Proč? Monotónní Výlety páně Broučkovy

  1. 1
  2. 2
Dvoudílné „Výlety páně Broučkovy“ jsou bezesporu nejobtížněji interpretovatelnou operou skladatele Leoše Janáčka. Složitost jejich divadelní realizace spočívá už ve vzájemné kontrastnosti obou částí. „Výlet pana Broučka do Měsíce“ a „Výlet pana Broučka do XV. století“ vznikly v devítiletém odstupu a je to na nich znát. Zatímco první z nich skladatel dokončil po mnoha peripetiích s autory libreta až po devíti letech roku 1917, druhý díl k němu přidal už za devět měsíců, aby se mohla konat světová premiéra v Národním divadle v dubnu roku 1920 pod taktovkou Otakara Ostrčila.
Leoš Janáček: Výlety páně Broučkovy – Jaroslav Březina (Brouček) – ND 2018 (zdroj ND / foto Hana Smejkalová)

Inscenace je nastudována podle kritického vydání Jiřího Zahrádky pro Universal Edition. Dirigent Jaroslav Kyzlink má s Janáčkovým dílem mnohé zkušenosti a světovou premiéru původní verze Výletu pana Broučka do Měsíce nastudoval pro mezinárodní festival Janáček Brno roku 2010. Kyzlinkovo pojetí nehladí po duši, je sršaté, dokáže proti valčíkovým melodiím měsíční části postavit kontrastní motivky jednotlivých nástrojů a zdůrazňuje tak bohatost instrumentace a odvážnost Janáčkovy hudební mluvy. První díl Výletů vyznívá pestřeji a dynamičtěji díky Janáčkovu hravějšímu přístupu k libretu, ale také díky tomu, že je tu jeho hudební řeč barevnější. Druhá část, Výlet pana Broučka do XV. století, nese jiné poselství. Je psána za první světové války, přináší především závažná hudební témata a mluví povětšině důstojnou řečí sborových pasáží i tří sólových vstupů Kunky, zatímco svár pražských a táboritských stoupenců se ocitá v pozadí. Možná, že by inscenaci prospělo i jeho zestručnění. Hra orchestru i sboru připraveného Martinem Buchtou zní pod Kyzlinkovým vedením jasně, vyhroceně a ve druhém díle ne přehnaně monumentálně.

Výkony sólistů musíme velmi ocenit a to počínajíc představitelem pan Broučka Jaroslavem Březinou, který při ohlášené indispozici na premiéře obratně míchal zpěvní melodickou linku s výrazovým parlandem a není vyloučeno, že bude v dalších reprízách jejich vzájemný poměr dále proměňovat. Jeho Brouček je typově výstižný pěvecky i herecky. Není karikaturou. Představitelka trojice hlavní ženské postavy Málinka-Etherea-Kunka Alžběta Poláčková vystavěla tuto trojici s vzestupnou výrazovou a pěveckou tendencí. O nikom z pěvců nelze říci, že by se své trojrole nezhostil s patřičným nasazením a poctivě.

Scénická podoba inscenace je složitějším problémem. Mladá slovenská režisérka Sláva Daubnerová byla pozvána ke své třetí spolupráci s Národním divadlem. První z nich, Šostakovičovy miniopery, odvedla na dobré úrovni a následoval Gounodův Romeo a Julie, její první velká opera, s výsledkem poněkud zapomenutelným. Dostala příležitost třetí, nejobtížnější. Nelze jí upřít nápaditost inscenační práce v blízkém kontaktu s jejími výtvarnými spolupracovníky scénografem Pavlem Borákem a autorkou kostýmů Simonou Vachálkovou. Vystavění dvojdílné inscenace, byť i téhož autora na společné téma, není nikdy jednoduchou záležitostí. Scénografie zůstala v základu oběma operám společná, zavedli nás do slavnostní bělostné haly se zdůrazněnými bočními vstupy a s otevíratelným zadním horizontem. Režisérka nazývá první díl Výletů dobou kamennou. Pegas byl na kolečkách a zvětšoval se, až se ztrojil do trigy vévodící budově Národního divadla včetně okřídlené múzy, Etherey. Také model Národního divadla se snesl nad jeviště zavěšen na tahu. V jakém vztahu je budova Národního divadla k Měsíčňanům? Netroufám si domyslet. Že by ironie? Tatáž budova Národního divadla se objeví také ve druhém díle Výletů a začne hořet ve chvíli, kdy mají husité Broučka nacpat do sudu, který zapálí…

Ve snaze o jednolitost výtvarné podoby inscenace je sbor kostýmován jednotně. Na Měsíci přivážejí sochaři v bílých pláštích své bílé dámské sochy na podstavcích, k nim se připojuje pět nahých modelek a patrně zároveň i výtvarnic (?), které se předvádějí, pózují, ba i tančí. Nikdo na ně nereaguje. Proč? Sbor se různě rozechvívá, kráčí kupředu, vrací se.  Výlet do patnáctého století je v pojetí Slávy Daubnerové dobou bronzovou. V pozadí jeviště velkokapacitní bronzové sousoší se zbraněmi i symboly – zlaté srpy, zlaté lipové ratolesti. Všechny postavy získaly bronzovou barvu i v obličejích, bronzovou patinu mají jejich jednotné pláště, Kunka vypadá trochu jako rudá komisařka. Brouček se má převléci do husitského kroje. A ouha – součásti kostýmu jsou nahrazeny oním bronzovým pláštěm, ale škorně, jedna červená a druhá zelená-brčál jsou přítomny na jevišti, ač se nepoužijí. Proč?

Výlety páně Broučkovy nevyžadují dvojí hrací prostor, ale trojí. Prvním z nich je okolí Vikárky, prostředí pro pana Broučka. Brouček v černém obleku s černou buřinkou, statická slečna Máli ve snad zbytečně elegantním secesním červenavém kostýmu s kloboukem a dlouhou cigaretovou špičkou. Prostor pro ně tvoří šest kulatých světelných terčů, které působí velmi úhledně. Nakukují broučkovsky kostýmovaní chodci, nad jevištěm bílé modely pražských budov. Je-li ve Výletech něco milého a něžného, pak je to vztah Málinky a malíře Mazala. Prostředí Vikárky jako by nebylo, inscenátoři patrně chtěli, aby jediným živým tvorem na jevišti byl pan Matěj Brouček. Zmrtvěli nebo okleštili vše kolem. Nejvíce na to doplatil druhý díl. Zobrazit veškerý protipól Matěje Broučka jako hromadný bronzový pomník znamená, že jednotlivé postavy poznáváme jen podle hlasu. Orientace v této dvojopeře je i tak složitá, tak proč si ji ještě nezkomplikovat. Ano, dejme tomu, že my všichni jsme Matějové Broučkové. Ale proč inscenace nemá konec? Dozní hudba a až když padá železná opona, diváci začínají rozpačitě tleskat.

Opět jedna neprůkazná inscenace Výletů páně Broučkových. Není divu, ta dvojopera je vskutku velmi obtížná. Národní divadlo ji uvedlo ke stému výročí vzniku samostatné Československé republiky.

Hodnocení autorky recenze: 60%

Leoš Janáček:
Výlety páně Broučkovy
Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink
Dirigent: Jaroslav Kyzlink (alt. David Švec)
Režie: Sláva Daubnerová
Scéna: Pavel Borák
Kostýmy: Simona Vachálková
Světelný design: Daniel Tesař
Videoart: Erik Bartoš
Sbormistr: Martin Buchta
Dramaturgie: Ondřej Hučín
Orchestr a sbor Národního divadla
Premiéra 22. března 2018 Národní divadlo Praha

  1. 1
  2. 2

Hodnocení

Vaše hodnocení - Janáček: Výlety páně Broučkovy (ND Praha 2018)

[Celkem: 43    Průměr: 2.3/5]

Mohlo by vás zajímat


Reakcí (7) “Proč? Monotónní Výlety páně Broučkovy

  1. Tak jsem si zašel na premiéru Broučka. A vskutku tak nudné představení jsem již dlouho neviděl. Zaplevelit pódium spoustou symbolů nesouvisejících s operou je fakt nuda. Tedˇ už vím, o čem psal Čapek, když pejsek a kočička vařily dort. Holt rozkaz zněl jasně, musí to být k výročí 100. let republiky. A tak se vrší jeden symbol za druhý bez jakéhokoliv vztahu k opeře. Například to co tam hořelo to bylo ND? Mě to spíš přišlo jak velký lihový vařič. A nuda stupňuje s každým dalším nesmyslem, který je dotažen na podium a protrpět celou opera byl pro mě téměř nadlidský výkon. Po určité době si člověk říká, proč tam vlastně ten Brouček je. Myslím si, že by se režisérce dost ulevilo, kdyby mohla tuto postavu vyškrtnout. Pak bych se nemusel koukat na pana Broučka, jak přesvědčuje týpky v kožených kabátech se samopalem, že je z budoucnosti, to už je trochu moc násilná snaha o moderní pojetí. Nicméně jednou věcí je toto představení zajímavé. V době různých genderových diskuzích se ND rozhodlo udělat tomu přítrž a nastudovat sexistické představení. Takže musíme větší část první půlky sledovat nahé tanečnice obklopené oblečeným pánským sborem, samozřejmě bez jakéhokoliv vztahu k opeře. Vše vrcholí scénu, kdy jsou nahé tanečnice pochytány muži a násilím odtaženy z pódia. Takže násilí na ženách už také máme. Ale ani to však nestačí. Nakonec vidíme jednu z tanečnic plazit se nahou po podium s nasazenou posměšnou papírovou korunou. Zřejmě se něčím provinila nebo má někdo zvláštní zálibu v ponižování žen. Nicméně opět nevidím souvislost s uváděnou operou.
    A tak mám na závěr jednu prosbu. Nebylo by možné jedno koncertní provedení, aby si mohl člověk vychutnat toto krásné hudební nastudování bez toho bordelu na jevišti?

  2. Měl jsem v úmyslu napsat svůj názor na představení
    z 05.04.2018, ale ještě před tím jsem si přečetl komentář Samari z 26.03.2018 – s úsměvem musím uznat, že mi mluví z duše. Tak za sebe snad už jen k mnohosti použitých metafor (zvláště variace s makedou ND se mi jeví zvláště přepjaté) – slečna režisérka ukázala, že má skutečně velevysoké IQ, ale pro to aby se na její představení stálo za to podívat bych ji přál aby časem dospěla také k rozumné míře pokory.

  3. Zcela souhlasím s předchozími komentáři. Mě hodně vadily ty nahá tanečnice. Vůbec jsem nechápal důvod jejich přítomnosti na scéně. Když už někdo dělá takovéto experimenty, bylo by záhodno to to divákovi nějak přiblížit/vysvětlit. Jinak musím říct, že i když jsem nebyl zrovna moc nadšený ani z ostravské inscenace SKUTRu z roku 2014 (i zde byly různé zvláštní taneční kreace), v porovnání s tímto pražským pojetím to bylo fakt ještě super… Což asi hovoří samo za sebe.

  4. Mně nevadí nahota kohokoliv na jevišti, pokud je funkční. Pokud funkční není, pak je to pouze režisérův exhibicionismus – a je teď úplně jedno, zda se svléká muž nebo žena. Chápu, že někteří pěvci/pěvkyně mohou se svlékáním se na jevišti mít problémy. Ale tyto otázky by se měly prodiskutovat ještě před uzavřením smlouvy. Jsou i tací, kteří s tím nemají absolutně žádný problém (ale s pohledem na ně může mít problém zase divák).

Napsat komentář