Výlety Národního divadla za panem Broučkem

Čtenáři Opery Plus blogují

Rodina Janáčkových děl nastudovaných v posledních letech Operou Národního divadla se ve čtvrtek 22. března rozrostla o další přírůstek – Výlety páně Broučkovy. Premiéra předchozí inscenace Janáčkovy páté opery proběhla před patnácti lety, což je doba, za kterou se inscenační trendy u nás i ve světě stačily značně posunout. To se nepochybně projevilo právě i na novém Broučkovi.

Obě samostatné části opery se odehrávají mezi třemi bílými stěnami, jež kromě ohraničení hracího prostoru slouží rovněž coby promítací plochy. Kouzlo projekcí (Erik Bartoš) ovšem bohužel plně vyniká pouze v jediném místě – při Broučkově cestě z Měsíce domů. Jindy se tak trochu bije s light designem Daniela Tesaře, což je škoda, protože jak světlům, tak projekcím byla podle všeho věnována důkladná péče.

Ještě víc však zamrzí, že ačkoli projekce zdaleka nejsou tím, na čem inscenace stojí a padá, scéna je jim kompletně podřízena, stěny z bílých panelů jsou nevzhledné, a pokud se na ně zrovna nic nepromítá, působí jaksi nedodělaně a především strašně chladně. Navíc jsou natolik výrazné, že chladně ve výsledku působí v podstatě celá výtvarná složka inscenace – jen částečně to zachraňují kostýmy Simony Vachálkové, které do obou příběhů (především do výletu na Měsíc) přinášejí alespoň nějakou hravost a půvab.

Režisérka Sláva Daubnerová určitě zaslouží plusové body jak za poctivou práci s herci-pěvci, tak i za některé neotřelé nápady. Mínusové pak hlavně za očividnou snahu o jakousi světovost, jaká se hodí k Billymu Buddovi, ale s „pražským opilcem“ Broučkem zkrátka nejde dohromady. Inscenace je navíc plná metafor a symbolů, jejichž významu si je bohužel zřejmě vědoma jen režisérka. Děj této opery je sám o sobě dost nepřehledný, natož aby si divák musel domýšlet, že hořící maketa Národního divadla představuje Broučkovo upálení v sudu a podobně.

Bohužel ani hudební nastudování zážitek z premiéry příliš nepodpořilo. Orchestr Národního divadla sice hraje se sympatickou janáčkovskou rustikálností (a také s chutí – to se cení!), nicméně dirigent Jaroslav Kyzlink ne vždy dokáže odhadnout, co omezený prostor Národního divadla snese, takže už po první půlce divák odchází do foyer jako praštěný palicí. Když se k tomu přičtou četné nepřesnosti v některých nástrojových sekcích a celková přibližnost provedení, nedá se toto nastudování označit za nadprůměrné.

Lepší, ba do konce vynikající byl výkon sboru pod vedením sbormistra Martina Buchty.

Jednoduché to neměli sólisté, kteří se sice „odvázaným“ orchestrem nenechali překrýt, ovšem museli své party téměř kompletně odzpívat ve forte. Navzdory tomu lze ovšem pěvecké výkony označit za to nejlepší, co nová inscenace nabízí.

Ve vícerolích zaujala především Janáčkem ostřílená a pěvecky bezchybná Alžběta Poláčková, která si dokázala obdivuhodně poradit s odlišnými charaktery všech „svých“ postaviček, a zároveň je dokázala sjednotit v tu jednu jedinou Málinku, která se ve skutečnosti mění jen v Broučkových představách.

Příjemný výkon předvádí také Roman Janál, jenž i v nepříliš obsáhlé víceroli dokáže skvěle zužitkovat svůj komediální talent a orchestrální hradbu se mu daří překonávat až s překvapivou samozřejmostí.

Jaroslav Březina se pro roli „váženého pana domácího“ Matěje Broučka hodí především svou vizáží; propracovanou mimikou a některými pohybovými kreacemi dokáže vyvolat úsměv na divákově tváři (i tak jeho Brouček není nijak výrazný, je spíš jednou z mnoha postav – což ovšem není chyba interpreta). Pěvecky ale Březina na roli úplně nestačí – jeho užší tenor zní přirozeně jen ve středních polohách, vyšší tóny jsou až nepříjemně „nadoraz“. Specifická práce s hlasem mu navíc neumožňuje zřetelnou artikulaci, což může být vzhledem k dějové nepřehlednosti opery kamenem úrazu.

Nová inscenace Výletů páně Broučkových se legendou zřejmě nestane, ale rozhodně nelze tvrdit, že by nestála za návštěvu. I přesto, že pojetí Slávy Daubnerové asi nesedne každému a představení tak trochu postrádá atmosféru, je tu jeden borec, díky jehož práci z divadla určitě nebudete odcházet naštvaní. Tím borcem je mistr Leoš Janáček.

I váš text v této rubrice rádi uveřejníme. Naše adresa: [email protected]