Dušan Růžička: Slovenská pěvecká škola? Hluboká tradice a žádné univerzální metody!
Když se nejdřív vrátíme k vašim studijním začátkům na Pražské konzervatoři, jak moc jste byl „popsaný list“, když jste se na školu dostal?
Už tehdy jsem měl docela hluboké hudební kořeny; ke zpěvu jsem se dostal velmi záhy, coby žák druhé třídy základní školy jsem začal zpívat ve sboru. O rok později mě rodiče přihlásili do Kühnova dětského sboru. A tam jsem vydržel až do svých osmnácti let.
A vztah k operní tvorbě?
Za ten vděčím festivalu v Bregenzi, kde jsem se coby člen sboru zúčastnil produkce Bizetovy opery Carmen s Marjanou Lipovšek. To mi bylo kolem deseti let, už tehdy jsem si hudební divadlo zamiloval a zároveň si vyzkoušel, jaká je toto povolání řehole. Brzy jsem si ke zpěvu také připojil hru na klavír a na varhany a všemu tomu se věnoval souběžně se studiem gymnázia. A až po maturitě jsem se přihlásil na Pražskou konzervatoř, kde mě na přijímací zkoušky na několika hodinách připravila profesorka Jarmila Krásová.
Ve vašem případě je to ale opravdu dlouhá cesta od absolvování studia, přes první profesionální kroky, několik let zcela mimo uměleckou sféru, soukromá studia, hostování, a pak teprve angažmá v divadle, kde jste teď…
To je pravda, ale že to bude na dlouho, jsem si tenkrát neuvědomoval, a kdybych to tehdy věděl, nejspíš bych se ke zpěvu tolik nehrnul. Musím ale říct, že konkrétně klavírní průprava se mi velice vyplatila. V osobách Boženy Kronychové a Emila Hradeckého jsem měl štěstí na pedagogy a dnes si můžu kterýkoli part i doprovod při studiu zahrát. Role se díky tomu učím většinou sám a nepotřebuji tolik korepetic…
Známe vás jako interpreta se širokým žánrovým rozpětím, už tehdy jste také přičichl k muzikálové a operetní hudbě?
Ano, už tenkrát jsme ve škole zpívali úryvky z West Side Story… Dnes účinkuji mimo jiné ve Funny Girl či v Mam‘zelle Nitouche a vědomě a cíleně se snažím o neoperní podání. Byť ve všech žánrech vycházím ze stejného technického základu.
Jak vypadalo vaše seznámení s realitou v uměleckém provozu, jaké představy o uměleckém světě jste měl?
Věděl jsem přesně už na škole, že tohle řemeslo chci dělat, ale chybělo mi ono divadelní know-how. Sebevědomí a herecké zkušenosti jsem tedy nasbíral až v ostrém provozu, když začaly přicházet operní role. A také až tehdy jsem si postupně uvědomil, co všechno obnáší ztvárnění role na jevišti; nejde jen o to, naučit se noty a zazpívat je, ale vydržet tři hodiny neslézt ze scény a odzpívat třeba deset, dvacet či padesát repríz. A to vám žádná škola nedá.
Vaše sólová kariéra přišla až mnoho let po absolvování konzervatoře…
Vděčím za trpělivé a citlivé vedení při budování hlasové techniky, základního nástroje, díky němuž jsem po škole byl bez problémů schopen zazpívat rozsáhlejší part v kantátě, oratoriu, mši, písně nebo třeba výběr árií z té které operní role. Ale na uchopení kompletní úlohy v opeře a její ztvárnění na jevišti jsem se tehdy necítil. Díky tomu jsem ale po škole prožil krásné období čtyř let s Pražským komorním sborem, s nímž jsem coby jeho člen procestoval Evropu i další kouty světa, navštívil jsem zajímavé akce jako třeba Rossiniho festival. A potkal se osobně s řadou významných zpěváků, což je rovněž k nezaplacení.
Ale pak jste, pokud vím, na umělecký svět zcela rezignoval, vrhl jste se na byznys a několik let úspěšně prodával nábytek…
Ano, pracoval jsem u několika velkých společností, působil jsem na jejich centrálách jako specialista prodeje. Další škola, kterou zpětně velmi oceňuji. Díky tomu jsem zjistil, jak věci v ekonomice fungují, že se v této sféře cílí především na výkon a zisk. A díky této zkušenosti si také dnes velmi považuji svého současného zaměstnání v operním divadle…
Máte z té doby nějaké přátele, které se vám podařilo k opeře přivést jako diváky?
Minimálně. Spíše jsem budil tímto zaměřením zájem na přijímacích pohovorech. Ale pár lidí se pak přišlo do divadla i podívat a mezi mými nadřízenými byli i pravidelní návštěvníci pražské Státní opery. A musím říct, že jsem zas taková bílá vrána nebyl, několik lidí s uměleckým vzděláním jsem potkal i v byznysu…
Každopádně pak jste si dal ještě „druhou šanci“? Po několika letech jste se ke zpěvu vrátil a začal dojíždět na soukromé hodiny na Slovensko…
Prostě jsem to zkusil. Nejprve u přijímaček na pražskou HAMU, ale tam to nevyšlo. Stal jsem se tedy soukromým žákem profesorky Zlatice Livorové, která většinu svého profesionálního života zasvětila pedagogické dráze a z jejíž třídy vzešli takoví sólisté jako Eva a Dalibor Jenisovi, Otokar Klein, Terézia Kružliaková nebo z těch nejmladších Lenka Máčiková. Studia u profesorky Livorové mi nesmírně pomohla. Často jsem se také vídal s jejím manželem, věhlasným tenoristou Františkem Livorou, někdejším sólistou Slovenského národního divadla v Bratislavě, který mi při našich setkáních s chutí předzpívával tenorové party.
Dodnes společně pracujeme a do Bratislavy si k ní vozím nové a nové role. I po osmi letech mě Zlatica Livorová dokáže stále někam vést. Samozřejmě, že s narůstajícím divadelním provozem si vytyčuji i svou vlastní cestu. Ale dokážu – a neustále to aplikuji – si nad každým novým partem pomyslet, co by tomu řekla Zlatica. U ní se totiž na nějakém stupni vyspělosti nekončí. Ona dokáže ve způsobu utváření tónu, stavbě frází, práci s výslovností jít neustále dál. A pak záleží jedině na tom, jak rychle dokážu já pracovat, protože některé procesy prostě z fyziologického hlediska neurychlíte.
Navázali jste na to, co jste vybudovali s Luďkem Löblem na konzervatoři, nebo vaše profesorka cítila potřebu něco předělat?
Vůbec ne, navázali jsme plynule, a to si přitom Zlatica Livorová každého nejprve pečlivě poslechne a nemá problém otevřeně říci, co se jí líbí a co ne. A také jestli má další školení smysl.
Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky
[mc4wp_form id="339371"]
