušan Růžička (Šándor Bárinkay) – Slezské divadlo Opava 2017 (zdroj archiv umělce / foto Tomáš Ruta)

Tenoristé říkají, že vybudovat vysoké tóny není tak náročné jako postavit pevnou a znělou střední polohu. Když si vzpomenete na svá studia, jak to bylo u vás?

Já bych byl opatrný s tím minulým časem… Myslím, že na tomto technickém aspektu pracuji stále! Výšky jsou základ, ale ze střední polohy je třeba vycházet, aby celá tónová řada byla pod jedním obloukem. Tedy fráze není o samotné výšce, ale o prvním tónu. Který je většinou právě ve střední poloze.

Jste v divadelním angažmá, a tak musíte brát role tak, jak přicházejí, nemáte možnost si vybírat. Zároveň říkáte, že na své technice stále pracujete. Jde to dohromady? Necítíte občas, že by vám role, do níž jste obsazen, mohla ublížit?

Naštěstí ne. Šéf liberecké opery Martin Doubravský se snaží stavět dramaturgii a repertoár našeho souboru tak, aby role seděly konkrétním lidem. Nikdy nepřidělí part, když by měl pocit, že je nad možnosti daného interpreta. Ale přiznám se, že o tom ani takto nepřemýšlím, je to každodenní práce, úkoly přicházejí a je třeba je odvést co nejlépe. Na střední poloze pracuji spíš při cvičení a při rozezpívání a hlídala mi ji i paní profesorka. Velmi dbala na to, aby posazení drželo po celou frázi, ne jen na vysokých tónech.

Ze třídy Zlatice Livorové vyšla řada výborných zpěváků – sám jste je jmenoval a ta jména jen potvrzují vysoký kredit slovenské pěvecké školy. V čem to vlastně je?

Myslím, že v hlubokých kořenech a propojené tradici, která se bez přerušení předává. Paní profesorka se pěvecké pedagogice věnuje celý život a poskytuje to, co sama získala od své pedagožky Anny Hrušovské, u níž studovala celá řada význačných pěvců. Velmi intenzivně pěstuje také tradici pěveckých kurzů v Piešťanech, které vedla spolu s Peterem Dvorským. Několikrát jsem se jich účastnil a všiml si i dalšího rysu, díky němuž je snad slovenská pedagogika na vysoké úrovni – totiž schopnosti zcela individuálně posuzovat charakter, momentální dispozice a vývojový stupeň toho kterého žáka. Přijíždějí tam totiž jak sólisté z divadla, kteří si jen potřebují „srovnat hlas“, tak i lidé, kteří ještě studují. Tedy žádné univerzální metody, žádný stejný metr. Jak jsem řekl, dodnes za svou profesorkou jezdím s novými notami, ať už jde o jakýkoli žánr a repertoár, a díky ní pak dokážu i ten „kšeft“ vzít.

Giuseppe Verdi: Rigoletto – Dušan Růžička (Vévoda) – Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2017 (zdroj archiv umělce)

S čím jste za ní jel v poslední době?

Aktuálně samozřejmě s Ladislavem Podhájským ze Dvou vdov, které jsme v premiéře uvedli u nás v Liberci v prosinci loňského roku. Part Ladislava nás stál hodně práce, já sám ho považuji za jeden z prubířských kamenů a rozhodně mě jeho úspěšné nastudování posunulo dál. Ale přivezl jsem si k ní třeba i tenorový part z Orffovy kantáty Carmina burana, vévodu z Rigoletta, Lenského z Oněgina či Almavivu z Rossiniho Lazebníka.

Když připomínáte hraběte Almavivu, měli bychom říci, že tato role vás potkala v několika různých inscenacích a byla to také jedna z prvních úloh při vašem vstupu do profesionální kariéry. Kdybychom se pokusili rozebrat jednotlivé disciplíny pěveckého umění, jak blízký vám byl a je třeba ozdobný zpěv, jímž právě tato role oplývá?

No, zrovna na koloraturách jsem musel pracovat docela intenzivně, i když v Lazebníkovi jsou ještě docela schůdné a je mezi nimi dost času na oddech.  Zrovna na tuto disciplínu bych se specializovat nechtěl, ale zvládám bez problému koloratury v barokním repertoáru, stejně tak i u Mozarta či v duchovní hudbě.

Dobrá, takže patrně těžiště svého zájmu spatřujete u hudby romantické…?

Přesně tak, mnohem víc než Almaviva v Lazebníkovi mě bavil Lenskij v Čajkovského Evženu Oněginovi ještě v době mého angažmá ve Slezském divadle Opava. K tomu Mozart, Puccini a připojil jsem si ještě nelehký žánr operetní, a to hned ze začátku mého divadelního působení.

To bylo několik rolí ve Straussově Netopýru, Tisíc a jedna noc, lidová hra Rudolfa Piskáčka Perly panny Serafínky… ne každý operní pěvec zvládá tenhle repertoár hned, někoho stojí specifika operetní hudby mnoho sil…

A já jsem nebyl výjimkou! Na lámání chleba došlo vždycky v mluvených dialozích a při jejich bleskovém střídání s exaltovanými hudebními a tanečními čísly. Těžká práce! A uvědomuji si to stále, naposledy třeba loni při nastudování Cikánského barona v Opavě a nepochybně mi to opět připomene i Noc v Benátkách, kterou chystáme v Liberci. Zároveň mám ale operetu rád kvůli nadsázce a nadhledu, na který je čas právě pouze v operetě, kde je tok hudby přerušován; můžete se zastavit a nad svou postavou přemýšlet. A tohle všechno jsem nedávno využil jako Ladislav ve Smetanových Dvou vdovách v jeho proslulém melodramu ve druhém dějství.

Bedřich Smetana: Dvě vdovy – Dana Burešová (Anežka), Dušan Růžička (Ladislav) – Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2017 (zdroj DFXŠ / foto Petr Našic)

Ona všehochuť, kterou jste musel zvládnout během angažmá v Opavě, je asi určitou daní, s níž se musí počítat, když se nastupuje do angažmá…

Mě to ale baví a nemůžu říct, že bych něco přijímal bez nadšení jako nutnost. Navíc ve většině případů to jsou party, kde se můžu vyžít komicky, což je moje vytoužená poloha… A tak můžu jak Strausse, tak Donizettiho, Mozarta i Rossiniho. A blízký je mi i Čajkovskij, s nímž mám aktuální zkušenost z liberecké produkce Panny Orleánské s režisérkou Lindou Keprtovou. S chutí jsem sáhl po Vévodovi z Rigoletta i po Ladislavovi ze Dvou vdov.

Jak sem ale zapadá Leoš Janáček a part Števy z Její pastorkyně?

Rovněž zcela přirozeně a nenásilně. První inscenace byla v Opavě, podruhé jsem vstoupil do naší liberecké inscenace Lindy Keprtové. Roli Števy jsem si taky oblíbil, ale myslím zároveň, že v Janáčkových operách najdeme řadu mnohem těžších tenorových partů.

A ještě smetanovská odnož vašeho repertoáru – v září letošního roku vás čeká Šťáhlav v nové brněnské inscenaci Libuše, nedávno jste byl velmi úspěšný jako Ladislav ve Dvou vdovách na vaší domovské scéně v Liberci. Všichni tady čekají na Májovou píseň, která se musí povést ne jednou, ale i na dvacáté repríze i na oprašovací zkoušce…

Zjistil jsem, že u všech mých kolegů budí tato zdánlivě jednoduchá melodie značný respekt, především díky své poloze. A i já jsem jí věnoval dost práce. Ale výzvu pro mne představovala především mnohovrstevnatost Ladislavova charakteru. Tato postava a její působení se totiž během opery musí několikrát podstatně proměnit. Máme tu nadsázku se soudním procesem v prvním dějství, lehkost a zároveň strojovou přesnost v ansámblech, kde si vždy vzpomenu na Rossiniho, a proti tomu dramatickou scénu s Anežkou ve druhém aktu. Ladislav musí vydržet opravdu mnoho a musí si být svou věcí – tedy touhou po Anežce – skálopevně jist, aby ji přes všechno Anežčino odmítání dotáhl až do úspěšného konce. Tahle inscenace mi je obzvlášť milá také skrze osobnost režiséra Jana Antonína Pitínského, s nímž se znám z olomouckého nastudování opery Viktora Ullmanna Pád Antikrista. A u Ladislava jsme se shodli na tom, že nesmí být romantický snílek, nýbrž realisticky si uvědomovat Anežčiny vrtochy a mít nad nimi humorný nadhled. A pak, ve druhém jednání, na ni na vážno udeřit. A musím říct, že tato dramatická rozmanitost je mi na Dvou vdovách nesmírně sympatická.

Ladislav tedy se značným smyslem pro humor připouští soudní scénku, kterou Anežka označuje jako „nemoudrý žert“. Myslí si, že to k něčemu povede, že to nebude jen vtípek, který vyšumí, aniž by něco změnil?

Určitě mu to není jedno a je to pro něj možný krok k dosažení cíle, který si vytkl. Ale zároveň si uvědomuje, že když to nevyjde, bude muset přestát další podobné kousky a vynaložit další a další síly k tomu, aby Anežku přesvědčil. Rád bych ale také vyzdvihl hudební charakter této opery. Smetana tu používá neobvyklé prostředky, kterými by se ne zcela soustředěný interpret mohl nechat zmást…

Bedřich Smetana: Dvě vdovy – Dana Burešová (Anežka), Dušan Růžička (Ladislav) – Divadlo F. X. Šaldy Liberec 2017 (zdroj FB / foto Daniel Jäger)

Ano, dirigent Robert Jindra na tomto místě před časem řekl, že některá místa ve Dvou vdovách mohou někomu znít jako chyba…

Souhlasím, třeba zrovna v Ladislavově duetu s Anežkou, kde skladatel nesmírně poutavě harmonicky vyřešil dramatický rozpor. Anežčino odmítání tu podložil velmi ošemetnými akordy posouvanými o půl tónu. A na druhou stranu umí dokonale prodat „lidovost“. V zásadě bych ale řekl, že hudební charakter tu určuje čeština, autorův způsob práce s ní a naprostá nezbytnost správné artikulace a srozumitelnosti. Naše mateřština ne vždy umožňuje dosáhnout rovnováhy mezi dokonalou technikou zpěvu a dokonalou srozumitelností. A snad právě v tom tkví specifikum Bedřicha Smetany jako operního autora. Ona ta smetanovská interpretace je vlastně „prostá“ – když si dáte práci, zazpíváte správně a zároveň je vám rozumět.

Děkuji za rozhovor!

 

VIZITKA
Dušan Růžička absolvoval operní zpěv na Pražské konzervatoři u prof. Luďka Löbla. Od roku 2010 pokračuje soukromě ve studiích u prof. Zlatice Livorové v Bratislavě. V roce 2012 ztvárnil úlohu Gabriela Eisensteina (J. Strauss: Netopýr) v Slezském divadle Opava, kde byl v letech 2013–2015 v angažmá. Ztvárnil zde role: Hrabě Almaviva (G. Rossini: Lazebník sevillský), Průcha (R. Piskáček: Perly panny Serafínky), Goro (G. Puccini: Madame Butterfly), Sultán (J. Strauss: Tisíc a jedna noc), Lenskij ( P. I. Čajkovskij: Evžen Oněgin), Ferrando (W. A. Mozart: Così fan tutte), Nemorino (G. Donizetti: Nápoj lásky), Števa ( L. Janáček: Její Pastorkyňa). V součastnosti zde vystupuje například jako Šándor Bárinkay (Cikánský Baron).

V Moravském divadle Olomouc  ztvárnil Hraběte Almavivu (G. Rossini: Lazebník sevillský) a Umělce (V. Ullmann: Pád Antikrista). Při své koncertní činnosti vystupoval na hudebních festivalech Svatováclavský hudební festival Ostrava, Klášterní hudební slavnosti Šumperk, Opera pod májovým nebem, Dvořákův karlovarský podzim, Festival Český Krumlov, Haydnovy slavnosti, Festival Gustava Mahlera Jihlava, Bratislavské hudobné slávnosti, Festival Emy Destinové a Smetanova Litomyšl. Spolupracoval s Píseckým komorním orchestrem, Capelou Regia, Pardubickou komorní filharmonii a Karlovarským symfonickým orchestrem.

Od sezony 2015/2016 je stálým členem souboru Divadla F. X. Šaldy v Liberci, kde vystupuje jako host již od roku 2011. V současné době ho můžete vidět v inscenacích Netopýr (Alfréd), Kouzelná flétna (Monostatos), Mam‘zelle Nitouche (Fernand de Champlatreux), Thaïs (Nicias), Nabucco ( Ismael), Její pastorkyňa (Števa),  Veselé paničky windsorské (Fenton), Rigoletto (Vévoda mantovský), Panna orleánská (Král Karel VII.) a Dvě vdovy (Ladislav) .V roce 2017 vystoupil jako Nemorino v Theater Görlitz, v letošním roce ho čeká například hostování v Národním divadle Brno v roli Šťáhlava ve Smetanově Libuši.
(zdroj: saldovo-divadlo.cz)

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (2) “Dušan Růžička: Slovenská pěvecká škola? Hluboká tradice a žádné univerzální metody!

  1. Vážený pán Ružička, veľká vdaka za Váš názor na slovenskú vokálnu školu. Hovorí sa, že Viedeň ja hlavné mesto Hudby, ale Bratislava-Prešporok je jej predmestím. Pani Hrušovská a Kišoňová reprezentovali viedenské vokálne umenie, nesmieme zabudnúť na pani Annu Korínsku/ pochádzala vtedy ešte z poľského Lvova/ – tá vedela o speve takmer všetko/. V týchto tradíciách pokračovala pani Viktoria Stracenská, pani Magdaléna Blahušiaková/mimochodom dáma oslavuje 28.marca okrúhle výročie/ a pán prof.Peter Mikuláš.
    Ale najväčšie úspechy dosiahla peni prof.Zlatica LIVOROVA. Vymenujem niekoľko jej žiakov – Eva Antoličová-Jenisová, Dalibor Jenis, Andrea Danková, Eva Hornyáková a
    Mária PORUBCINOVA – momentálne najkrajší soprán Slovenska. Pani Livorová za svoju pedagogickú činnosť by si zaslúžila najvyššie slovenské štátne vyznamenanie s briliantmi za každého absolventa.

  2. Slovenská vokálna škola má bohatú históriu,ešte od čias pani Hrušovskej,ktorá zrodila Luciu Popp.Zabudli ste spomenúť pani Margitu Česányovú či Ninu Hazuchovú.
    Pani Zlatica Livorová pôsobí pedagogicky už niekoľko desaťročí a patrí jej veľká vďaka za jej veľké zásluhy,vychovala veľa talentov napr.aj nebohú Yvettu Tanenberger,Teréziu Kružliakovú.Mám informácie,že ešte stále pokračuje vo svojom pedagogickom umení.V Slovenskom národnom divadle nastupuje nová mladá generácia žiakov pani Zlatice Livorovej-Boris Prýgl-(Leporello-Don Giovanni),Veronika Mihálková (Katrena-Krútňava),Mariana Hochelová (Gilda-Rigoletto).Mal som zážitok ich vidieť,mimoriadne talenty.

Napsat komentář