Anna Benháková: Najednou jsem zjistila, že jsem dost tak, jak jsem

  1. 1
  2. 2
  3. 3
Anna Benháková si ráda dělá věci po svém už od mala. Ve školce nechtěla spát, tak místo toho chodila na hodiny tance. Dnes je Anna nejen profesionální tanečnicí, ale hlavně choreografkou a uměleckou ředitelkou tvůrčí skupiny Dočasná Company. V našem rozhovoru jsme nejvíce probíraly její aktuální projekty a cestu, kterou si prošla od studia Konzervatoře Duncan centre až k sebevědomé umělecké tvorbě a nepřehlédnutelné pozici na scéně současného tance.


Anna Benháková (foto archiv respondentky)

Na podzim jste měla plánované dvě premiéry, už máte obě za sebou?
Jak se to vezme. Temporaliter jsme už hráli, jen jsme to zatím nenazvali premiérou. Ještě jsme neměli šanci to uvést tak, jak bychom si přáli. Temporaliter se totiž skládá z fotografického workshopu, tanečního workshopu a představení. Je to takový balíček a já mám přesnou představu, v jaké formě ho chci dělat, a to se doteď nepovedlo. Oficiální plánovaná premiéra je tedy až teď na 11.–12. prosince v prostorách InDance Centrum v Hostivaři.

O čem Temporaliter je?
Jmenuje se to Temporaliter aneb Jak zachytit tanec ve fotografii a je to projekt, na kterém jsem úzce spolupracovala s Vojtou Brtnickým. Vojta je hrozně zajímavá osoba už tím, že se rozhodl fotit zrovna tanec. Tanec je pro fotografa šíleně náročná disciplína. Naprosto vším jde proti tomu, co fotograf potřebuje. To mi už samo o sobě říká, že takový člověk musí být trochu divný, v tom nejlepším slova smyslu… Vojta si fakt vybírá věci způsobem „čím těžší, tím lepší“. A i když to na první pohled vypadá, že je to představení o fotografovi, tak pro mě to je spíše poukázání na člověka, který si zvolil záměrně náročnější cestu, která ho nutí na sobě neustále pracovat a nikdy nepolevit. Myslím, že to v sobě nese poselství, které může zarezonovat i u člověka, který se fotografii, tanci ani jinému umění nevěnuje.

Anna Benháková a Dočasná Company – Temporaliter II (foto Vojtěch Brtnický)

Jak bude ten balíček tedy fungovat?
Nabízíme fotografický workshop s Vojtěchem Brtnickým s kapacitou okolo pěti lidí. Potom taneční workshop, který má kapacitu asi patnáct účastníků. Člověk, který přijde fotit, má nejdříve tři hodiny s Vojtou o focení v divadelním prostoru, pak jde s Vojtou zkusit fotografovat ten taneční workshop, což je trochu rozdíl od focení v divadle. Další den je pak představení, kde mohou účastníci zase fotit. Představení začíná takovou iluzí vernisáže. Na jevišti jsou vystavené Vojtěchovy fotografie a začne v podstatě komentovaná prohlídka, kde Vojtěch mluví o svých fotkách, přibližuje divákům konflikt, který tato disciplína přináší, a postupně se příběhy konkrétních fotek přelijí do představení. Jako bychom se dostávali více do víru Vojtěchových myšlenek a pocitů a dál od faktů a technologických informací.

To je jak dělané pro festivaly.
Ano. Mně by se to líbilo pro školy. Uvidíme, jak to půjde. Je to teď kvůli covidu složitější. Tím, že se snažíme vlákat diváky dovnitř, být součástí, tak je to teď přímo proti všemu, co se má dodržovat.

Anna Benháková a Dočasná Company – Temporaliter II (foto Vojtěch Brtnický)

Premiéru inscenace AMORální jste měla před pár dny. Čerstvé pocity?
Přiznám se, že to pro mě byl zvláštní zážitek. Většinou jsem šíleně nervózní, strašně nervózní. A po premiéře mám zpravidla depresi a říkám si, jestli vůbec budu ještě někdy tvořit. To jsem tentokrát neměla. Bylo to asi díky tomu, že jsem za sebou poprvé měla velký tým, schopné      produkční, dramaturga. Vojta dělal světla. Dostal se k tomu dost na poslední chvíli, v den premiéry byl velmi nápomocný a pak to dokonce i fotil. Cítila jsem, že zodpovědnost není jenom na mně a tolik jsem se nestresovala. Pak se to přede mnou odehrávalo a já jsem vůbec nevěděla, co cítím. Jediné, co jsem během představení řešila, bylo, jestli bude použitý jazyk nějak promlouvat k divákům. Dovolila jsem si jít cestou, která je pro mě jako pro tvůrce nejzajímavější, velmi citlivě, zaměřit se na detaily. Je to nejspíš nějaká má reakce na to, co mně osobě chybí v umění i obecně mezi lidmi. Citlivost, empatie. Myslím, že věcí, které kolem nás křičí, je tolik, že už nedokážeme rozpoznat vlastní myšlenky od těch, co nám znějí v hlavě jako ozvěna. V AMORální jsem se snažila vytvořit prostředí, kde si divák dovolí zpomalit a zasoustředit se. Nicméně, když se přede mnou odehrávala premiéra, vůbec jsem nevěděla, jestli to bude fungovat. Byla jsem fakt napjatá, jestli k divákům něco dorazilo. Jestli vidí věci, které jsem se tam snažila dát. Ale musím říct, že mi jejich reakce vrátila energii. Byl potlesk, který mám nejraději. Skončí představení, je ticho, a pak začne ten „bouřlivý“ potlesk. Byla jsem hrozně ráda, že to k lidem promluvilo. Sama za sebe nedokážu říct, jestli se mi to líbilo nebo ne, ale za diváky jsem byla vděčná.

Nejaktuálnější zprávy ze světa hudby přímo do Vaší schránky

  1. 1
  2. 2
  3. 3

Mohlo by vás zajímat


0 0 vote
Ohodnoťte článek
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments